8. 7. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
8. 7. 2002

Registrované partnerství a jeden homosexuální osud

"Byl jsem požádán vydavatelem Neviditelného psa panem Neffem, abych se vyjádřil k předchozímu příspěvku ing. Semeráda "Tolerance versus rasismus?" Úvodem bych se rád představil a napsal pár slov o tom, co mne přinutilo na výše uvedený příspěvek reagovat. Jmenuji se Benny Rees, jsem student politologie, v současné době žiji v monogamním partnerském vztahu se svým britským partnerem Glanem.

Nemám rád slovo "homosexuál" - připadá mi poněkud nemístné používat medicínský termín v době, kdy civilizace pochopila (někde teprve začíná chápat), jak různorodá tato komunita je, a jak diverzifikovaný by tedy měl být přístup k této problematice." - Tento příspěvek vyšel, na základě diskuse vzniklé v Britských listech, dne 7. července 1997 v časopise Neviditelný pes, jehož tehdy byly BL přílohou, viz zde. Se svolením autora byl také publikován v rámci diskuse o registrovaném partnerství a o postoji české společnosti k menšinám, ať už jsou to Češi žijící v zahraničí, Romové či homosexuálové, či jinak se od většinové společnosti odlišující jedinci, v knize ...jak Češi myslí (Chomutov, 1999, ISBN 80-86201-14-7, str. 333 - 343).

Budu proto používat termínu gay [vyslov: gej] a to na místě jak podstatného, tak i přídavného jména.

Jelikož mezi moje profesionální zájmy patří mj. multioborové studium gay a lesbických komunit ("gay and lesbian studies") a protože jsem dost přispěl k emancipaci gayů a lesbiček v České republice (mj. jsem loni spolupracoval na výzkumné zprávě Parlamentního institutu, zabývající se zákonodárstvím řešícím problematiku stejnopohlavních partnerství, předtím jsem měl příležitost pořádat semináře pro studenty politologie o vývoji hnutí za osvobození gayů v tomto století, resp. o prevenci HIV infekce a AIDS), beru příspěvek ing. Semeráda jako výzvu pokusit se nabídnout celistvější a pokud možno ne tolik předpojatý pohled.

Teorie společenské smlouvy ruku v ruce se základní lidskou slušností - odpověď na propagaci tzv. nulové tolerance [zero tolerance] ing. Semerádem

Život v lidské společnosti pojímají z nejrůznějších pohledů četné politologické a sociologické teorie. Rád bych uvedl svůj pohled nástinem patrně nejpropracovanější z nich - teorie společenské smlouvy.

Uvažujme běžnou, demokratickou společnost, založenou na respektu k občanským právům a lidské důstojnosti všech jejich příslušníků. Rodíme se do této společnosti, a tím se stáváme stranami společenské smlouvy.

Znamená to, že není práv bez povinností - v závislosti na tom, zda-li většina z nás volila v posledních volbách sociální demokraty či konzervativce se posouvá ryska konsensu o prioritách: větší či menší míra společenské solidarity se slabšími, nemocnými, znevýhodněnými, nedostatečně zastoupenými [under-represented], větší podíl na globální zodpovědnosti za stav životního prostředí či spíše přijetí pštrosí politiky přinášející na jedné straně zkázu, a na straně druhé plynulý tok sponzorských příspěvků na příští volební kampaň či honosnější partajní sídlo.

Každý zákonů poslušný a řádně daně platící občan se nachází pod ochranou společnosti a jejích zákonů - bez ohledu na jeho pohlaví, národnost, etnickou či rasovou příslušnost, stáří, zdravotní stav, vyznání či citovou a sexuální orientaci.

Troufám si tvrdit, že kdyby každý jednal podle moudrého "chovej se k ostatním tak jak bys chtěl aby se oni chovali k Tobě", jež jsme tak často slýchávali jako děti, vymizela by řada (ne-li všechny) společenských problémů.

Můj příběh

Poté, co jsem se narodil, jsem ve věku tří let prodělal opakované záněty středního ucha, jejichž následkem je těžké poškození sluchu. Naprostá většina dětí s mojí ztrátou sluchu patrně nikdy neopustí brány ústavů či chráněných domovů.

Díky nemilosrdnosti svých rodičů, jež mne donutila přestat se litovat, jsem jdokázal jsem poměrně úspěšně projít tzv. "normálním" vzdělávacím systémem. Ona rodičovská nemilosrdnost však měla také své minusy - nevyrůstaje právě v harmonickém prostředí jsem měl problémy se sebehodnocením či sebedůvěrou. Často jsem se stával obětí nemístných vtipů a občas i násilí spolužáků, což vedlo ke ghettoizaci.

Ve věku jedenácti let začalo šikanování a vydírání ze strany mých spolužáků, jež vyústilo v dalších sedm let trvající sexuální zneužívání. V socialistické společnosti se to přece nestávalo, něco podobného zde přece neexistovalo - a já se cítil nesmírně osamělý a zraněný, ponechán napospas svému osudu.

Svým rodičům jsem se pokusil několikrát svěřit, byl jsem odbyt ještě dříve, než jsem to stačil ze sebe vysoukat a požádat o pomoc. Teprve daleko později, dávno poté, co jsem se se svojí sexuální orientací vyrovnal a našel svoje místo ve světě, jsem pochopil, proč se tato zkušenost na mně tolik podepsala - byl jsem romanticky zamilovaný do jednoho z oněch tří spolužáků, a nemohl jsem pochopit, proč mi ubližuje a zneužívá mne, jak činil.

Pokud jsem odmítl, byl jsem vydírán, občas i zbit. Jak jsem se přitom cítil, v době, kdy jsem o homosexualitě nic nevěděl a kdy jsem se poprvé začal zamilovávat do kamarádek či spolužaček - ve společnosti, která klukům vtloukala do hlavy, že kluk nebrečí, kluk se musí vždy umět postavit a bránit se (zkuste se ale bránit, když jsou na vás dva nebo tři!), jelikož jednou bude bránit svoji ženu a děti, si patrně umí představit pouze ti ze čtenářů či čtenářek Psa, kteří prošli podobnou zkušeností. Nenáviděl jsem sám sebe, nenáviděl jsem vlastní tělo, nechtěl jsem žít, prošel jsem několika sebezničujícími zkušenostmi - a nakonec jsem našel pár přátel, kteří mi pomohli se postavit na nohy.

Oním mezníkem byly moje osmnácté narozeniny - pokud jsem měl přežít, musel jsem se jich zbavit. (Mimochodem - všichni tři jsou dnes ženatí, jeden z nich již má děti...)

Moji přátelé se za mne postavili - poprvé v životě mi někdo řekl "Kdyby něco, řekni. My si to s nimi vyřídíme!" Následovalo několik nelehkých let a rány minulosti se začaly pomalu hojit... Tehdy již na vysoké škole, postupně jsem začal uklízet ve svých pocitech, zkoumat postoje mých přátel či spolužáků, shánět informace, cože to vlastně znamená, být gay, a připouštět si, že by to mohla být pravda.

Jejich přátelství pro mne hodně znamenalo a bude vždy znamenat, stejně jako reakce mého amerického lektora Troye McGratha na můj veřejný "coming out" při jednom z jeho diskuzních seminářů.

Troy, byť sám heterosexuál, se mi stal něčím jako starším bráchou či přítelem. Hodně mi tehdy pomohl můj zájem o britskou hudební scénu - Jimmy Somerville a jeho "Chlapec z maloměsta" (Smalltown Boy) z časů skupiny Bronski Beat; Erasure, Frankie Goes To Hollywood a třeba Erasure...

Až na tři výjimky jsem vždy usiloval o partnerský vztah s lidmi, se kterými mne pojilo citové pouto - možnost divokých nocí plných nevázaného sexu jsem si nikdy nepřipouštěl. Zažil jsem párkrát obtěžování ze strany přiopilých účastnic večírků - stejně jako obtěžující, homosexuálně se chovající osoby na veřejných záchodcích či plovárnách a nikdy jsem se obtěžovat nenechal. Existuje totiž rozdíl mezi gay orientací a homosexuálním chováním.

Gay orientace versus homosexuální chování

Gay se zpravidla již dokázal se svojí orientací vyrovnat a vytvořil si schopnost odpovědné sociální interakce, která by byla v souladu jak s jeho sebehodnocením a důstojností, tak s důstojností případného partnera (stručně řečeno - gay, který je O.K., nepotřebuje k životu vzrušení veřejných záchodků či parků), zatímco homosexuálně se chovající osoba je podle mých zkušeností buď nevyrovnaný gay, který se schovává za institutem manželství a otcovství, a pokoutně a sobecky realizuje své touhy, nebo duševně nemocný heterosexuál obdařený koktejlem sexuálních deviací. Anebo heterosexuální vězeň, který v situaci odloučení od případných subjektů ženského pohlaví přinutí k sexu mladšího spoluvězně.

Bisexuálové jsou kapitola sama pro sebe - ostatně existují teorie (Kinsey a jeho škála sexuálního chování), operující s lidskými sexualitami jako protilehlými póly a tvrdící, že vyhraněných gayů či heterosexuálů je pomálu - naprostou většinu podle nichž tvoří více či méně bisexuálně orientovaní jedinci.

Gay hrdost [gay pride]

Pokud hovořím o gay hrdosti, nejedná se o hrdost na to, že jsem gay - jedná se o hrdost na sebe sama, že jsem se dokázal se svojí orientací vyrovnat, vytvořit si určitý hodnotový žebříček a žít podle něj, vytvořit partnerský vztah a být věrný svému partnerovi Glanovi. Mám na mysli hrdost na to, že jsem se neuchýlil do (pro mnohé možná) bezpečnějšího a lákavějšího světa přetvářky, dvojího života, krycího manželství, ponižujícího pro oba, obecně však neférového vůči případné ženě - matce našich dětí.

Mám na mysli hrdost na to, že jsem dokázal odpustit svým rodičům. Hrdost na to, že jsem byl poctěn přátelstvím několika skvělých lidí, kteří se se mnou podělili o životní zkušenost předtím, než zemřeli na AIDS. Hrdost na to, že mne jejich památka dodávala energii přitom, co jsem se snažil něco vykonat v oblasti prevence HIV infekce a AIDS.

Ing. Semerád ve svém příspěvku poněkud překrucuje pravdu, vytrhává skutečnosti z kontextu a demagogicky straší Amerikou, která je evropské realitě na hony vzdálená - přinejmenším již samotným, značně rozdílným pojetím role státu.

Jaká tedy je americká realita? Na rozdíl od evropského pojetí státu veřejných sociálních služeb [welfare state, často nepřesně překládán jako stát blahobytu], založeného na konsenzu společenské solidarity, je americká společnost ve většině ohledů daleko extrémnější a antagonističtější.

Proto se mohou Evropanovi občas jevit akce nejrůznějších (katolických, černošských, indiánských, islámských, feministických i gay) zájmových skupin jako poněkud příliš halasné či radikální.

Jestliže fašizoidní krajní pravice ve Spojených státech [tzv. "znovuzrození křesťané" televizního hlasatele Pata Robertsona, a stoupenci senátora Jesseho Helmse ze Severní Karolíny, jehož bychom mohli označit za amerického Sládka, byť -bohužel- o hodně mocnějšího...] hlásá podporu diskriminaci gayů, ba občas dokonce obhajuje fyzické násilí vůči nim, pak se zákonitě nejrůznější liberální organizace [jako např. Americký svaz za občanské svobody (ACLU), odborová ústředna ACL-CIO apod.] staví po boku organizací bojujících za práva gayů a lesbiček na obranu ústavnosti a demokratického řádu.

Jeden gay novinář si dal loni ve Spojených státech v rámci dosud neúspěšné kampaně za otevření institutu manželství gayům tu práci a napočítal se přes 1100 (!) rozdílností v tom, jak jsou heterosexuální manželství v nejrůznějších aspektech upřednostňována oproti gay partnerským vztahům.

Motto doby: rovnost [viz all men are created equal...]

Hnutí za osvobození gayů tedy neusiluje o žádná "zvláštní práva", nýbrž o rovnost s heterosexuální populací. Rovnost v imigrační, daňové, rodinné, sociálněprávní trestněprávní politice. Rovnost v přístupu k informacím. Podle výzkumné zprávy amerického ministerstva zdravotnictví [U.S. Department of Health and Human Services] z roku 1989, obsahující Gibsonovu studii sebevražednosti mezi americkou mládeží mezi 15 až 19 rokem věku, je u mladých gayů a lesbiček dvakrát až třikrát větší pravděpodobnost řešení krizových situací sebevraždou než u ostatní mládeže, a 30 procent všech dokonaných sebevražd u mládeže se vztahuje k problémům se sexuální identitou.

Viníkem tohoto stavu je společenská netolerance a diskriminace, často fyzické násilí vůči gayům - a pokud se omezíme na vzdělávací proces, pak zjišťujeme nedostatek informací o gay orientaci včetně neexistence tzv. "modelů pro utváření psychosociálních rolí" [role models].

Mladí gayové a lesbičky tudíž propadají pocitům naprosté společenské izolace, beznaděje [Copak jsem jediný(á), kdo takhle cítí?] - pokud se svěří rodičům, příliš mnohým z nich se namísto rady či podpory dostane vyhození z domu aj. Naštěstí je tu Internet, který svou globálností představuje jakýsi most naděje - byť i ten není všespasitelný.

Tradiční heterosexistické patriarchální postoje především ve farmářských oblastech Spojených států se příliš často vyznačují homofobií, chorobnou nenávistí vůči gayům a lesbičkám. Rostoucí povědomí těchto skutečností vede ve Spojených státech k postupné liberalizaci společenských postojů vůči gayům a lesbičkám ve všech oblastech.

Prezident Clinton nedávno pozval do Bílého domu herečku Ellen DeGeneres i s její partnerkou, aby jí poděkoval, že našla odvahu a přihlásila se ke své orientaci v populární situační komedii, v současné době uváděné na jednom televizním okruhu. Pokračuje trend zavádění institutu partnerství osob žijících ve společné domácnosti [tzv. domestic partnerships].

Stále více firem (mezi nimi např. Walt Disney Co., Microsoft, IBM, Apple, Kodak Eastman aj.), úřadů státní správy a univerzit rozšířilo poskytování zaměstnaneckých výhod partnerům svých zaměstnanců i na partnery stejného pohlaví. Není to výsledek "nátlaku", nýbrž velmi efektivní metoda konkurenčního boje: vysoce kvalifikovaný gay pracovník nastoupí k firmě, která mu a jeho partnerovi poskytne nejvíce výhod.

A co víc - oněm firmám se to stále ještě velice rentuje - gay páry obvykle nemají děti, nemusí jim tudíž poskytovat placenou dovolenou v případě nemoci dítěte apod. Je to akt ze strany firem dobrovolný, patrně si to předtím dobře spočítali.

Ovšem co to znamená, jestliže dosud nedošlo k takové změně imigrační politiky Spojených států, aby americký občan mohl sponzorovat svého cizího partnera stejného pohlaví za účelem přistěhování, jak tomu již dnes je v řadě zemí. Co to znamená, jestliže musí pozůstalý partner zaplatit daleko větší dědickou daň než jeho heterosexuální protějšek

. Co to ale všechno znamená, jestliže jedenáct let trestuhodné nečinnosti republikánských vlád v boji proti AIDS si vyžádalo již téměř 400 tisíc životů a zdecimovalo americkou gay komunitu, a kdy jeden ze 230 Američanů má dnes pozitivní test na protilátky vůči viru HIV...a spousta z nich jsou heterosexuálové - oběti svých vlastních republikánských vlád?! [s trochou nadsázky: Jste-li bílí, heterosexuální a neužíváte-li drogy, AIDS se vás netýká...]

Jestliže loni v červenci ultrapravice v americkém Kongresu dosáhla zákazu [Defense of Marriage Act] uznání chystaného otevření manželství gay a lesbickým párům státem Havaj ostatními státy USA, nastolila tím bezprecedentní případ zasahování federální legislativy do pravomocí států v oblasti regulace přístupu k uzavření sňatku.

Organizace pro občanská práva [již zmiňovaný Americký svaz za občanská práva (ACLU), Freedom of Marriage Forum aj.] spolu se zájmovými sdruženími gayů a lesbiček zastávají stanovisko, že by federální vláda neměla zasahovat do záležitostí, týkajících se jednotlivých států. V případě, že havajský Nejvyšší soud rozhodne v lednu 1998 o právu stejnopohlavních partnerů uzavřít manželství, hodlají tyto organizace podat stížnost k Nejvyššímu soudu Spojených států, že zákon zakazující uznání manželství stejnopohlavních párů mimo stát Havaj je neústavní, jelikož porušuje jistou klauzuli [tzv. 'full faith and credit clause'] Ústavy Spojených států.

Logika vs. nevíra ve vrozenost a neměnnost homosexuality

Reakce ing. Semeráda na fakt, že homosexualita je stav vrozený a neměnný nasvědčuje tomu, že ing. Semerád má pravděpodobně sníženou schopnost logického uvažování.

Kdo z nějak odlišných lidí by si život s břemenem navíc svobodně zvolil, pokud by býval měl možnost volby? Ne - nikdo není rád, že je gay, stejně jako není rád, že je levoruký, dědičně obézní, pihatý či zrzavý, přináší-li mu to výsměch, ústrky, věčné stigma či diskriminaci.

Dnes je ve vyspělých zemích etablován odhad četnosti gay orientace v populaci v rozmezí šesti až deseti procent, a lesbické orientace přibližně kolem čtyř procent.

Neznamená to (jak se ing. Semerád mylně domnívá), že by počty gayů rostly přímo úměrně tomu jak homosexualita získává na popularitě - skutečnost je daleko pragmatičtější. Společenský vývoj směrem k toleranci umožňuje stále více gayům a lesbičkám přiznat si jejich skutečnou orientaci, natož se s ní svěřit -byť nastokrát anonymnímu- dotazníku.

Do té doby, než společnost bude natolik vyspělá, aby zaručila ochranu svých gay a lesbických občanů před diskriminací, násilím, a fašizoidními homofobními útoky, a zajistila, že klinicky objektivní informace o homosexualitě jako normální a přirozené variantě lidské sexuality budou k dispozici všem mladým lidem, kteří stále ještě hledají sami sebe, se budou konat veřejná setkání, diskuse, a demonstrace gayů a lesbiček.

Nikdo, tedy ani ing. Semerád, nemůže upírat gayům a lesbičkám právo na svobodu projevu a shromažďování. Tady by ing. Semeráda mohlo -podobně jako v několika dalších bodech- Hnutí za občanskou svobodu a toleranci (HOST) žalovat za hlásání názorů, obhajujících či směřujících k potlačování práv a svobod.

Jako gayové a lesbičky mají právo se sdružovat a vyslovit veřejně svůj názor, ing. Semerád má právo se takového setkání -pokud má proti němu námitky- nezúčastnit a dělat něco jiného.

Naštěstí od konce osmdesátých let byla v řadě zemí (Norsko, Dánsko, Švédsko, Irsko, Francie, Austrálie, Nový Zéland, Kanada, řada států USA apod.) přijata zákonná opatření postihující diskriminaci na základě sexuální orientace.

V roce 1994 Komise OSN pro lidská práva v případu Toonen vs. Austrálie (zastupující na mezinárodním fóru Tasmánii) [CCPR/C/50/D/488/1992] interpretovala Mezinárodní úmluvu o občanských a politických právech a rozhodla v neprospěch státu Austrálie, jelikož "diskriminace na základě sexuální orientace je diskriminací na základě pohlaví".

8. února téhož roku přijali poslanci Evropského parlamentu (EP) na základě zprávy poslankyně EP za německou Stranu zelených Claudie Roth rezoluci zemím EU, kde se mj. pravilo, že "státy EU by měly umožnit homosexuálním párům uzavírat sňatky, adoptovat a vychovávat děti."

Evropský parlament vyzval členské země Unie, aby odbouraly veškeré zákony, které jakýmkoli způsobem postihují a kriminalizují sexuální kontakty mezi lidmi stejného pohlaví. Jestliže se v rámci reformy EU do budoucna předpokládá výraznější úloha EP při předkládání a schvalování legislativy s celoevropskou platností, lze očekávat další vývoj v tomto směru.

Na letošní červnové Mezivládní konferenci [IGC] Evropské unie v Amsterodamu byla klauzule zakazující diskriminaci na základě rasy, pohlaví, etnického původu, národnosti v Evropské unii rozšířena o zdravotní postižení, věk a sexuální orientaci.

Znamená to, že podobně jako se předpokládá ochrana žen před diskriminací, se bude v Evropské unii předpokládat ochrana zdravotně postižených, důchodců, a gayů a lesbiček.

Ve středu 9. července 1997 se koná zasedání Evropského soudního dvora v Lucemburku ve věci britské zaměstnankyně v dopravě Lisy Grant. Lisa Grant, zastupovaná význačnou expertkou na pracovní právo (a manželkou britského premiéra) Cherie Booth, se podle všech signálů dočká precedentního rozhodnutí, že se její zaměstnavatel svým odmítnutím vydat jízdní výhody její partnerce navzdory vyhlášené politice poskytování rovných příležitostí [Equal Opportunities' Policy] dopustil nezákonné diskriminace, jelikož "diskriminace na základě sexuální orientace představuje diskriminací na základě pohlaví".

Tento rozsudek podle evropského práva, jež je právní normou Evropské unie, předznamená způsob, jakým budou členské země Unie napříště zavázány řešit podobné případy. Bude-li se Česká republika chtít dále integrovat do evropských struktur (a nic jiného jí patrně nezbývá, nemá-li surovinové bohatství Norska či bankovně-turisticko-čokoládovou tradici Švýcarska...), českým úřadům nezbude nic jiného, než přijmout standard ochrany lidských práv a občanských svobod, běžný v Evropské unii.

Evropské právo je totiž nadřazeno národním legislativám jednotlivých členských zemí.

K čemu registrované partnerství?

Ing. Semerád se ptá, k čemu vlastně gayové a lesbičky registrované partnerství potřebují. Mylně se domnívá, že závěti skýtají stejnou ochranu dědických práv pozůstalých ve všech případech. Není tomu tak docela - pozůstalý gay partner musí zaplatit daleko vyšší dědickou daň než jeho heterosexuální protějšek.

Nevidím nic špatného na vdovském důchodu - domnívám se, že se jedná o občanské právo každého člověka, který kdy žil v trvalém, vzájemně závislém [interdependent] vztahu charakteru manželství s jiným člověkem.

Jednak si to oba již předplatili svými řádně odvedenými daněmi, jednak ušetřili státu nemalé finanční prostředky tím, že pečovali o svého partnera doma (což lze v naprosté většině případů), a že jej tudíž nebylo třeba hospitalizovat. Jestli se nemýlím, podle statistik je domácí péče minimálně osmkrát levnější než hospitalizace.

Dalším argumentem pro registrované partnerství je současná situace těch párů, kde jeden z partnerů je cizí státní občan.

Jelikož český právní pořádek dosud problematiku stejnopohlavních partnerů neřeší, nezbývá z dlouhodobé perspektivy mnoha párům nic jiného, než buď se rozejít (to v nejhorším případě), pokusit se usadit v zemi cizího partnera (to v ideálním případě), nebo investovat do drahého experta na evropské právo a nárokovat povolení k pobytu pro závislou osobu [dependant residence permit] v některé ze zemí EU, kde se případně podaří cizímu partnerovi, je-li občanem některé ze členských zemí Unie, sehnat práci a usadit se (ne vždy happy-endem končící Kalvárie...).

Následují důvody, jež by se daly označit jako humanitární. Představme si reálnou možnost, že jednoho z partnerů stihne infarkt, sanitka jej odveze do nemocnice, snad to stihnou včas. Jeho partner se přijde informovat na zdravotní stav hospitalizovaného, hovoří s ošetřujícím lékařem, a ten mu odmítne poskytnout jakoukoli informaci, jelikož není rodinný příslušník hospitalizovaného.

["A jen tak mimochodem - ve vztahu k panu X ... Vy jste kdo, pane Y? Je mi líto, jelikož nejste rodinný příslušník, nemohu Vám poskytnout žádné informace."]

Pokud bychom uplatnili falešnou logiku ing. Semeráda, pak bychom se museli ptát: Jak je možné, že gayové a lesbičky nedostávají slevu na daních, když sami (zpravidla) nemají děti? Proč by měli sponzorovat ze svých daní rodičovské příspěvky heterosexuálů, jestliže jim je právo na adopci odepřeno bez uvedení legitimního důvodu?

Proč by měli sponzorovat stále více nákladnější vzdělání těchto dětí? Proč by měli svými daněmi sponzorovat různé úlevy, jichž se dostává manželským párům, či kupovat výrobky předražené tak, aby se firmám zaplatily zaměstnanecké výhody jejich ženatým/vdaným zaměstnancům?

Naštěstí nás, mazlivé chlapy-nechlapy (mám-li užít ing. Semerádovy terminologie) osud a životní útrapy vybavily v naprosté většině větší tolerancí, citlivostí a lidskostí než bylo dopřáno (podle logiky předchozího termínu patrně) superchlapu ing. Semerádovi...

Registrované partnerství: trocha faktů...

Zákon o registrovaném partnerství poprvé vstoupil v platnost 1. října 1989 v Dánsku. O čtyři roky později, v roce 1993 následovalo Norsko, a 1. ledna 1995 pak Švédsko. Tyto zákony přiznávaly gay párům stejná práva jako heterosexuálním manželům s výjimkou adopce dětí, umělého oplodnění a církevních obřadů.

Dne 21. května 1996 přijalo Národní shromáždění Maďarské republiky dodatek k občanskému zákoníku, kterým rozšířilo institut druha a družky žijících ve společné domácnosti na dlouhodobá partnerství osob stejného pohlaví.

V červnu 1996 byl zákon o registrovaném partnerství přijat na Islandu - oproti výše uvedeným zákonům navíc obsahoval právo na společné opatrovnictví dětí, podle něhož v případě úmrtí rodiče automaticky přešla rodičovská práva na pozůstalého partnera.

Od 1. ledna 1998 má zákon o registrovaném partnerství vstoupit v platnost v Holandsku - tamním ministerstvem spravedlnosti zřízená komise studuje dopady dalšího otevření institutu manželství gay partnerům.

V současné době probíhá legislativní proces v Belgii, Francii, Lucembursku, Německu, Švýcarsku, Portugalsku, blíže závěru se nachází ve Finsku, Španělsku, Brazílii a v americkém státě Havaj.

Pro imigrační účely dosud uznávají gay partnerství následující země: Dánsko, Norsko, Švédsko, Maďarsko, Island, Holandsko, Španělsko, Nový Zéland - případ od případu rovněž Austrálie, Kanada a Británie.

Církevní sňatky?

Jak se mění postoje společnosti, rovněž i v církvi začala diskuze, jak se postavit k otázce registrovaného partnerství či manželství gayů. Loni v srpnu požehnal evangelický kněz ve Vídni-Simmeringu dlouhotrvajícímu lesbickému vztahu.

V květnu tohoto roku rozhodl synod dánské státní luteránské církve, že zavede pro registrovaná partnerství církevní obřad a předal k diskuzi tři návrhy obsahu dotyčného obřadu. Rovněž i anglikánská církev, státní církev v Británii, zahájila diskuzi o této problematice.

Adopce dětí - poslední tabu?

Odhaduje se, že v Československu za minulého režimu bylo osm gayů z deseti ženatých (ještě větší procento lesbických žen bylo vdaných) naprostá většina z nich měla děti. Tato skutečnost nasvědčuje tomu, že tabu kolem adopce dětí je z větší míry založeno na nevědomosti a předsudcích.

Společnost by měla zaměřit svoji pozornost spíše na prevenci pedofily páchaných zločinů na dětech - výsledky prvních výzkumů provedených ve Spojených státech naznačují, že existuje výrazně vyšší statistická pravděpodobnost výskytu pedofilie v heterosexuální mužské populaci, než je tomu ve srovnatelném vzorku gay populace.

Je zřejmé, že se předsudky neodstraní ze dne na den - co by však mohla společnost udělat je vyčlenit prostředky na rigorózní multioborový vědecký výzkum toho, nakolik jsou děti vyrůstající v rodině tvořené dvěma partnery stejného pohlaví touto skutečností nějak poznamenány.

Aniž bych chtěl předbíhat výsledkům, domnívám se, že budou více než příznivé a prokáží, nakolik jsou předsudečné postoje vůči adopci dětí gay páry neopodstatněné.

Výsledky výzkumů, s nimiž jsem se měl možnost dosud seznámit, totiž naznačují, že děti vychovávané lesbickým párem jsou obvykle citlivější a tolerantnější vůči okolí, a děti podle všech ukazatelů prospívaly srovnatelně s jejich protějšky vychovávaných rodiči opačného pohlaví.

Jediným rozdílem bylo statisticky mizivé procento projevů úzkostných stavů u dětí vychovávaných gay či lesbickými páry. Kdo je lepším či opravdovějším rodičem - toť dle mého názoru klíčová otázka...

Osobně se domnívám, že nikoli ten, kdo dítě zplodil, aby jej zanedbával či psychicky a duševně týral, nýbrž ten, kdo se o dítě dokáže nejlépe postarat.

Tradiční heterosexuální nukleární rodina je v hluboké krizi - vysoká rozvodovost, neúplné rodiny, příliš mnoho rodičů podniká, místo aby se věnovalo svým dětem - tito takyrodiče zpravidla vykupují své špatné svědomí příliš štědrým kapesným.

Nakonec se zpravidla podiví, jak si jejich dítko dovolilo např. propadnout drogám (dnes máme v Čechách celé kolonie drogově závislých - v Praze, Ústí nad Labem, Havířově a jinde).

Nechápou, že žádné kapesné nevykoupí frustraci z rodičovského nezájmu. Někteří gayové či lesbičky přijdou na svoji sexuální orientaci poměrně brzy - před pár lety jsem měl příležitost si trochu zavzpomínat a objevil jsem, že jsem něco cítil již tak ve třinácti letech.

Můj partner Glan -i když to tehdy ještě neuměl nijak pojmenovat či pochopit- věděl, že je gay již ve svých osmi letech. Kdybychom měli dnes tu možnost, oba bychom si raději vybrali život v gay či lesbické rodině. Patrně by nám byly jisté věci zavčas vysvětleny - asi bychom se tolik netrápili.

Patrně bych býval nebyl prošel onou drastickou zkušeností bezmoci a osamělosti. Budu-li kdy tatínkem, v každém případě až tehdy, kdy si to budu moci finančně dovolit a tehdy, nezmění-li můj partner Glan názor...

Samozřejmě bych byl nejraději, pokud by moje děti byly heterosexuální - a to z jednoho prostého důvodu: měly by bezesporu daleko jednodušší život.

Snad bude společnost za deset dvanáct let svobodnější a lidé budou posuzováni nikoli podle jejich sexuální orientace, ale podle jejich charakteru a činů. Snad se Glan i já dočkáme stavu, kdy se bude různorodost oslavovat a kdy nastane pochopení, že bez gayů a lesbiček by nebylo obrazů Zrzavého; děl Zeyerových, Karáskových, Nenadálových či Jamkových; Čejkova mimického umění; překladů Formánkových či Slezákových; Kohoutova, Hromadova či Vašinkova herectví; ani tenisového umění Martiny Navrátilové.

A to by byla škoda!

                 
Obsah vydání       8. 7. 2002
8. 7. 2002 Znásilňování žen jako válečná zbraň
8. 7. 2002 Návrh koaliční smlouvy ze dne 8. 7. 2002
8. 7. 2002 Zeměkoule "bude do roku 2050 zcela zlikvidována"
8. 7. 2002 Jak časopis Týden bulvárně zkresluje informace Jan  Čulík
8. 7. 2002 Strobe Talbott: Nynější spor USA s Evropou ohledně mezinárodního tribunálu znemožní Američanům vytvořit koalici pro zásah proti Iráku
6. 7. 2002 "Odmítnutí se omluvit"
8. 7. 2002 Diskriminace homosexuálů: můžeme si za to sami Fabiano  Golgo
8. 7. 2002 Registrované partnerství a jeden homosexuální osud Benny  Rees
8. 7. 2002 Emancipací homosexuální deformace se dláždí cesta pro legalizaci kriminálních výstřelků Pavel  Mareš
8. 7. 2002 Čas pro českou liberální platformu? Josef  Brož
8. 7. 2002 Prádelna špinavého spodního prádla českého disentu stále v provozu? Karel  Mašita
8. 7. 2002 "Zaspané" tři čtvrtiny století Jaroslav  Štemberk
8. 7. 2002 Monitor Jana Paula: Umění by mělo klást otázky humanistické povahy Jan  Paul
7. 7. 2002 Nikto si nevidel do huby Lubomír  Sedláčik
8. 7. 2002 Parodie sovětské éry, která má význam i pro dnešek Robert  Porter
8. 7. 2002 Stalin a jeho vražedný režim Jan  Trávníček
8. 7. 2002 Bestseller? Proč ne, záleží na tom, jaký! Ludmila  Klukanová
8. 7. 2002 Zemřel Josef Hanzal, historik, kterému ležel na srdci osud českého tisku Jaroslava  Čajová
8. 7. 2002 CME chtěla nechat zkonfiskovat Kramářovu sbírku, pokud by byla vyvezena za hranice ČR
8. 7. 2002 Tisková konference navažské skupiny Blackfire v Jazz klubu Železná Bushka  Bryndová
14. 5. 2002 Britské listy hledají nové spolupracovníky
17. 6. 2002 Byl zprovozněn seznam článků podle autorů
5. 7. 2002 Páteční čtení na pokračování: Střet civilizací ? - Dominance Západu, nebo dialog světových kultur Oskar  Krejčí, Ivo T. Budil, Bob  Fliedr, Tomáš  Halík, Martin  Hekrdla, Stanislav  Komárek, Miloš  Mendel, Vladimír  Nálevka, Zdeněk  Zbořil
21. 1. 2002 Příspěvky na investigativní práci Britských listů

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
8. 7. 2002 "Zaspané" tři čtvrtiny století Jaroslav  Štemberk
8. 7. 2002 Registrované partnerství a jeden homosexuální osud Benny  Rees
8. 7. 2002 Prádelna špinavého spodního prádla českého disentu stále v provozu? Karel  Mašita
8. 7. 2002 Zeměkoule "bude do roku 2050 zcela zlikvidována"   
8. 7. 2002 Čas pro českou liberální platformu? Josef  Brož
8. 7. 2002 Stalin a jeho vražedný režim Jan  Trávníček
8. 7. 2002 Strobe Talbott: Nynější spor USA s Evropou ohledně mezinárodního tribunálu znemožní Američanům vytvořit koalici pro zásah proti Iráku   
8. 7. 2002 Parodie sovětské éry, která má význam i pro dnešek Robert  Porter
8. 7. 2002 Znásilňování žen jako válečná zbraň   
8. 7. 2002 Monitor Jana Paula: Umění by mělo klást otázky humanistické povahy Jan  Paul
5. 7. 2002 Páteční čtení na pokračování: Střet civilizací ? - Dominance Západu, nebo dialog světových kultur Vladimír  Nálevka, Miloš Mendel, Oskar Krejčí, Stanislav Komárek, Zdeněk Zbořil

Práva homosexuálů RSS 2.0      Historie >
8. 7. 2002 Diskriminace homosexuálů: můžeme si za to sami Fabiano  Golgo
8. 7. 2002 Emancipací homosexuální deformace se dláždí cesta pro legalizaci kriminálních výstřelků Pavel  Mareš
8. 7. 2002 Registrované partnerství a jeden homosexuální osud Benny  Rees
3. 7. 2002 Rasismus v Čechách: Lidé s menšinovou sexuální orientací opět ostrouhali Daniela  Pilařová
26. 4. 2002 Homosexuální katolická církev - kdy skončí její přetvářka? Fabiano  Golgo
6. 3. 2002 Všechno pořád při starém: loňské policejní razie neskoncovaly s mužskou prostitucí v ČR Fabiano  Golgo
8. 10. 2001 Strč pánbíčkářovi prst a utrhne ti celou ruku Petr  Gočev