14. 5. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
14. 5. 2003

Čečenci na pranýři aneb O kultuře médií

Jedno z hlavních témat českých médií v poslední době je přesun čečenských uprchlíků z Polska do České republiky. Přístup novinářů k tomuto problému je v mnohém povrchní. Ukazuje se sice do jisté míry pochopitelný, leč nedbalý přístup redakcí v tomto směru: narozdíl od většiny jiných oblastí často nemají specialisty na uprchlickou, cizineckou a spřízněnou problematiku. Exody lidí z míst ozbrojených konfliktů, kvůli jinému ohrožení života a zdraví, z důvodu pronásledování či diskriminace nebo kvůli špatné sociální situaci v zemi původu se přitom stávají jedním ze stěžejních témat světových i evropských fór, počínaje konferencemi OSN, Evropské unie, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a konče iniciativami nevládních organizací.

Původně vyšlo na vulgo.net ZDE

Bez souvislostí a znalostí

Denně pročítám všechny deníky, poslouchám Český rozhlas (Radiožurnál, ČRo 6, Prahu a Reginu) a poměrně často se dívám i na televizní zpravodajství - po skončení Primy přepínám na ČT, po jejich závěru se oblažuji Nováckým tlacháním v TV Nova. Dostávám též denní monitoring všech médií, včetně regionálních, který obsahuje všechny zprávy o cizincích, uprchlících, běžencích apod. V žádné zprávě na téma odchodu čečenských uprchlíků z Polska do ČR jsem však nenalezl popis hlubších souvislostí s děním v Čečensku. Toto připomenutí je přitom důležité k utvoření názoru na to, proč se z Čečenců stali uprchlíci.

Redakce se navíc většinou nezajímají ani o to, jaké je postavení čečenských uprchlíků v Polsku. Čestnou výjimkou budiž článek Hospodářských novin "Soudy měly uprchlíkům pomoci, zatím to neplatí," ze dne 28. 4. 2003. (www.ihned.cz.) Autorka zde vedle výroků státních úředníků dává prostor i názorům pracovníků nevládních organizací, které se uprchlíky zabývají, i uprchlíků samých. Jinak jsou zprávy plné vyjádření oficiálních polských i českých míst, Čečenci sami dostanou slovo zřídkakdy, a pokud ano, tak jen pár slov vytržených z kontextu. Mediální smog tohoto tématu by se dal shrnout do věty: Čečenci k nám z Polska přicházejí za lepším ubytováním a za lepší zdravotní péčí.

Pohled z druhé strany

Jak jsme se mohli dozvědět ze všech českých médií, protože všechna to převzala z ČTK, podle představitelů polské cizinecké policie jsou čečenští uprchlíci z většiny typičtí ekonomičtí emigranti. Nepochybuji o tom, že takoví úředníci se najdou vždy a všude, že třeba to samé či podobné říkali kdysi o našich exulantech i někteří policisté v západních zemích (nemám na mysli skutečné československé ekonomické emigranty, kteří jistě také existovali, ale politické uprchlíky či vyhnance).

Dnes se mi to zdá snad ještě horší než tenkrát. Jelikož v Čečensku válka dosud fakticky neskončila, je takové tvrzení více než nezodpovědné.

Jedna z čečenských žadatelek o azyl k tomu říká: "Už dál nemůžu, válka v Čečensku nikdy neskončí. Rusové chtějí postřílet všechny, nemáme žádnou perspektivu. Tolika novinářům jsem dávala rozhovor a nikde nic nevyšlo. Čečna nikoho nezajímá."

Toto vyjádření nemám z médií, ale od sociální pracovnice Poradny pro uprchlíky. Vyjádření Čečenců k výrokům polských úředníků žádný český sdělovací prostředek nepřinesl. Nemusí být samozřejmě všichni Čečenci regulérními válečnými uprchlíky, tíživé sociální podmínky každého z nich byly ovšem vždy "vyfutrovány" oprávněným strachem o život či zdraví.

Osobně jsem nedávno hovořil (mimo jiné) se čtyřmi čečenskými uprchlíky, muži, kteří nyní žijí v uprchlickém zařízení v Červeném Újezdu na Teplicku. Slova své krajanky mi potvrdili a dodali k tomu zhruba toto: v Čečensku se dodnes nedá žít, každý den se muži vystavují nebezpečí, že si pro ně přijdou Rusové či po nich rovnou někdo střelí. Utekli jsme před okupanty, ale i před čečenskými náboženskými fanatiky a mafiemi, kterým nejde o lidi či o právo na sebeurčení, ale o uskutečnění pro nás neakceptovatelné představy o uspořádání společnosti nebo o vlastní prospěch.

Soudě z jejich příběhů, nejde těmto lidem od samého počátku o pohodlnější bytí (rozhodně ne v prvé řadě), nelze tedy o nich se vší odpovědností říci, že jsou ekonomickými uprchlíky. Naopak - většinou jde o typické válečné uprchlíky. Na můj dotaz, zda mezi nimi jsou krajané, kteří by se dali označit jako ekonomičtí uprchlíci, na mě koukali jako bych spadl z měsíce. Musel jsem jim sáhodlouze vysvětlovat, že se na to ptám kvůli tomu, jak jejich odchod z Polska prezentují naše média.

Ještě víc než své existenční problémy prožívají zprávy o osudu svých blízkých, kteří v Čečně zůstali. Jsou mezi nimi zhusta lidé vzdělaní a nepatřící tudíž k těm zcela nejchudším. Čečenci jsou k tomu velmi hrdí lidé. "Snaží se udržet si samostatný a soběstačný způsob života v soukromí, nežít v závislosti na péči státu v uprchlických táborech. Říci si o finanční pomoc pokládají za ponižující, půjčené peníze vždy spolehlivě vrátí. Jejich špatný psychický stav se přitom odráží na jejich zdraví," řekla zmíněná sociální pracovnice. (Dále viz Příběhy čečenských uprchlic a uprchlíků pod článkem.)

Plus českých úřadů

Budiž připsáno k dobru našim oficiálním představitelům, že jsou v tomto směru zdrženlivější než jejich polští kolegové. Někteří z Čečenců si dokonce pochvalují, že čeští ministerští úředníci při vstupním pohovoru nezpochybňují jejich výpovědi o jejich osobní situaci v Čečně, jak to mnohdy dělají úředníci polští.

Znalosti o dění v Čečensku jsou u nás - především díky novinářům Petře Procházkové a Jaromíru Štětinovi - přece jen hlubší a objektivnější než v Polsku. Procházková působila i v Rusy obleženém hlavním městě Grozném během nejtěžších bojů, takže alespoň některé české sdělovací prostředky měly informace i z druhé strany. (Rusové do Čečenska novináře nepouštěli, proto evropská i americká média pracovala často jen s tím, co jim předkládala oficiální ruská propaganda.)

Zkušenosti z Polska

Čečenci, kteří už jsou v našich uprchlických táborech, hovoří o svých zkušenostech z Polska jinak než české noviny, rádia, televize a ČTK, jejíž zavádějící či neúplné zpravodajství o čečenských uprchlících všechna média přebírají.

Jejich zkušenost by se dala shrnout ve zkratce takto: Už na bělorusko-polských hranicích na ně tamní pohraničníci naléhají, aby šli rovnou do České republiky, protože v Polsku nemají šanci získat azyl. V Polsku přitom získala azyl 4 procenta žadatelů z Čečenska, což je pravděpodobně více než u nás - v ČR jsou bráni Čečenci jako občané Ruské federace, proto je obtížné získat přesné číslo o udělení azylu.

Mnoho z těch uprchlíků, kteří nyní přicházejí do ČR, už obdrželo od polských úřadů zamítavé stanovisko ke své žádosti o azyl. To v Polsku znamená, že musejí během několika hodin opustit tábor a octnou se tak na ulici. Jde přitom často o rodiny s malými dětmi. Poláci jim nabízejí repatriaci - tedy, že jim dají lístek na vlak do Moskvy a peníze na jídlo na cestu. Jeden z Čečenců mi výmluvným gestem ukázal, co by ho v Moskvě čekalo. Jinak řečeno: pro Čečence je přesun do Moskvy nepřijatelný. Kvůli ruským mocným utekli ze své rodné země, nečekalo by je tam tedy nic dobrého.

Obavu z chování a postupů ruských úřadů nepřímo potvrzuje i ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman: "Kde máme jistotu, že současná praxe ruských úřadů, podle níž Čečenci dostávají bez problémů pas a nikdo jim nebrání ve výjezdu, není jen další snahou zbavit se jich a další formou genocidy" (Lidové noviny, 7. 5. 2003).

(Bodem k dobru v tomto ohledu jistě není ani nedávný čečenský teroristický útok na moskevské divadlo, jehož vyšetřování ovšem ještě neskončilo. Nedávno byl v Rusku zavražděn poslanec, který v rámci poslaneckého šetření údajně získal informaci, že jeden z Čečenců utekl z divadla těsně před tím, než tam vtrhli ruští policisté. Prý není vyloučena možnost, že tento Čečenec spolupracoval s Rusy. Zavraždění poslance tak může vzbudit domněnku, že ruské úřady v celém incidentu nevystupují tak nevinně, jak se tváří.)

A konečně - někteří z Čečenců utíkají z Polska i s nadějí, že Češi s nimi budou zacházet lépe než Poláci - myšleno ovšem v kontextu všeho výše řečeného.

Objektivita stojí za námahu

Objektivnější informování by přitom novináře nestálo příliš námahy. Stačilo by zajet do uprchlického tábora a vyslechnout si názory Čečenců. Nebo si alespoň popovídat s někým z nevládních organizací, které se uprchlíky zabývají. (Poradna pro uprchlíky sídlí v centru Prahy, v Senovážné ulici, v domě bezprostředně sousedícím s redakcí Lidových novin.)

Případně pročíst vládní a evropská rozhodnutí a postupy v této věci na internetu. Jenže - z více než desetileté zkušenosti novináře (noviny, rozhlas i televize) vím, že na kulturu sdělování nejsou prostředky a čas, mnohdy ani nálada či rovnou chybí povědomí o základech profesní etiky - v tomto případě přesvědčení, že informace má být pokud možno kompletní.

Redakce většinou nechtějí vynakládat prostředky za odborníka na problematiku, kterou pokládají za okrajovou. Sepsáním zprávy je tedy pověřen novinář, který o uprchlících či o jiných cizincích u nás žijících neví prakticky nic, často ho to nezajímá, tak to prostě nějak odbude. Koneckonců: mnohem pohodlnější přece je převzít v redakčním pohodlí nezodpovědné plácání polských policistů z agenturního zpravodajství, než se snažit odpovědně dobrat pravdy.

Potíže novinářů

Abych zachoval objektivitu: žurnalisté mají většinou na sepsání zprávy tak málo času, že třeba ani nestihnou všechny zainteresované obvolat a vypáčit z nich smysluplné vyjádření (novináři musí často denně odevzdat více zpráv, sám jsem byl jednou dokonce nucen napsat za den sedm zpráv, ale to je extrémní příklad, většinou jde o dvě tři zprávy).

Redakce menších periodik mnohdy ani nemají dost prostředků na to, aby všechny oblasti pokryly špičkovými novináři, přebírají proto zhusta agenturní zpravodajství, buď zcela, či z části. Často zaměstnávají elévy a pověřují je problematikou, kterou pokládají za okrajovou. Nováčci většinou o existenci konkrétních nevládních organizací nemají potuchy, o přímých kontaktech na uprchlíky ani nemluvě. Nevědí tedy na koho všeho se mohou obrátit nebo to nedělají, protože redakce to od nich ani nevyžaduje.

Ani kvalitní žurnalisté to nemívají lehké. Jeden z mých bývalých kolegů, jenž působí v komerční televizi, mi v reakci na "Analýzu českých médií ve vztahu k cizincům žijícím v ČR," kterou jsem vypracoval pro sdružení Slovo 21, v BL ZDE, mimo jiné napsal: Věřte mi ale, že jako novinář to mám s prosazováním antixenofobních a antirasistických reportáží velmi těžké. Prostě proto, že si nemohu dovolit, aby se mnou v některých pasážích reportáže divák nesouhlasil." Jak vidno - redakční "politika" se leckdy řídí sledovaností, nikoli snahou o přesné informování. S novinářskou etikou to samozřejmě nemá společného vůbec nic.

Řešení s českou logikou

Situaci s přívalem čečenských uprchlíků by mohla česká vláda vyřešit institutem "dočasné ochrany". Ale... české ministerstvo vnitra před časem Čečencům dočasnou ochranu nabídlo. Jako gesto solidarity to jistě bylo dobré (dočasnou ochranu - tehdy dočasné útočiště - vnitro velmi dobře zvládlo v případě uprchlíků z Balkánu).

Nyní však praxe poněkud pokulhává. Dočasná ochrana byla zavedena na půl roku s tím, že česká vláda ji může prodloužit. Ale na nejdůležitější otázku uprchlíků - co bude, když vláda dočasnou ochranu neprodlouží - dostali jasnou odpověď: nebudete moci znovu požádat o azyl, budete muset opustit ČR. To je pro ně z výše popsaných důvodů nepřijatelné. Nikdo jim samozřejmě také nemohl zaručit, že se česká vláda při svém rozhodování bude řídit i jinými informacemi, než kterými ji zásobují ruské úřady. Na tuto hru proto přistoupilo jen osm čečenských žadatelů o azyl z několika desítek.

Svědomí za 3 000 dolarů

V této podivné logice, že válka v Čečensku už skončila a proto jsou tam i v Rusku navrátilci víceméně v bezpečí, vznikl na ministerstvu vnitra plán, jak dostat Čečence z České republiky nazpátek do regionu - do Ingušska, případně rovnou do Čečenska. Nevládní organizace (hlavně Člověk v tísni a Katolická charita) by podle tohoto plánu měly Čečence instruovat (přemluvit) o možnosti okamžitého návratu.

Za souhlas mají Čečenci obdržet od ČR 3 000 dolarů na opravu či stavbu nového domu. Nepotvrzená informace dokonce hovoří o tom, že Čečenci by z Prahy letěli do Moskvy (sic!) a tam by - tak nějak tajně, aby o tom Rusové nevěděli - přestoupili na spoj směrem na Kavkaz. Celý plán výstižně pojmenovala Petra Procházková: "V Čechách zase budou platit čečenským uprchlíkům, aby se vrátili do bezpečné vlasti. Prodáme jim iluzi o bezpečí a koupíme si za to špatné svědomí. Blbý obchod." (LN, 7. 5. 2003.)

Člověk v tísni, jehož pracovníci vědí o Čečensku mnohonásobně víc než kdekterý novinář, nabídce ministerstva odolává, Katolická charita naopak zvažuje, že se zapojí. "Budeme ale spolupracovat, pouze pokud bude projekt pomáhat lidem," řekl Jaroslav Kopřiva, výkonný šéf charity (LN, 7. 5. 2003).

Nuže, vzkažme panu Kopřivovi, bývalému náměstkovi ministra vnitra, i dalším: zmíněný plán ministerstva vnitra skutečně chce pomáhat lidem (a to především proto, aby se jich Česká republika konečně zbavila), výsledek této pomoci je však velmi nejasný. Může jím být pobyt v některém z Moskevských či čečenských kriminálů, může jím být únos navrátilce místními mafiány s požadavkem na výkupné ve výši zmíněných tří tisíc dolarů, pobyt v některém ze stanových uprchlických táborů v Ingušsku, kde lidé žijí bez jasné perspektivy, může jím být i poškozené zdraví či cokoli ještě horšího. Vyhlídky na pokojný život v opraveném domě má jen málokterý z nich, v žádném případě pak ne hned, možná za rok za dva.

Vždyť většina čečenských uprchlíků nechce nic jiného, než někde přečkat do doby, až bude v Čečensku skutečně bezpečno. Chtějí se tedy vrátit domů.

Je třeba změna přístupu

Nepochybuji o tom, že k témuž či podobnému závěru by dospěla i ta česká média, která si mohou "dovolit nesouhlas" konzumentů zpravodajství. Mělo by to však jednu podmínku: namísto občasných výkřiků při "vhodné" příležitosti by se musela uprchlickou a cizineckou problematikou zabývat soustavně a se vší vážností. A to je mnohem větší problém, než ten uprchlický.

                 
Obsah vydání       14. 5. 2003
14. 5. 2003 Středa 17:23 - Železný odvolán Štěpán  Kotrba
14. 5. 2003 Na Tommyho Frankse bylo podáno trestní oznámení, že se dopustil válečných zločinů
14. 5. 2003 Humanitární organizace kritizují USA, že dovolily iráckým civilistům soukromě kopat v masovém hrobě
14. 5. 2003 Žádná sláva v reguláči aneb Kde jsou peníze majitelů nemovitostí II. Radek  Mokrý
14. 5. 2003 O spravování nemovitostí v Belgii Jaroslav  Pour
14. 5. 2003 Teror z EU: Fízlování nebo služba veřejnosti? Jan  Čulík
14. 5. 2003 Co je nezávislost Jan  Čulík
14. 5. 2003 Svět naruby: Jsou britští konzervativci marxisté?
13. 5. 2003 Skandál v deníku New York Times
13. 5. 2003 Sebevražedné útoky v Saúdské Arábii
14. 5. 2003 O zlu bez osy Marek  Hrubec
14. 5. 2003 Čečenci na pranýři aneb O kultuře médií František  Kostlán
14. 5. 2003 Memento 6 podruhé
aneb zas "ten prapor"?
Miloš  Dokulil
14. 5. 2003 Bořivoj Čelovský napsal knihu o komunistických tajných službách
14. 5. 2003 EUrokraté, KOMUkraté a občané - tři procitnutí Vladimír  Rott
13. 5. 2003 Britská vláda měla léta špiona v samém srdci IRA
13. 5. 2003 Evropská unie a odborníci na všechno Štěpán  Kotrba
5. 2. 2003 Pošta redakci
6. 5. 2003 Čtenost BL v březnu a dubnu 2003: cca 6-7000 čtenářů denně, 45 000 individuálních IP adres měsíčně
2. 5. 2003 Hospodaření OSBL za duben 2003
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
14. 5. 2003 Středa 17:23 - Železný odvolán Štěpán  Kotrba
14. 5. 2003 Čečenci na pranýři aneb O kultuře médií František  Kostlán
14. 5. 2003 O spravování nemovitostí v Belgii Jaroslav  Pour
14. 5. 2003 Žádná sláva v reguláči aneb Kde jsou peníze majitelů nemovitostí II. Radek  Mokrý
14. 5. 2003 Co je nezávislost Jan  Čulík
13. 5. 2003 Skandál v deníku New York Times   
13. 5. 2003 Memento 8
aneb "jak nám zobák narost"
Miloš  Dokulil
13. 5. 2003 Bude mít ČR ze vstupu do EU prospěch? Jan  Čulík
13. 5. 2003 Jean-Pierre Raffarin: premiér, který nechce být č. 1 Josef  Brož
13. 5. 2003 Účast v referendu o vstupu ČR do EU
hlasy pro a proti
  
12. 5. 2003 BBC a Guardian byly během útoku na Irák nejpopulárnějšími britskými servery v Americe   
12. 5. 2003 O motivaci útoku na Irák   
12. 5. 2003 Evropská unie přinese do ČR lidskou důstojnost Jan  Čulík
12. 5. 2003 Důležitá NE ke vstupu do EU Michal  Rusek
12. 5. 2003 Na Blaira ostře zaútočila odstupující ministryně jeho vlády   

Člověk v tísni RSS 2.0      Historie >
14. 5. 2003 Čečenci na pranýři aneb O kultuře médií František  Kostlán
15. 4. 2003 Demokratická diskuse podle Člověka v tísni: Přece sem nemusíte chodit! Jiří  Černý
4. 11. 2002 O "hodném teroristovi" Petry Procházkové Jan  Čulík

Kavkaz, Náhorní Karabach, Čečensko RSS 2.0      Historie >
14. 5. 2003 Čečenci na pranýři aneb O kultuře médií František  Kostlán
15. 4. 2003 Kterému "výkladu" světa máme věřit? Michal  Rusek
28. 3. 2003 Obávaný vahhábizmus Viktor  Kovaľov
25. 2. 2003 Konflikty roku 2003 Viktor  Kovaľov
17. 1. 2003 Evropský soud pro lidská práva se bude zabývat čečenskými obviněními   
6. 11. 2002 Berezovskij financuje obhajobu čečenského emisara   
6. 11. 2002 Čečensko: Velký herec se stal rukojmím špinavé války   
4. 11. 2002 O "hodném teroristovi" Petry Procházkové Jan  Čulík
29. 10. 2002 Rusové použili plyn BZ   
29. 10. 2002 Takřka symbolické: selhala koncovka František  Roček
28. 10. 2002 Čečensko potřebuje politiku, ne více ruských vojáků   
11. 9. 2002 Výzva Tisíciletí v Evropě unavené z válek Jaroslav  Pour
2. 11. 2001 Dohodli se Bush a Putin o možném užití jaderných zbraní?   
25. 10. 2001 ČRo: Chattáb verbuje čečenské dobrovolníky do Afghánistánu