Z jeho článku vybíráme to nejpodstatnější.

Jednou z absurdit americké politiky je všeobecně sdílená představa, že na jakýchkoli hypotetických otázkách je cosi nelegitimního a podezřelého. Politici a vládní činitelé mají pocit, že označením určité otázky za "hypotetickou" ji mohou klidně pohřbít, aniž by vypadali jako že mají co skrývat. Dokonce se tváří jako by očekávali uznání za zlepšování kultury politické diskuse.

"Pokud jsem se během oněch devíti dnů co působím na politické scéně něco naučil, tak je to dávat si pozor na hypotetické otázky," prohlásil generál Wesley Clark v nedávné debatě prezidentských kandidátů. Otázka, které se Clark snažil touto odpovědí vyhnout zněla: "Zvedl by jste ruku na podporu žádosti prezidenta Bushe o 87 miliard dolarů na financování válek v Iráku a Afghánistánu na příští rok? Ano nebo ne?" Tato otázka je však hypotetická pouze v tom smyslu, že Clark, který není členem Kongresu, o této záležitosti technicky nemůže hlasovat. Takto měřeno se však téměř každá otázka stává hypotetickou. Tazatel se očividně snažil zjistit Clarkův názor na využití oněch 87 miliard. A jistě přece není nic nesmyslného či "hypotetického" na tom očekávat od prezidentského kandidáta, aby vyjádřil svůj názor na spornou otázku, která se právě v současné době vznáší kolem prezidentského úřadu.

Ministr zahraničí Colin Powell byl tento týden dotázán, zda by Američané šli do války proti Iráku, i kdyby věděli, že zde nenajdou žádné zbraně hromadného ničení, jejichž existencí svůj zásah zdůvodnili. V očividné snaze vyhnout se odpovědi, označil Powell otázku za čistě hypotetickou. Jenže ona je to nesmírně zajímavá a důležitá otázka a každý čestný demokratický politik by nad ní měl zauvažovat, i kdyby pro něho mělo být nepříjemné se s námi o své myšlenky podělit.

V žádném z výše uvedených případů se nejedná o hypotetickou otázku, jež by na dotazovaném vyžadovala představit si situaci velmi nepravděpodobnou, či takovou, o které není důvod přemýšlet. Co kdyby ve volbách v Kalifornii kandidoval Marťan? Co kdyby prezident Bush potají sepisoval traktáty o morální filozofii? Atd.

Vyhýbání se otázkám (od novinářů, oponentů, občanů), či lépe řečeno neposkytování dostatečných odpovědí, je jednou z hlavních dovedností Amerických politiků a jedním z důležitých předpokladů úspěchu na politické scéně. Politici se otázkám vyhýbají většinou tak, že předstírají odpověď, ale přitom jen neurčitými slovy a frázemi vyplňují čas. Pokud přijde na řadu otázka, která vyžaduje jen stručnou a přesnou odpověď, nepsané pravidlo zní neodpovídat vůbec. Máme zde přece národní bezpečnost. ("Omlouvám se, ale kdybych vám prozradil, jak velká je má sbírka zbraní, mohlo by to vážně ohrozit naši válku proti terorismu.") Máme též soukromí. ("Musím svou rodinu uchránit od bolesti, kterou by ji odhalení všech skutečností mohlo způsobit.") A v neposlední řadě máme právní postupy. ("Tato záležitost byla podstoupena ministerstvu spravedlnosti, a proto nemám, co bych k ní dále dodal.") Avšak pouze hypotetické otázky mohou být odmítnuty čistě kvůli své povaze, nehledě na téma, kterého se týkají.

Je to hloupé. Hypotetické otázky jsou přece podstatou každých voleb v demokracii. Voliči si na ně vždy musí odpovídat. Čeká se od nich, že si dokáží každého kandidáta představit ve funkci, o kterou se uchází a dovedou se tak rozhodnout, koho zvolí. S každým proneseným slibem kandidáta jsou voličům kladeny dvě hypotetické otázky: Pokud bude kandidát zvolen, dodrží svůj slib? A pokud ho skutečně dodrží, bude se mi líbit výsledek? Volič nemůže říci, "na hypotetické otázky neodpovídám." Je rovněž jisté, že má-li se citlivě rozhodnout, musí znát od kandidátů odpovědi na celou řadu hypotetických otázek.

Hypotetické otázky jsou v podstatě součástí uvažování o jakémkoli sociálním či politickém problému. Jestliže je politikové odmítají nebo nejsou schopni na ně odpovídat, není to nic, na co by mohli býti hrdí. Nejen to. Mělo by je to vlastně diskvalifikovat z výkonu veřejné funkce. Každý, kdo nedokáže neustále uvažovat nad hypotetickými otázkami, není způsobilý k vládnutí. V podstatě je těžké si představit i nevzdělaného člověka, který by nebyl denně nucen zaujímat stanovisko k celé řadě hypotetických otázek.

Můžeme však jmenovat mnoho politiků, pro které je tato duševní činnost asi příliš tvrdým oříškem.