98. výročí vypuknutí arménské genocidy: problémy dneška a tíživé dědictví minulosti

24. 4. 2013

Bohužel ani po téměř sto letech není tato chmurná kapitola dějin uzavřená. To, co se stalo Arménům za první světové války, posloužilo za druhé světové války židovskému právníkovi Rafaelu Lemkinovi jako jeden z precedentů při vytváření nového slova genocida. Když v roce 1946 přijalo OSN Úmluvu o prevenci a trestání zločinu genocidia, znamenalo to příslib, že země mezinárodního společenství se postarají, aby se již neopakovaly hrůzy nejhoršího zločinu ze všech. Tento slib byl však v praxi mnohokrát pošlapán a mezinárodní společenství, ačkoliv v některých případech nepochybně mohlo zasáhnout, jen přihlíželo vyvražďování dalších milionů nevinných lidí. Nejlépe je to vidět na příkladu rwandské genocidy, jež mohla být nepochybně zastavena již ve svých počátcích, ale namísto toho světová veřejnost jen netečně sledovala 100 dnů trvající masakr jednoho milionu Tutsiů. Není všechno ztraceno. Síly OSN přeci jen ke zlepšení situace při některých konfliktech pomáhají. Lemkinova myšlenka není mrtvá. Boj proti genocidě má své hrdiny. Například Roméo Dallaire, velitel UNAMIRu ve Rwandě, se svými pouhými 270 muži mezinárodních sil vzepřel rozkazům a neopustil své pozice; během pekla genocidy se mu podařilo zachránit na 32 000 lidí. Zápas za potlačení genocidy, jak já ho vidím, je nerozlučně spjat se změnou celosvětového vnímáni a praxe mezinárodní politiky. Je to úsilí o přechod od principů sobectví a pokrytectví k právu a spravedlnosti. Tento proces nemůže být nikdy dokončen jednou pro vždy; je nutné, aby se na duchu této změny podíleli nejen odpovědní činitelé, ale celá společnost. Mezinárodní solidarita může fungovat, pokud v ní budeme věřit. Nemluvím zde o řešení všech konfliktů intervencí, ale o nutném zastavení probíhající genocidy, jak to ukládá mezinárodní právo.

K prevenci genocidy patří bezesporu i boj proti popírání zvěrstev, která prokazatelně stala v minulosti. Do této kategorie patří i arménská otázka, kterou z politických důvodů důrazně popírá turecká vláda a její spojenci, především z řad amerických turkologů. V uplynulých dvou dekádách začaly některé země a regiony vydávat oficiální prohlášení na podporu uznání arménské genocidy. Je otázkou, jestli by i Česko mělo vydat obdobnou rezoluci. Vyhrotí vměšování třetích stran konflikt ještě více, nebo podpora ze zahraničí povzbudí turecký disent a přivede Turky k poctivější reflexi své minulosti? V roce 2006 se o to pokusil senátor Jaromír Štětina, ale nenašel v horní komoře parlamentu dostatečnou podporu, proto svůj návrh stáhl ještě před tím, než skutečně došlo ke hlasování. Bylo to kvůli odporu ze strany ODS. Když jsem s ním měl v roce 2011 příležitost hovořit, řekl mi, že s podobnou iniciativou hodlá opět přijít k příležitosti 100. výročí od propuknutí genocidy v roce 2015. Smutný příběh arménské genocidy se začal psát již v 80. letech 19. století. Tehdy se po vzoru úspěšných národních hnutí na Balkáně začaly formovat arménské socialistické revoluční skupiny (posléze strany), jež plně rozešli s umírněnou politikou bohatých představitelů milletu (náboženské obce) v Istanbulu a snažili ve východní Malé Asii vytvořit vlastní nezávislý stát, kde ovšem Arméni tvořili pouze početnou menšinu. Tito revolucionáři s heslem "svoboda nebo smrt" aktivně vystupovali na obranu arménských rolníků, které utlačovali kočovní Kurdové i režim sultána Abdülhamida II. (1876 -- 1909). Dlužno dodat, že mezi jejich plánovitě využívané prostředky patřily i politické vraždy namířené jak proti Kurdům a tureckým úředníků, tak proti Arménům, kteří byli ochotni spolupracovat s vládou. Sultán vládl ekonomicky rozvrácené říši a trpěl do jisté míry oprávněným, ale do chorobných rozměrů rozbujelým strachem o svůj život. Jeho paranoia dosáhla tragikomického vrcholu, když zakázal požívat v učebnicích chemický vzorec H₂O, aby nemohla být vykládán jako "Hamid II. je nula". Sultánův záchranný kruh, represivní režim rozpoutal v letech 1894 -- 96 ohromné masakry Arménů napříč celou svou říší, kterým podle různých odhadů padlo za oběť 100 až 300 tisíc lidí. Arméni se zmohli jen na dílčí odpor v Sasunu, Vanu a na teroristickou akci v Osmanské říšské bance, kterou vyhrožovali vyhodit do vzduchu, pokud nebudou masakry zastaveny, opak se stal pravdou. Současníkům se zdálo, že tyto represe nemají v historii obdoby.

Arménští revolucionáři slevili ze svých nároků a začali usilovat o principy rovnosti, sociální spravedlnosti a autonomie v rámci Osmanské říše. Jejich novým spojenci se stali budoucí strůjci genocidy, ilegální opoziční skupina mladoturků. Turečtí revolucionáři despotického sultána svrhli a obnovili více jak třicet let starou ústavu. Osmanská říše se v období mezi lety 1908 až 1913 stala demokracií a arménští revolucionáři zasedli v jejím parlamentu. Arméni byli plni nadšení a nadějí. Iluze o bratrském soužití národů a náboženství pod ochrannou rukou držitele prorokova meče z osmanského domu se začaly hroutit velice brzy. Během labutí písně starého režimu na jaře 1909, kdy se Abdülhamid pokusil znovu získat moc, byly ve městě Adana a jeho okolí rozpoutány masakry Arménů, jimž padlo za oběť až 30 000 lidí. V kritickém čase pro říši, za balkánských válek, na sebe Výbor pro jednotu a pokrok strhl veškerou moc ve státě a nastolil vládu jedné strany.

Když vypukl požár světové války, mladoturci se rozhodli vstoupit do konfliktu na straně Dohody. Krutá porážka z rukou ruské armády u Sarikamiše, na území Arménské vysočiny, postavila triumvirát mladotureckých vládců do velmi svízelné pozice. Bohužel zde není místo na to, abych blíže analyzoval komplexní příčiny genocidy, nastíním zde pouze její průběh. 24. dubna 1915 začalo zatýkání arménské intelektuální elity v hlavním městě. Arménští vojáci byli převeleni do zvláštních pracovních jednotek, kde dřeli do úmoru, když už nemohli, jejich stráže je zmasakrovaly. Osmanští četníci zatýkali veřejně činné Armény, mučili je a zabíjeli. Pátralo se po ukrytých zbraních, ale odpor Arménů během genocidy byl pouze izolovaný. Odehrál se ve městech jako Van, Bitlis či na slavné "Mojžíšově hoře" (Musa Dagh) v Sýrii. Všichni arménští obyvatelé napříč vilájety v Malé Asii i Evropě měli být "relokováni" (tehcir) do syrské pouště. Během počátečních fází deportací stráže odvedly zadržené arménské muže na odlehlé místo, kde je zmasakrovaly. Ženy, děti a starci putovali do syrského exilu. Matky odkládaly své děti cestou, aby jim poskytly šanci na holé přežití. Kurdové i ozbrojený doprovod deportované okrádali, ti trpěli hladem a žízní, velké množství jich zemřelo cestou. Ženy a dívky byly znásilňovány a doslova rozkrádány. Přežít v syrských táborech v naprosto otřesných podmínkách se podařilo jen zlomku deportovaných. Odhaduje se, že bylo připraveno o život více jak jeden milion lidí.

V roce 1922 navštívil francouzské mandátní území v Sýrii český cestovatel a humanista, Karel Hansa, kterého situace tamějších uprchlíků hluboce zasáhla a podnítila ho k sepsání knihy "Hrůzy východu" (1923) a založení Hansova fondu při Československém červeném kříži ve prospěch arménských sirotků. Hansa později poznamenal o sběru materiálu na svou knihu následující:

Osmanská říše se několik let po světové válce definitivně rozpadla a nahradilo ji nové nacionalistické Turecko vedené autoritativní vládou Mustafy Kemala Atatürka. Jeho politika navázala v mnohém na dědictví mladoturků. Mustafa Kemal provedl v zemi shora radikální reformy v západním střihu, jež sahaly od emancipace žen, sekularizace, přes nacionalizaci až po potlačování identity kurdské menšiny nebo konstruování pseudovědeckých teorií o původu tureckého národa. Nejváženější institucí v zemi byla a je armáda, která do dnešních dnů brání principy kemalismu a památku svého zbožňovaného vůdce. Armáda se stala po roce 1950 samozvaným poručníkem nově zrozené demokracie. Od té doby se v zemi odehrály čtyři vojenské převraty. Turecko dnes vehementně popírá, že by došlo k "takzvané arménské genocidě". Slovy Tanera Akčama: "Turecké ministerstvo zahraničí je jako historický institut." (Čtenář může tyto vládní publikace nalézt i v Národní knihovně ČR v hojném počtu, stačí zadat do vyhledávače v katalogu "Armenian Question".) Turecko nevede smysluplný dialog o své historii, ale pouze brání svůj národní mýtus. Za konstruktivní bych považoval například upozornit na širší kontext etnického násilí při rozpadání Osmanské říši, jehož obětmi byli v nemalé míře i muslimové. Turecké vlády za poslední století vytvořily v zemi historické povědomí založené na překrucování skutečnosti, které očerňuje oběti a vzbuzuje nenávist k Arménům. Důkazem toho může být nedávná vražda vůdčí osobnosti arménské komunity v Istanbulu, Hranta Dinka. Novináře, který se nikdy nebál hovořit nahlas o genocidě, v lednu 2007 ho zastřelil teprve sedmnáctiletý turecký nacionalista. Dalším příkladem omezování svobody slova je užívání kontroverzního článku 301 trestního zákoníku o urážce turectví, který je zneužíván nacionalisty k perzekuci těch, kdo nesouhlasí s oficiální verzí historie. Na jeho základě byl obviněn i držitel Nobelovy cen za literaturu Orhan Pamuk.

Domývám se, že naděje na usmíření obou národů i na poctivou historickou reflexi tragických událostí stále žije. Je spojená se stabilizací poměrů v Turecku, koncem vměšování armády do politiky a uplatněním svobody slova. Otevřená diskuse by vyvolala v turecké společnosti značné kontroverze a trvala by jistě celá desetiletí, ale jen přiznání viny za genocidu, omluva a případné reparace z turecké strany mohou vést k umíření a další konstruktivní debatě. Například k diskusi o významu arménských teroristů, většinou vnuků přeživších genocidy, kteří v 70. a 80. letech 20. století spáchali atentáty na několik desítek tureckých diplomatů, kteří lobbovali proti uznání arménské genocidy. Sérii útoků odstartoval 77letý Gourgen Yanikian, který během genocidy přišel o 26 příbuzných, včetně těch nejbližších. V lednu 1973 zastřelil v Los Angeles dva turecké diplomaty, jež podle svých slov nepovažoval za lidské bytosti, ale za reprezentanty vlády, která téměř vyhladila jeho národ. Tento příklad dobře ilustruje prudkou nenávist, dodnes ovládá potomky jak obětí, tak "pachatelů" (ne všichni Turci na genocidě participovali nebo ji schvalovali). Současné Turecko jako instituce nese za pozdně osmanskou genocidu politickou odpovědnost, poněvadž zde existuje přímá kontinuita, reprezentovaná nejvíce v odporné politice popírání. Dnešní Turci jako jednotlivci nenesou osobní zodpovědnost za činy svých předků, jejich díl odpovědnosti (či zásluh) vychází čistě z toho, jak se dokáží vyrovnat s vnitřní propagandou popírání genocidy, jakkoli je to pro jednotlivce obtížné.

Němci a Češi se po vleklém etnickém konfliktu dokázali smířit, doufám, že to v budoucnu dokáží i Arméni a Turci.

(Věnováno všem obětem genocidy)