To je velice malé procento. Je zajímavé, že ne ženy, kterých se to prvořadě týká, ale muži, a to konkrétně původně tři poslanci Jiří Karas (KDU), Jan Kasal (KDU) a Petr Pleva (ODS) by rádi prosadili zákonné ustanovení, aby se interrupce staly kriminálním činem s tresty: 5 let vězení pro lékaře, který by takový zákrok provedl a 1 rok tomu, kdo by takový zákrok doporučoval.

Ženy by kupodivu trestány nebyly, ač je ukončení těhotenství považováno z náboženského hlediska za vraždu. To ve středověku byla údajně ženám, které si přivodily potrat, za trest alespoň zohavena prsa. A k tomuto období nás zmínění tři pánové chtějí posunout. Upírají ženám právo na svobodné rozhodnutí, chtějí-li z nějakého důvodu své těhotenství ukončit a chtějí jim vnutit povinnou morálku věřících katolíků. Pak by ale podle křesťanské morálky měl také muž sexuálně navštívit ženu pouze tehdy, má-li v úmyslu zplodit dítě.

27. června předložila skupina osmi lidoveckých poslanců + Petr Pleva návrh novely zákona parlamentu. Zajímavé je, že předlohu nepodepsali všichni lidovečtí poslanci, příkladně chybí podpis šéfa KDU-ČSL Cyrila Svobody. Ohlasy ostatních poslanců jsou vesměs záporné. Návrh novely nemá tedy přílišnou šanci na přijetí. Zaráží zajímavý moment. Angažovaní poslanci předpokládají, že jejich návrh sice vyvolá bouřlivou diskusi, ale nebude mít dostatečnou podporu. Proč potom plýtvat energií a časem a nevěnovat parlamentní úsilí něčemu prospěšnému?

Taková debata jen prohloubí již existující propast mezi církevní a necírkevní veřejností. Pak je tu ještě jedna pravda. Potraty vždy byly, jsou a budou. To je obdobné jako u prostituce. Žádný zákon jim nezabrání, v případě potratů je převede z relativně bezpečných zákroků v nemocnicích v kriminálně provedené zákroky, což zvyšuje pravděpodobnost poškození zdraví nebo úmrtí ženy. Vždyť nelegální potraty jsou celosvětovým problémem veřejného zdraví a v jejich důsledku ročně zbytečně umírá ve světě více než 100 tisíc žen. A buďme realističtí: nepodstoupí-li žena interrupci, stejně své dítě odsuzuje k budoucí smrti během několika desítek let.

Zdá se, že lidovečtí poslanci zapomínají na to, že v demokratické společnosti žijící plnoletá a svéprávná žena by měla mít v rámci základních lidských práv nezadatelné právo sama si rozhodnout, zda chce či nechce být matkou. Ve všech civilizovaných zemích na světě platí uzákonění, že nejpozději do 12. týdne těhotenství si žena sama svobodně rozhodne, zda se stane matkou, či nikoliv. Pouze v silně katolických zemích platí, že ženy mají omezené právo rozhodovat o svém těle. Pokud takové právo na sebeurčení odmítá věřící žena, je to její svobodné rozhodnutí, i když zkušenosti z katolických zemí (Polsko, Irsko) , kde působí protipotratové zákony, ukazují, že tamní katoličky mají zkušenosti s potratovou turistikou a řeší své těhotenské problémy v zahraničí bez ohledu na víru, názory a příkazy vatikánského nadřízeného. Koneckonců proč ne. Vyzpovídají se, proč tak učinily, budou svého činu litovat a milostivý Bůh jim odpustí.

Pokud má za dítě někdo rozhodovat, tak je to jeho potenciální matka. Ta totiž za něj ponese v budoucnu zodpovědnost. Ne církev, ani poslanci. A jako rozhoduje matka o osudu dítěte, tak také ono rozhoduje o dalších osudech matky. Plod se vůči matce chová jako parazit a snaží se prosadit své zájmy na její úkor. Není tedy jenom obrazným požehnáním, ale i skutečným biologických parazitem. Až jím přestane být a jako novorozenec se stane samostatnou bytostí, pak mu mohou příslušet nějaká práva. Nejlepší by bylo, kdyby se dítě rozhodovalo samo. Je to absurdní myšlenka, ale musíme předpokládat, že na svět přichází mnoho dětí, kterých se nikdo neptal, jestli se chtějí narodit. Řekněme to jinak: nový jedinec se neprosí o zabití, ale také ne o život.

Snad by se tolerovalo provedení potratu v případě ohrožení života ženy nebo znásilnění, ovšem jsou názory, že přerušení těhotenství nemá být povoleno v žádném případě. Existují ovšem i jiné závažné důvody. Podle pana Kasala nejsme eugenistická společnost, která může jedince, kteří nejsou stejně kvalitní jako průměr odsoudit k tomu, že nebudou existovat. Naopak, měli bychom eugeniky být. Ze dvou zel je třeba volit to menší. Má-li se narodit jedinec (z Boží vůle nebo jeho opomenutím) těžce mentálně nebo tělesně poškozený, je žádoucí včas narození takového jedince zabránit v době, kdy plod sice již vykazuje lidské znaky, ale naprosto nic si neuvědomuje.

V opačném případě pak žije svůj život několik velice nešťastných lidí. Prvořadě poškozené dítě, rodiče, sourozenci. V případě ztráty svých blízkých je na tom takto poškozené dítě ještě hůř. Nebo různá onemocnění. Za všechny jmenujme nejběžnější smrtelnou genetickou chorobu bělochů -- cystickou fibrózu. Dítě s touto chorobou se narodí jen proto, aby záhy zemřelo nebo se s lékařskou pomocí pár let udrželo na světě při neradostném životě. K tomuto příkladu podivení. Církev volá po uznání jakéhokoli života jako Božího daru, ale při tom jí nevadí, že dárce si vzápětí své dílo zničí.

Skutečnost, kolik nechtěných dětí končí odložených v dětských ústavech a různých domovech, to církev neřeší. Právě tak, strádají-li takové děti ve špatných poměrech, protože rodiče už na péči, vzdělání a zabezpečení více dětí nemají prostředky. Je třeba preferovat právo na kvalitu života. Nejde o to jen existovat, ale také vést důstojný život. Rodiče, kteří nejsou schopni zajistit dětem hezké dětství, dát mu láskyplnou rodičovskou péči, vzdělání, bydlení a ve zdravém prostředí, nemají právo produkovat děti a činit je nešťastnými.

Plodit děti jedno za druhým, aniž se postarám, jak budou žít, to dovede každý primitiv. Pokud katolická církev tvrdí, že život se má narodit za každou cenu, lze takovému názoru oponovat tvrzením, že mnohé děti mají právo na nebytí. Jestliže se mají narodit do prostředí, kde je předem jasné, že v útrapách zemřou hladem, nedostatkem pitné vody, různými nemocemi, pak je lépe se nenarodit. Vzpomeňme na televizní snímky z některých částí Afriky, kde se povalují na zemi nahé, vyhublé, hladové a mouchami poseté dětské postavičky, na odulá bříška indických chudých pouličních dětí.

Ani se mi nechce věřit, že ještě dnes v jižní Americe jsou v katolické zemi s velmi přísnými potratovými zákony údajně zabíjeny bezprizorní děti, potulující se ulicemi. Jedno je jisté. Ti antipotratáři, ať už političtí, nebo církevní, by měli své úsilí nasměrovat užitečnějším a konkrétnějším směrem (nechci-li říci bohulibějším). Měli by bojovat za životy už narozené. Denně umírá 40 000 dětí v zemích třetího světa. Měli by se snažit zlepšit podmínky nechtěných, opuštěných dětí, měli by pomáhat zachraňovat týrané děti z rukou brutálních rodičů, snažit se nasytit hladové, zpřístupnit ostatečné zdroje pitné vody.

Ještě jednou: v zemích, kde neznají nebo nepoužívají antikoncepci, každou vteřinu umírají tisíce narozených dětí na podvýživu, průjmy, či nedostatek pitné vody. Tato děsivá fakta nechávají ochránce nenarozených životů politicky nečinnými. Dokud je to plod, tak by nejraději určovali, co se smí a nesmí, ale jakmile se dítě narodí, už nikoho nezajímá, že se narodí do nevhodného prostředí, nezletilé matce, či s výraznými zdravotními problémy. Pak se rodiči starej sám!

Sama církev v tom má trochu zmatek. Např. slovenská televize Markíza uvedla příběh ženy, které se narodilo mrtvé dítě a ani katolická ani evangelická církev nechtěla dítě pohřbít s argumentem, že nebylo pokřtěno. Nepomohla ani prokazatelná příslušnost obou rodičů k církvi. To tedy znamená, že ona křesťanská církev, tolik zdůrazňující existenci duše dítěte již od momentu početí, toto dítě neakceptuje jako plnohodnotnou bytost. Církev volá po uznání jakéhokoli života jako Božího daru. Všechny děti na světě jsou údajně Boží dítka. Patří-li k lidem jiného, nebo žádného vyznání, co pak?

K zásadním rozporům dochází při určování okamžiku zrození. Každý ho chápe jinak. Církevní manipulace s pojmy jako je plod, počatý život apod. směřuje ke snaze přesvědčit, že oplodněné vajíčko je stejně tak člověkem jako novorozenec. Cituji názor Jarmily Kubátové, tedy ženy: "Je to neuvěřitelné pokrytectví, ale náboženští fanatici nám předvádějí zárodky, nemající víc vědomí než hmyzí larva jako trpící vražděné děti. Ať se to pokrytcům líbí nebo ne -- zárodek není člověk. Mohl by z něj být člověk, ale není. Při miniinterrupci se odstraní 1 cm velký kousek nevědomé hmoty. Tento kousek hmoty si nemůže nic uvědomovat -- nemá totiž čím. Je vržen zpět do neexistence, aniž by prožil sebemenší trauma".

Samotné posuzování potratu jako aktu zabití je problematické: platná legislativa povoluje ukončit ze zdravotních důvodů život plodu do 24. týdne těhotenství. V té době je už z plodu človíček, ohlašující se silnými pohyby v děloze. Ale kde je ta hranice mezi člověkem jako jedincem a biologickou hmotou s genetickou informací, jdeme-li časově zpět? Je to plod v 6. týdnu, kdy je několikamilimetrový a orgánově ještě nediferencovaný, nebo týden po oplodnění, kdy vajíčko dospěje do dělohy a zanoří se do její sliznice, nebo stadium blastocysty či moruly, nebo stadium zygoty těsně po splynutí spermie s vajíčkem? Možná, že právě tento okamžik by mohl být považován za hranici. Jenže taková zygota, byť s obsahem genetického materiálu svých rodičů, je stále jen jedna jediná buňka. Když jedna buňka, pak i neoplozené vajíčko obsahuje zárodečný život a dostali bychom se k absurditě, že neoplodněné, k reprodukci určené ale nevyužité vajíčko v době menstruace je vlastně akt proti životu.