Podle obecně platných principů profesora Parkinsona pro byrokratické řídící principy si úředníci navzájem přidělávají práci a důležitost každého jeho článku je dána počtem podřízených. Proto přirozenou snahou každého úředníka je zvyšovat počet svých podřízených, proto každý byrokratický systém má přirozenou tendenci růstu (tzv. parkinsonovské bujení).

Nasazením počítačů jsme vstoupili do epochy virtuální reality. Každý počítač (v době vzniku článku pana Bloudila sál s jedním či více mainframe počítači) představoval (proto substituční paradox) jistý počet virtuálních úředníků, které působili stejným parkinsonovským efektem jako úředníci reální. Samozřejmě, technický pokrok v oboru výpočetní techniky působí inflaci; dříve jednoho reálného ouřadu representovalo pár megabyte paměti a procesor s cyklem stovek kiloherzů, dnes je reálný úřadník v těchto relacích mnohem cennější. Ovšem s radostí vzpomínám na mnohakilogramové tiskové sestavy, které taková technika produkovala, nemluvě o druhotném využití děrných pásek k výrobě vánočních ozdob či děrných štítků k zakládání knih!

Odtud vyplývají veškeré naše problémy s výpočetní technikou:

1. každý byrokratický řídící systém má snahu začlenit co nejvíce reálných i virtuálních úředníků, tedy i počítačů,
2. počítače nám přidělávají práci,
3. počítače si navzájem přidělávají práci,
4. přirozenou vlastností podobných systémů je neomezená postupná expanze,
5. rozvojem logiky business to business (B2B) se počítače zaměstnávají navzájem, zatímco logikou B2C (počítač - zákazník) zaměstnávají své okolí,
6. z výše uvedeného vyplývá, že úvaha autora v BL je, alespoň pokud jde o parkinsonovské systémy, zcela bezpředmětná, takové systémy přece žádnou práci nekonají ani ji nikomu neberou, maximálně ji kdekomu přidělávají.

Doporučuji čtenářově pozornosti i další podnětné práce pana Bloudila: "O fyzikální podstatě softwarového stroje" či "Velká kulová paměť" a podobné klenoty. Dovoluji si ocitovat i vlastní samizdatovou práci "Parkinsonovské metody v ASŘ", ke kterému mne někdy v polovině 80. let inspirovalo ono vedení Inorgy. Bohužel se obávám, že poslední kopii této nenahraditelné publikace jsem měl na půlpalcové magnetické pásce, kterou jsem nedávno vyhodil.

Poznámka ŠOK: Bloudil jsem a hledal softwarového satirika Bloudila po zákoutích českého internetu. Našel jsem na tisíc zmínek, kterak někdo bloudil v souvislosti s počítači. Narazil jsem však na jednoho jediného Bloudila - mezi autory Neviditelného psa. J.M. Bloudil. Při pokusu o zjištění záznamu o jeho dalších publikacích v bezedných útrobách Psa zabloudil server a vypsal chybovou hlášku. Autora M. nezná... Že přijímení je Bloudil, server ignoroval. Fenomén Bloudil tak zůstane Ahasverem vzpomínek, stárnoucí a blednoucí privátní paměťovou stopou bývalého programátora - politika Jiřího Šolera.