|
16. 2. 2007
"Raketový hřebec" z BBC je nyní v Al DžazířeRageh Omaar (39), bývalý reportér televize BBC, který světově proslul během vysílání z války v Iráku v březnu 2003 (americký tisk mu dal přezdívku "Scud Stud", "Raketový hřebec") , pracuje nyní pro katarskou televizi Al Džazíra, i když o občas nadále uvádí pořady v BBC -- loni v létě se v BBC 1vysílal jeho film o biblických svitcích od Mrtvého moře "Ježíšovy zázraky (Rageh Omaar je muslim) a ve čtvrtek v 21 hodin se v BBC vysílal jeho film o Íránu, do něhož se Rageh Omaar doslova zamiloval. Předtím, než udělal tento Somálec závratnou mediální kariéru, vystudoval historii na Oxfordské univerzitě. Při příležitosti jeho nového filmu pro BBC o Íránu ho interviewoval list Guardian. O Íránu Rageh Omaar uvedl: "Myslím, že je to pozoruhodné, že tady je islámská společnost, které vládne teokracie, a přesto se tu otevřeně hovoří o narkomanii, existují rehabilitační programy, běží vzdělávací programy proti infekci HIV. Ve většině prozápadních "demokratických" arabských režimech to nenajdete. Írán je islámská země, kterou zkoumají a popostrkávají dopředu její vlastní občané. Je tam ovšem útlak, lidé jsou ukamenováváni a věšeni, a tak." |
|
Protože přece existuje argument, že je potřeba ukázat druhou stránku íránské společnosti, kde dochází ke změnám.
Nesmírně by to posílilo konzervativce mezi duchovními. Islámské revoluci v Íránu je už 27 let. Snaží se o to, učinit se relevantní pro dnešní generaci, ale nejde jí to. Útok proti Íránu by zlikvidoval všechny mladé hlasy. Posílilo by to konzervativce a proto lidé jako Širin Ebadi, laureát Nobelovy ceny míru a Akbar Ganji, politický vězeň, chodí po Washingtonu a přesvědčují všechny, kdo jsou ochotni jim naslouchat, aby útoku zabránili.
Naprosto. Pobíhali jsme kolem, dělali jsme reportáže o zbrojních inspektorech, o Saddámovi, o režimu a skoro vůbec nic jsme nevysílali o normálních lidech v Iráku. A teď se všichni ptají: "Jak důležitý je v Iráku extremismus?" a kdybychom se bývali v našich reportážích víc zabývali normálními lidmi, možná, že bychom to teď věděli. Ale neměli bychom tu chybu udělat znovu a domnívat se, že Íránci si zoufale přejí, aby je Američané bombardovali, aby režim padl, protože ono to není tak jednoduché.
Velmi dobře. Je to velmi profesionální vysílání. Teď se ukáže, jak alternativní hlas to bude -- zda se to stane jen dalším mainstreamovým televizním okruhem, anebo zda se opravdu podaří rozbít monopolů západní prezentace zpráv.
Mně osobně? Ne.
Myslím, že ne. Mnoho lidí z mnoha různých kulturních zázemí se o to v BBC pokoušelo.
Chtěl jsem být nezávislým novinářem a dělat projekty pro lidi, které chci dělat. Chtěl jsem být svobodný.
Je to v té mentalitě. Určitým způsobem jsem tím sám vinen -- vystudoval jsem na soukromé škole a vystudoval jsem v Oxfordu. Často mluvím se školními dětmi ve školách v Somálsku a oni mi říkají: "Jak se mohu taky stát novinářem? Sice jsme ze stejné komunity, ale vy máte jiný přízvuk." Je to prostě otázka třídní příslušnosti, není to nutně tím, že je někdo bílý nebo černý. Je to daleko jemnější.
No, Al Džazíra je pro západní diváky. Jejím cílem není být televizní stanicí pro muslimy -- chce, aby se na ní dívali v Downing Street a v Bílém domě. Snažím se obrátit tok informací.
Určitě, a dokonce i zde v Británii se občas setkávám s postojem: "Ne, pro Al Džazíru já rozhovor dělat nebudu."
Lidi se mě ptali: "Kdybyste nebyl černoch a kdybyste nevypadal tak, jak vypadáte, myslíte si, že by vás takhle ponižovali?" A něco na tom je. Zajímavé ale je, že lidi mi tak už vůbec neříkají. Je to prostě jen mediální věc.
Občas ano, ale mohli by říkat daleko horší věci. Říkával jsem si, že mi to nemá vadit, protože se nemám brát tak vážně. Ale kdykoliv se moje jméno objeví v jakýchkoliv novinách, vždycky se tam objeví: "Rageh Omaar, bývalý Raketový hřebec BBC v Iráku". Podrobnosti v angličtině ZDE |
