Podbořany, pětitisícové město vklíněné mezi Žatecko a Karlovarsko. Ve čtvrtek 7. června 1945 bylo u Podbořan zastřeleno několik desítek Němců. Některé prameny hovoří o osmdesáti, městem vloni vydaná publikace o 68 mrtvých. Jak autoři knížky přiznávají, zdrojem jim byl materiál, vydaný v roce 1995 v Německu vyhnanci.

K události došlo nedaleko města u Valovského lesa, kde se dodnes podle původního německého názvu Elementwald říká na Elementu.

Němce postříleli muži v uniformách německého afrikakorpsu, z nichž někteří byli zřejmě členy Revolučních gard.

"Svědci zcela odmítají někdy uváděnou spoluúčast příslušníků žatecké skupiny Československého armádního sboru," píše se v knížce, aniž by autoři uvedli, o které svědky jde.

Léta se nic nedělo. Podbořanští rodáci se po roce 1945 usadili u bavorského Küpsu, kde vzniklo podbořanské muzeum. Po roce 1990 navázali s podbořanskou radnicí kontakty a čas od času zvou její vedení na Podbořanské dny do Bavorska.

Letos v létě dorazil na radnici dopis Ingeborg Ranwigové z Erlangenu. Pozvala starostu a místostarostu na další setkání rodáků do Kronachu 14. a 15. září a položila jim otázku, jak by se město postavilo k případnému umístění pamětní desky, která by osmašedesát obětí u Elementu připomínala.

Radní návrh nepodporují. "Nedoporučujeme problém otevírat. Jitřili bychom problémy, kterým je věnována zbytečně veliká pozornost," odepsal paní Ranwigové podbořanský starosta Josef Čerňanský (ČSSD). Hovoří dál jen o "údajném masakru" a odvolává se na článek v regionálním deníku, podle kterého nebyli zjištěni žádní přímí svědci událostí. Městem vydaná knížka, která o událostech píše, se ale na svědky odvolává a dokonce je cituje. Není v tom rozpor?

"Asi bylo myšleno 'žádné dosud žijící svědky'," říká Čerňanský.

On i místostarosta neměli čas ani na návštěvu v Německu, protože "oba pracujeme na přípravě volební kampaně senátních a komunálních voleb," jak psali do Erlangenu. Byl to ale jen zastírací manévr - o víkendu neměl ani jeden z nich program, který by s přípravou voleb souvisel, což dodatečně potvrdil podbořanský místostarosta.

"Němci se už před lety dohodli, že pamětní desku umístí v kostele, ale nakonec to nezvládli. To bylo v době, kdy situace byla příznivější. Teď jsou vztahy uměle vyprovokovány z naší i německé strany, není na to vhodný čas," rozebírá starosta. Paní Ranwigová se k postoji podbořanské radnice vyjadřovat nechce, nekomentuje ani historii problému "s deskou" a bez komentáře nechává i skutečnost, že vedení Podbořan radnice do Kronachu nepřijelo.

Co vůbec radní vedlo k odmítnutí myšlenky umístit u lesa, kde k případu došlo, nebo v kostele pamětní desku? "Je to záležitost dávno minulá. Spíš by to měli zkoumat historici. Je třeba udělat čáru za minulostí, právě z důvodu dobrých česko - německých vztahů, a koukat se do budoucnosti," říká místostarosta Radek Reindl (ODS), podle něhož má paní Ranwigová volnou ruku při jednání s církví, pokud bude chtít desku umístit v interiéru kostela.

Reindl nemyslí, že by vztah města k rodákům měl být vstřícnější: "Navázali jsme pěkné vztahy s Kronachem, kde je nejvíc bývalých rodáků. Debatou o pamětní desce by se do toho vnesl jen svár.

Copak my po nich chceme, aby v Kronachu byla pamětní deska umučených v Terezíně?" ptá se a připouští, že je ovlivněn názory prarodičů, kteří do Podbořan přišli se Svobodovou armádou. "Naše vztahy musíme založit na spolupráci do budoucna. Když bychom se jen pořád obraceli do minulosti, ničeho nedosáhneme," dodává Reindl, podle něhož ve městě stále zůstávají obavy z původních německých obyvatel.

Jiný pohled na události má tajemník podbořanské radnice Martin Gutzer, který se o historii Podbořanska zajímá. "Část zastřelených byli aktivní členové NSDAP, předsedové německých spolků, funkcionáři SA, volksturmu, sudetoněmecké strany, významné osoby ve vesnicích, třeba i jen největší sedláci v obci.

V podstatě to ale byla jen jakási druhá třída. Ti hlavní funkcionáři, kteří by zasloužili trest, utekli včas do Německa. Zastřeleni tak sice byli lidé v německých strukturách aktivní, ale možná ne až tak vlivní. Zůstali v rodném kraji, protože si mysleli, že nemají být zač odsouzeni," tvrdí Gutzer.

To ale odmítá paní Ranwigová, která se nakonec pokusí vyjednat umístění desky v kostele: "Byli to obyčejní lidé, bylo mezi nimi i hodně mladých chlapců."

Gutzer popírá léta reprodukovanou verzi, podle níž měla být skupinka Němců odvedena k soudu do nedalekého města Jesenice, ale protože se kousek za Podbořany pokoušeli utéct, byli postříleni.

"Bylo to jinak. Prostě je odvedli na popravu. Vedli je tam se záměrem zastřelit je," dodává Gutzer.

Informace o událostech nemá ani ředitel okresního archivu v Lounech Bohumír Roedl: "V archivu není o tom ani list. Pokud byl případ vyšetřován, možná je něco v pražských archivech." Gutzer nakonec jmenuje další větší nebo menší hromadné hroby v okolí Podbořan - míst, kde si lidé vyřizovali účty, nebo kde jsou oběti hrůzných pochodů smrti. "Je to složité. Dnes nezjistíme, kdo byl jak vlivným funkcionářem a co napáchal. My bychom mohli po Němcích chtít, aby postavili pamětní desku podbořanským židům, kteří zahynuli v plynových komorách. To je těžké. Nechal bych na to ještě pár let sedat prach, my to nevyřešíme. Nemá cenu usmiřovat generace, které jsou neusmiřitelné," uzavírá tajemník Gutzer.