Dovolil bych si tedy nastínit také jeden povolební scénář založen na poznatku, že Bratrstvo kočičí pracky (jak neformálně nazývám politické strany sedící v parlamentu) je schopné se dohodnout napříč politickým spektrem, pokud jde o posty, provize a jiné prebendy, prakticky na všem. Po posledních volbách jsem se navíc díky opoziční smlouvě přesvědčil, že oheň a voda mohou žít v symbióze. Od té doby si dovolím tvrdit, že obě nejsilnější partaje jsou schopny se dohodnout na spolupráci s kýmkoliv, komunisty nevyjímaje, pokud by ovšem ve volbách dosáhli alespoň 25 %.

Teď ovšem k avizovanému scénáři: ODS vyhraje volby, těsně následovaná ČSSD, a kvůli normalizaci - pardon, stabilitě - vytvoří koalici (opoziční smlouva je už pasé). Předsedou vlády se samozřejmě stane Klaus a ministerstva se rozdělí tak, aby si každý z partajních lídrů přišel na své. Stejně to dopadne s ostatními důležitými místy, a tak se předsedkyní parlamentu stane například samorostlá Buzková. Kvůli ještě většímu zajištění stability se sekretariáty dohodnou, že vhodným kandidátem na prezidenta (Havlovi letos končí volební období, jak všichni víme) je Miloš Zeman. Je inteligentní, má zkušenosti z vládnutí a svou přímočarostí (jeho nepřáteli nazývanou též hulvátstvím) má blízko k prostému lidu, což by byl zase po dlouhé době návrat k fenoménu dělnického prezidenta. Prohlášení Miloše Zemana, že skončí s politikou, je ve světle těchto úvah celkem logický krok, neboť prezident by měl být apolitický. Určitě se tak dočkáme po složení funkce předsedy strany i jeho vystoupení z rodné partaje. Že by tyto kroky podnikal člověk okusivši moc a v nejlepším věku odešel z důvodů svobodného objímání stromů na Vysočině (navíc bez pozornosti médií) se nechce jaksi věřit..

Výhody této volby by byly nesporné a navíc velmi lehce realizovatelné. Prezidenta totiž volí parlament (myslím, že tuto alternativu tuší Koalice, snažící se vehementně prosadit přímou volbu) a ten se při pravděpodobné ústavní většině na této volbě dohodne dřív než na zákonu o rozměrech jízdenek hromadné dopravy. Na Hrad by konečně zasedl člověk, který nemá rád Centrální banku a proslulé bonmoty by byly prezentovány při zahraničních návštěvách, čímž by se ještě více zklidnila tuzemská politická scéna (na zahraniční tak moc nezáleží). Byla by to dobrá náhrada za člověka, který měl tu drzost rušit budování kapitalistické společnosti napadáním politických supermanů, nazýváním věcí pravými jmény a dokonce projevováním určité samostatnosti myšlení.

Po přečtení těchto řádek jsem zadoufal, že jsem si pustil prognostickou fantazii až příliš na špacír. Pokud ne, zmohu se jen na výkřik - Bože, ochraňuj Česko!