Hospodská anatomie toho, jak česká společnost "hnedne a rudne" pod dohledem autorit
1. 2. 2018
čas čtení
2 minuty
Na baru (u pípy) venkovské hospody, která se snaží být restaurací (a opravdu se zde dá dobře najíst), stojím z jedné strany a z druhé, kolmé, se o dřevěnou barovou desku opírá starosta s jedním obecním zaměstnancem, píše Petr Pojar. Obecňák je již notně znavený ethanolem a možná i tetrahydrocannabinolem a v takovém stavu vždy vykřikuje známá hesla "Čechy Čechům, bílá země, bílá síla, ..." načež přidá ještě jedno "máme skvělýho starostu, nejlepšího starostu!" Ano. A máme také nejlepšího prezidenta. K vítězství ve volbách v Česku bohužel stačí pokynout kdejakýmu náckovi a komoušovi. To rozhodne! Většina je jasně daná, země hnědne a rudne, ruku v ruce. "Máme demokracii, ty vole!" "No jasně, demokracii!" "Čechy Čechům, pryč s čmoudama!" Starosta na politické narážky nereaguje, nekárá, nezasahuje, jen se usmívá. Toleruje to. Kdybych toho obecního debila začal umravňovat, možná se serveme, možná mi vynadá do bůhvíčeho. Já jemu též, jako už tolikrát. Přestal jsem s tím, žiji zde šest let a vím jediné, nemá to žádný smysl. Alespoň jsem dosáhl toho, že skončily násilnosti, zůstaly pouze nenávistné pohledy, tupost a ignorace. Ano, ignoruji to a ono mne to ignoruje též. Náprava by musela přijít shora, vyšší autoritou a případně též zdola, policejním obuškem, celou, mastnou pokutou. Nemíním se jako primitiv rvát po hospodách, i když třeba takový Jirous by mi na to jistě řekl své! Poslal by mě do prdele! Každopádně to má v kapse, pan starosta. A prezident taktéž! Navíc mi pan prezident vzkázal, abych "držel hubu," já, pražská kavárna, tedy vlastně Budějčák bydlící na vsi, jeho nevolič. A v tom je kouzlo poznaného. Máme držet hubu, všichni, kdo jsme volili protikandidáta, okolo 2 700 000 voličů. A když řekne prezident "drž hubu," zopakuje to i ten nejprimitivnější nácek z horní dolní. Je to přece jeho prezident!
