Objevily se sice tu a tam na obzoru temné mraky, jako rozhodnutí Výboru Spojených národů pro lidská práva, poprvé v dubnu 1996 ve věci Šimůnek, ale ty pan Klaus suverénně rozehnal, řka, to že není pro republiku závazné (ačkoliv to bylo). Stejný výbor pak ještě zcela jednoznačně rozhodl proti České republice v červenci 1996 ve věci J. F. Adam a v červenci 2001 ve věci Blažek, Hartman a Křížek, ale ničím nehrozil, protože stále spoléhal na slušné chování českých politiků, kteří se snad přece jen rozhodnou dodržovat mezinárodní úmluvy, které podepsali.

V srpnu 2001 se už začala obloha zatahovat, když tentýž výbor vydal Závěrečný posudek, v kterém republiku rázně kritizoval, uložil jí, aby přezkoumala zákony upravující restituci a odškodnění, nabádal stát, aby přijal novou ústavu založenou na právech a Listinu základních práv a svobod, v které budou zahrnuta mezinárodně uznávaná lidská práva. Tato kritika zase nebyla provázena žádnými výhrůžkami, takže čeští politici si řekli, že uvidí, jestli je to jen blýskání na časy, že ještě počkají, a že, doufejme, zatím ještě pár tuctů restituentů zemře.

Z čistajasna pak uhodil blesk, když 11. dubna tohoto roku vydala Evropská unie tiskovou zprávu podepsanou přesedou vlády Zemanem, v které se praví, že Česká republika zkoumá své restituční zákonodárství z devadesátých let, protože v něm byla nalezena diskriminace.

To už rozčililo i pana Klause. Ptal se, co to má znamenat, a to že bychom se na to podívali. Ovšem někteří už začali přemýšlet, bude-li tentokrát krápat nebo pršet nebo bude průtrž mračen.Většina těch poctivců, kteří si v dobré vůli zakoupili ve státním výprodeji levné majetky neprávem zabavené jejich spoluobčanům, stále doufala, že jejich opora, pan Rychetský, vytáhne z rukávu některý ze svých osvědčených triků, a že zase vysvitne zlaté slunko klidu a pokoje.

Mračna ale od té doby jen houstnou a nepříznivých předpovědí přibývá. Na 29. května svolává Evropský soud ve Štrasburku celý soudní dvůr, aby rozhodl o podmínce občanství v restitučních zákonech.

Pan Rychetský vytáhl poslední trumf. Prohlásil, že žádný zodpovědný soud nemůže připustit, aby v zájmu odstranění křivd způsobil křivdy ještě větší. Obává se o spory uvnitř rodin, protože se kdysi podle zákonodárství a praxe, na které se podílel, vydával majetek zahraničních občanů domácím příbuzným. Že to způsobilo roztržku v četných rodinách, a že bratr bratra v mnoha případech nepustí do otcovského domu, o tom pan Rychetský diplomaticky pomlčel.

Naše předpověď na 29. května je, že bude zataženo, nějaký ten blesk a trochu hromobití. Potom ovšem bude jasno. Předpovídáme, že to bude zodpovědný soud, který odstraní křivdy spáchané komunistickými právníky a uvede věc na pravou míru, jak to mělo být už v roce 1991.

Všechno, o čem je zde řeč, můžeme písemně doložit.

Czech Coordinating Office
Secretary Jan Sammer
1103-100 Antibes Drive
Toronto, Ontario, Canada M2R 3N1.
Tel. 416-665-7324
jan.sammer@czechoffice.org

Tisková zpráva Evropské unie

Praha 11. dubna 2002

Po setkání dnešního rána, komisař pro rozšiřování EU Günter Verheugen a premiér Miloš Zeman vydali toto tiskové prohlášení o Benešových dekretech:

Společné tiskové prohlášení

My, premiér České republiky a člen Evropské komise pro rozšiřování, prohlašujeme společně, že sjednocování Evropy bylo vždycky především politickým procesem. Od samého počátku bylo hlavním úkolem překonat nejednotnost, nepřátelství a předsudky a posílit mír, spravedlnost, svobodu a bezpečnost. Nikdy nesmíme zapomenout utrpení způsobené hrůzami druhé světové války. Podstatou sjednocování Evropy však byl pohled dopředu - neohlížet se zpět s trpkostí a nepokračovat v starých bitvách. V západní Evropě bylo tohoto smíření dosaženo před desítkami let. V střední Evropě, vzhledem k tomu, že tomu bránilo komunistické období, jsme museli čekat. Ale naše příležitost je teď.

Když hledíme nato co nás čeká v jednadvacátém století, musíme se střežit před zloduchem nacionalizmu. Jinde v Evropě jsme byli zcela nedávno svědky toho co se může stát. Česko-německá deklarace z roku 1997 představuje rozhodný a historický krok k vytvoření blízkého a přátelského vztahu mezi Českou republikou a Federální německou republikou. Přístup kandidátských zemí k Evropské unii je neoddělitelnou součástí celkového procesu evropského sloučení. Základní politické cíle tohoto procesu mohou být naplněny jedině tehdy, když se kandidátské země stanou plnoprávnými členy. My proto na sebe bereme společnou odpovědnost za rozhodné pokračování evropského sjednocování. Nedávno bylo mnoho veřejných diskuzí o některých československých prezidentských dekretech z roku 1945 a o československé legislativě, která následovala bezprostředně po konci války. Stejně jako opatření jiných evropských zemí by některé tyto zákony neobstály, když by byly hodnoceny podle dnešních měřítek - ale patří minulosti. Evropská úmluva žádá, aby členské státy a instituce Evropské unie hodnotily kandidátské země podle jejich nynějšího, nikoliv někdejšího chování. Jakákoliv část zákonného pořádku kandidátské země, která má pořád dopad na dnešní legalitu, nemůže uniknout přezkoumání zákonodárství Evropské unie.

V tomto světle zkoumáme pečlivě shora uvedené zákony. K dnešku je zřejmo, že vzhledem k jejich povaze a obsahu, nemají žádný legální dopad na občanství a na majetek Proto jsme přijali stanovisko, že tyto československé prezidentské dekrety nejsou součástí jednání o přístupu a nemají na ně mít žádný vliv. Pokud jde o některé další zákony, je třeba další objasnění.

Také byla veřejná debata o jiné věci, československém restitučním zákonodárství a praxi od počátku devadesátých let. Jsme si vědomi toho, že v rámci uplatnění Evropské úmluvy, (která obsahuje ideu evropského občanství), je diskriminace na základě občanství zakázána. Česká republika zkoumá v tomto směru své zákonodárství, které sahá až k 25. únoru, aby je přivedla, v případě nutnosti, k shodě s Evropskou unií do doby, kdy Česká republika přistoupí k Evropské unii.

Miloš Zeman
Günter Verheugen

Přeložil Jan Sammer