1. 1. 1981
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
10. 5. 2002

Páteční čtení na pokračování

Úvod    Konec dějin a střet civilizací

ze sborníku Střet civilizací ? - Dominance Západu, nebo dialog světových kultur

Vladimír Nálevka

V roce 1989 publikoval tehdy čtyřicetiletý Američan japonského původu Francis Fukuyama v konzervativně laděném časopise The National Interest provokativní esej s názvem Konec dějin? S pomocí téměř zapomenutého francouzského filosofa Alexandra Kojéva připomenul Hegelovu tezi o konci dějin, kterou tento velký systematik vyslovil v souvislosti s Napoleonovým vítězstvím u Jeny. Hegel se tehdy domníval, že moderní konstituční stát a jeho liberální systém, založený na principech americké a francouzské revoluce, de facto znamenají konec dějin, tj. naplnění vlastního účelu historie - vytvoření občanské společnosti. Německý filosof si přirozeně uvědomoval, že tento postulát zůstává i nadále teoretickou možností a že soudobý, tj. Hegelův svět , má ještě daleko ke konci dějin.

Francis Fukuyama se chopil této myšlenky a v souvislosti se začínajícím kolapsem sovětského bloku ohlásil definitivní vítězství kapitalismu a liberalismu, a tím i konec dějin. Je nutné poznamenat, že první verzi své úvahy přednesl Fukuyama v Rand Corporation v únoru 1989 a studii presentoval o několik měsíců později, ale ještě před pádem východoevropských režimů.

S dikcí ne nepodobnou kategorickému tónu Marxových studií Fukuyama konstatoval: "Na konci 80. let neprožíváme pouze konec studené války..., nýbrž konec dějin jako takových. Ocitli jsme se na konečné stanici ideologického vývoje lidstva, kdy se jako konečná forma světské správy všeobecně rozšířila západní liberální demokracie... Její stát, založený na uznání lidských práv, představuje se svým tržně hospodářským blahobytem univerzální homogenní stát, ve kterém mizí základní rozpory a všechny lidské potřeby jsou ukojeny".

Fukuyama připustil, že k tomuto ideálnímu stavu nedospěly zdaleka všechny státy, avšak "na konci dějin není nutné, aby se ze všech společností staly úspěšné liberální společnosti". Konec dějin také neznamená okamžitý konec válek a násilí či nespravedlnosti. Ty budou ještě jistý čas přetrvávat, především ve státech a mezi státy, které dosud nedosáhly oné konečné homogenní formy. Avšak někdejší světový ideologický zápas mezi konkurenčními společenskými modely - a mezi ně řadí především fašismus a komunismus, skončil a bude nahrazen nikdy nekončícím řešením technologických problémů či ekologických zájmů a uspokojováním maximalistických spotřebních nároků. "Liberálně kapitalistické bezčasí" - to ovšem nejsou příliš vzrušující vyhlídky. Nakonec bude všem tak teskno, že bezútěšná vyhlídka na století nudy "dovede možná dějiny k novému začátku".

Fukuyamův článek vyvolal záplavu komentářů. Již v témže čísle The National Interest bylo dáno slovo šesti oponentům, většinou politologům a historikům. Vzrušená diskuse pokračovala i v dalších číslech časopisu a rezonovala i v jiných periodikách. Téměř všichni autoři oponovali, souhlasili sice s úmrtním listem marxistické ideologie a přijali i názor, že tradiční spor o nejlepší státní formu byl vyřešen ve prospěch liberální, demokratické občanské společnosti. Všeobecně však byla zpochybněna teze o jednoznačném a definitivním vítězství této státní formy a tedy i o nevyhnutelném konci dějin.

Fukuyama reagoval na prakticky celosvětovou polemiku knihou "The End of History and the Last Men" z r. 1992, ve které obhajuje a dále rozvádí své teze z oné původní eseje.

Diskuse přirozeně neskončila a dnes je zřejmé, že do popředí vystoupila zásadní otázka, co si kapitalismus počne sám se sebou. Model dosavadního tržního hospodářství se výrazně změnil - klasická průmyslová odvětví uhlí a ocele byla zastíněna nástupem nových technologií, výrobní centra se přesunula za levnou pracovní silou do méně rozvinutých zemí a industriálně - konzumní společnost v Západní Evropě a ve Spojených státech byla konfrontována se stále rostoucím významem duševní práce. Porážkou neostalinského socialismu ztratil kapitalismus důležitý korektiv, který účinně působil zejména po druhé světové válce. Jak nedávno konstatoval Petr Robejšek z Mezinárodního politologického ústavu v Hamburku : "Dynamika maximalizace zisku, kterou dříve držel na uzdě výjimečný stav soupeření systémů, se nyní nezadržitelně prosazuje a obrací se proti kapitalismu samotnému tím, že ve svých důsledcích ohrožuje jeho další existenci." Navíc postupující globalizace světového hospodářství vytváří prostor pro levicový a pravicový extrémismus. Nedávno zesnulý přední francouzský sociolog Pierre Félix Bourdieu ve své poslední knize " Protiohně" varoval před nekontrolovanou mocí globalizací "osvobozených" tržních sil.

Domnívám se, že Fukuyamovi nejvýrazněji oponoval, aniž by přímo s kontraverzní studií polemizoval, profesor Samuel Huntington, ředitel Institutu strategických studií Harvardovy university, který v roce 1993 publikoval v letním čísle prestižního časopisu Foreign Affaires, zásadní studii s názvem "The Clash of Civilizations?" (Knižní podoba Střetu civilizací vyšla v r. 1996, česky pak v r. 2001) Autor s použitím argumentů z historie diferencoval současný svět na sedm velkých civilizací - západní, tj. euroatlantickou s akcentem na západní Evropu a Spojené státy s Kanadou, konfuciánskou, japonskou, islámskou, hinduistickou, slovansko-ortodoxní , latinskoamerickou, za osmou, tj. africkou klade výrazný otazník. Místa, kde se tyto civilizace dotýkají jsou také nejpravděpodobnějšími ohnisky napětí.

Až dosud se klíčové války odehrávaly uvnitř euroatlantického prostoru, od vestfálského míru do francouzské revoluce jako dynastické konflikty mezi panovníky, poté probíhaly války mezi jednotlivými národními státy, po bolševické revoluci byly vystřídány zápasem ideologií. Druhou světovou válku chápe Huntington jako střet fašismu s komunismem a liberální demokracií a následující studenou válku jako zápas někdejších spojenců, tj. komunismu s občanskou demokracií. S koncem studené války skončila západní fáze mezinárodní politiky a do popředí se posunula konfrontace Západu s ostatními civilizacemi. Přičemž již skončilo sdružování podle ideologií, ale v blízké i vzdálené budoucnosti se budou vytvářet možné koalice na základě společné náboženské a civilizační identity.

Soudobými liniemi krizí se podle Huntigtona stávají hranice mezi civilizacemi. V Evropě po pádu železné opony ožívá rozdělení na západní a východní křesťanství a dále na islámskou sféru. Nejvýznamnější evropskou dělicí linií je hranice, na které se kolem roku 1500 stabilizoval vliv západního křesťanství. Probíhá od severu mezi Finskem a Ruskem, dále mezi pobaltskými státy a Ruskem, odděluje západní část Běloruska a Ukrajiny od jejich východních pravoslavných oblastí, stejně jako Transylvánii od Rumunska. Na jihu protíná bývalou Jugoslávii přibližně po dnešních hranicích Slovinska a Chorvatska. V Asii je obdobnou hranicí linie mezi muslimy a hinduisty. V blízké budoucnosti se budou zřejmě stupňovat konflikty, které probíhají podél linií odělujících jednotlivé civilizace - modely těchto válek se již zformovaly na Balkáně , v kavkazských horách a na Východním Timoru . Příští možná světová válka se odehraje mezi jednotlivými civilizacemi. Osou onoho budoucího konfliktu bude -podle Huntingtona - konflikt západní civilizace s ostatními civilizacemi. Již dnes je totiž zřejmé, že hodnoty individualismu, liberalismu, ústavnosti, lidských práv, občanských svobod či oddělení církve od státu, nacházejí v jiných civilizacích jen malý ohlas. Pokusy Západu propagovat tyto ideje provokují u lidí s jiným kulturním zázemím obranný postoj a obrat k jejich vlastní hodnotové tradici. (Jedním z důvodů vzestupu muslimského fundamentalismu je frustrace islámského světa z mocenského, technologického, vzdělanostního a kulturního vzestupu euroatlantické civilizace.)

Také tato studie Hungtingtonova vyvolala značnou polemickou odezvu, především u amerických autorů neevropského původu. Ovšem s obdobnými chmurnými vizemi přišli např. Johan Galtung ve studii "The Emerging Conflict Formations", který diferencoval soudobý svět na sedm regionálně - kulturních seskupení s dominantním postavením jedné mocnosti - Spojené státy, Evropská unie, Japonsko, Čína, Rusko, Indie a "islámské jádro" (Katharine a Majid Tehranian, eds. "Restructuring for World Peace : On the Threshold of the Twenty - first Century. Cresskill NJ. Hampton Press, 1992;), či Zbigniew Brzezinski ve své, nedávno i v češtině vydané knize "Bez kontroly" a také Robert D. Kaplan v článku, publikovaném v únoru 1994 v Atlantic Monthly a nazvaném "Nadcházející anarchie - The Coming Anarchy". Zejména Kaplan je přesvědčen, že rozdíly mezi civilizacemi se nadále prohlubují. Huntingtonovy argumenty z dějin Kaplan ještě rozšířil o ekologické aspekty, kdy vyčerpaná teritoria - dokladem jsou již některé části Afriky - donutila tamní obyvatelstvo k rozsáhlým migračním pohybům, což vždy byla živná půda pro xenofobii a politický extrémismus či radikální náboženské směry. V tomto ohledu Kaplan odmítl i ty kritiky Hungtingtona, kteří jeho rozdělení na jednotlivé civilizace klasifikovali jako zjednodušené a upozorňovali, že i v rámci těchto civilizačních okruhů existují znepřátelené entity, např. tradičně znesvářený islámský svět. Kaplan ovšem dodává: tím hůře, protože vedle západního světa, "zůstane vyčerpaná planeta, přeplněná skinheadskými kozáky, islámskými fanatiky a černošskými bojovníky džu-džu, kteří pod vlivem starých kmenových animozit a s odporem vůči západní kultuře budou bojovat o přežití ve zbytku přetížené Země v gerilových válkách." Po kontinentech se v budoucnu rozšíří vlny nepřehledných konfliktů bez jasného schématu, což pro Západ znamená, že nadále nebude existovat zjevná, jednoduše definovatelná hrozba, jakou byl komunismus nebo nacismus. Odtud i určitá nostalgie části soudobé americké politilogie a historiografie po přehledných časech studené války. Časovanou bombu představuje globální ekologická krize, jak již dnes vidíme na příkladu západní Afriky, která je územím chudoby, nemocí, vyčerpaných přírodních zdrojů, přelidnění, rozmáhající se zločinnosti, války všech proti všem a rozpadajících se národních států. Konec 20. století charakterisuje skutečnost, že ony systémové krize neústí většinou v totalitarismus, ale v celkový rozklad sociálních a státních struktur, jak je již ostatně patrné v řadě afrických zemí. Vyčerpání zdrojů zřejmě povede k novým oblastním válkám a dalšímu pohybu obyvatelstva. Možnou nadějí jsou ještě neobjevené zdroje a nové technologie, které mohou zmírnit dopad civilizačních katastrof.

Podle mého soudu Fukuyamova studie byla sice brilantním stylistickým cvičením, ale nic více. Ostatně dnes je již antikvována a je snad dokladem určitých euforií počátku 90. let. Více si zaslouží pozornost Hungtington, jehož chmurné vize byly nesporně ovlivněny probíhajícím konfliktem v někdejší Jugoslávii, obdobně Z. Brzezinski, R.D. Kaplan, Daniel Patrick Moynihan, P. Kennedy a nejnověji i H. Kissinger. Přestože historika často udivuje snad až příliš volná interpretace faktů v publikacích výše uvedených autorů - dějiny vždy vzdorovaly úsilí o schematizaci - musí s řadou předložených argumentů souhlasit. Ony nevábné perspektivy jsou bohužel reálnější než iluze o globálním vítězství pravdy a lásky či učené filosofické koncepty. Společným jmenovatelem většiny soudobých konfliktů je nejen zápas o národní či náboženskou identitu, ale i geopolitické konstanty boje o surovinové zdroje s výslednou sociokulturní destabilizací dané oblasti a s popřením základních pravidel válečného práva i masakrováním civilního obyvatelstva. Např. kmenové tenze v Keni, Rwandě , Botswaně či Libérii na sklonku 90. let získaly genocidní charakter. (Na posledním pražském fóru 2000 polemizoval Francis Fukuyama s Huntingtonem, kterému vytknul, že dostatečně nerozpoznal integrující síly soudobého světa - modernizaci ve formě technologií, kapitalismu a liberální demokracie - které překračují všechny kultury a dávají dobrý základ ke konsensu. Technologická modernost - podle Fukuyamy - vyžaduje určité politické a kulturní instituce. Osobně nesdílím tento Fukuyamův optimismus, domnívám se, že i společnost uzavřená v určitém nedemokratickém civilizačním okruhu se může technologicky modernizovat. Ostatně již první světová válka bezpečně prokázala slučitelnost technického pokroku s dokonalou společenskou rebarbarizací.)

Novou geopolitickou vizi představil ve své knize "Velká šachovnice" (The Grand Cheesboard. American Primary and its Geostrategie Imperatives. New York, 1997; ) Zbigniew Brzezinski. Vlivný severoamerický politolog zdůraznil nutnou obnovu narušené světové rovnováhy sil, kdy protiváhou Spojených států by se měla stát Euroasie. Tato rozlehlá oblast, která začíná v západní Evropě a přes Rusko integruje i Asii, je skutečnou mocenskou základnou světa v 21. století. Na západní periferii Euroasie budou hrát klíčovou roli Německo a Francie, a to společně v rámci integrované Evropy - na Dálném východě bude regionálním hegemonem Čína. Mezi těmito dvěma geopolitickými póly se nachází "velká neznámá", tj. Rusko. Američané by měli - podle autora "Velké šachovnice" usilovat o jeho přeměnu v demokratický stát s jasně definovanými a stabilními obrysy. Bývalé republiky Střední Asie a Kavkazu jsou však tím místem, kde se zřetelně rysují ohniska Huntingtonova "střetu civilizací".

Módní záležitostí se stala hrozba tzv.globalizace. Tak jako národní stát a nacionalismus byly dětmi průmyslového věku, tak je i globalizace jedním z aspektů nové postindustriální civilizace, jejíž rozměr si ještě ani dobře neuvědomujeme. Dosavadní stát postupně ztrácí řadu svých funkcí ve prospěch jak mezinárodních institucí, tak regionálních struktur. Duševní síla jako základní předpoklad tvorby hodnot, komplikované a obtížně spravovatelné státní struktury; vzestup role nevládních organizací, ale i nebezpečí globální kriminality.

Specifickým fenoménem konce 20. století a začátku 21. věku je mezinárodní terorismus. Po druhé světové válce se teroristické útoky staly součástí osvobozeneckého zápasu závislých zemí, ale ještě dnes jsou obávaným nástrojem nacionálního či sociálního tlaku . (Palestinci, IRA, ETA, islamisté, atd.) S postupem času se však minimalizoval rozdíl mezi politicky motivovaným terorismem a organizovaným zločinem. Nicméně stále platí, že zatímco teroristé chtějí zcela destabilizovat občanskou společnost a nahradit ji svými více či méně utopickými vizemi, snaží se organizovaný zločin současné státní struktury zkorumpovat a ovládnout. Terorismus jako nová forma válečného střetu je sice v mnoha ohledech svědectvím o civilizační rozpolcenosti soudobého světa, ale tím nepřestává být odsouzeníhodným kriminálním zločinem, kterému je nutné se vší rozhodností čelit. Bohužel - Organizace Spojených národů se stále nedohodla na adekvátní definici terorismu. (Všechny dosavadní rezoluce VS OSN se vždy týkaly konkrétních typů teroristických akcí, jako např. únosů letadel, a ne terorismu jako takového. Základním problémem ve snaze o přijetí všeobecné úmluvy je dosažení shody v otázce definice terorismu.) Po rozsáhlém útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku a na budovu Pentagonu 11. září 2001 je snad jasné, že obránci civilizačních a obecně lidských hodnot musí proti terorismu postupovat naprosto nekompromisně v duchu zásady britských commandos z let druhé světové války, tj. "vyhledej a znič"! Rada bezpečnosti po 11. září 2001 potvrdila právo kolektivní a individuální sebeobrany podle článku 51 Charty OSN.

Samostatnou kapitolu představuje nebezpečí jaderného terorismu. Podle nedávné informace Mezinárodní agentury pro atomovou energii se od roku 1993 vyskytlo 175 případů ilegálního obchodu s nukleárním materiálem a 201 případů překupnictví dalších radioaktivních látek. V osmnácti z těchto případů šlo skutečně o malé množství vysoce obohaceného uranu a plutonia, což jsou materiály potřebné k výrobě atomové bomby. Tyto skutečnosti jsou silně znepokojující. Aktuální jsou následná rizika: hrozba odcizení štěpného materiálu , případně fyzický útok či akt sabotáže vůči jaderným zařízením. (Možnost "pokoutní" výroby atomové bomby je nepravděpodobná, ale reálné nebezpečí představuje tzv. špinavá bomba, tj. obložení radioaktivního zdroje konvenčními výbušninami.)

Zůstává ovšem otevřenou otázkou, jaký by měl být náš svět - a zde jsem v rozporu s předchozími chmurnými vizemi - pokud se demokraciím skutečně podaří vykořenit terorismus ? Předně by asi měly být zmírněny rozdíly mezi bohatým Severem a chudým Jihem. Lidská bída je živnou půdou nejen pro lokální válečné konflikty, ale i pro terorismus. Zde by se mohl dobře uplatnit princip oné nové globální hospodářské, ekologické, sociální a vzdělanostní solidarity. Dále již žádné polovičaté přístupy k problémům. Pokud Západ zasáhne proti zemím, které podporovaly terorismu nebo z něho profitovaly, nesmí je nechat opuštěné, musí se zasadit o prosazení alespoň základních prvků občanské demokracie. Jistě to vyvolá nové střety a ony již zmíněné obranné reakce, ale jiné cesty snad není. Ostatně zkušenost s "demokracií přivezenou na tancích" jsme již udělali v Německu, Itálií a v Japonsku - přičemž právě tato země nenáležela k euroatlantickému civilizačnímu okruhu - po porážce tamních totalitních režimů ve druhé světové válce. Bezpečnost státu, či společenství států skutečně nelze omezit na čistě vojenskou problematiku, vždy je nutné přihlédnout k ekonomickým, ekologickým, politickým a společenským aspektům.

Presentovaný sborník studií českých politologů, sociologů, historiků, filosofů, kulturních antropologů, publicistů a dalších specialistů je skromným příspěvkem k celosvětové výměně názorů o "střetu civilizací". Nikdo z nás nezná optimální řešení diskutovaných problémů, neshodneme se ani v hodnocení Huntingtonovy publikace, ale spojuje nás starost o budoucnost tohoto světa. Jiný prozatím nemáme.

                 
Obsah vydání       1. 1. 1981
26. 1. 2002 Sociální demokracie plánuje profesionalizovat armádu a chce ministerstvo pro informatiku Štěpán  Kotrba
24. 5. 2002 3.   Prorokovali proroci... Stanislav  Komárek
31. 5. 2002 4.   Model spíše varovný Luboš  Kropáček
5. 6. 2002 8.   Politika v nejisté společnosti Jan  Keller
7. 6. 2002 5.   Střed a střet civilizací Zdeněk  Zbořil
14. 6. 2002 6.   Střet kultur a vzpoura proti modernitě Ivo T. Budil
21. 6. 2002 7.   Postmoderní sociální konflikt Martin  Hekrdla
28. 6. 2002 8.   Když odnikud někam, tak jinudy Bob  Fliedr
5. 7. 2002 9.   "Nový světový řád" a náboženství Tomáš  Halík
12. 6. 2002 9.   Dilemata občanské společnosti Jan  Keller
29. 5. 2002 7.   Politika ve světě sítí Jan  Keller
22. 5. 2002 6.   Postmoderní politika Jan  Keller
16. 5. 2002 1.   Střet civilizací ve světle vědy Miloš  Mendel
16. 4. 2002 Hrozivé proroctví Oskar  Krejčí
17. 4. 2002 Úvod Jan  Keller
17. 4. 2002 1.   Moderní politika - dělení pokladu Jan  Keller
24. 4. 2002 2.   Politika a virtuální ctnosti Jan  Keller
1. 5. 2002 3.   Politika tolerovaná experty Jan  Keller
8. 5. 2002 4.   Politika a jiná rizika Jan  Keller
10. 5. 2002 Úvod    Konec dějin a střet civilizací Vladimír  Nálevka
10. 5. 2002 Svět bez politiky neexistje Štěpán  Kotrba
15. 5. 2002 5.   Politika na okraji globalizace Jan  Keller
23. 6. 2002 Konservativní kritika liberalismu Ondřej  Čapek