Únik kapitálu z 25 středně-příjmových afrických zemí v období 1970-1996, včetně připisovaných úroků, dosahoval 285 miliard dolarů, zatímco společná zadluženost těchto zemí ke konci r. 1996 byla 178 miliard dolarů.

Demokratické reformy a politická stabilita se ukazují jako iluzorní; dokonce se zdá, že historické, sociálně-ekonomické a politické podmínky ve většině Afriky nevyhovují zavedení udržitelné demokracie. Korupce, etnické a regionální sektářství a politika v duchu hesla "vítěz bere vše" jsou nebezpečnými katalyzátory občanských válek či vojenských pučí. Lidská práva, politické participace, spravedlivé politické soupeření, zákonnost, průhlednost a odpovědnost těch u moci trpí nadále. Neschopnost zavést kompaktní vládnutí zaměřené na rozvoj a soustředěné na prospěch většiny znemožňuje dosažení politického a sociálního smíru. Letitá a nová napětí mezi sousedy a nerespektování pravidel mírového soužití způsobují destruktivní mezistátní konflikty.

Urgentní humanitární zájmy spolu s globálními bezpečnostními obavami umísťují Afriku do středu mezinárodního dění. Západní země, soustředěné na prosazování svých zájmů, přispívají k tomu, že řada afrických zemí se dnes ocitá v pozici napůl vynuceného účastníka globální kampaně bojů proti mezinárodnímu terorismu, jejíž dlouhodobé důsledky pro Afriku může těžko někdo zodpovědně předpovědět. Nové naleziště ropy v tropické Africe, boj o africké hlasy v RB OSN a geostrategický význam východní a jižní části kontinentu indikují další směr vývoje zvyšujícího se mezinárodního zájmu o Afriku, často s reminiscencemi politiky studené války.

Africký rozvoj a mezinárodní pomoc

Pod iniciativním vedením tří prezidentů (T. Mbeki, O. Obasanjo, a A. Wade), vypracovaly africké země komplexní program obnovy s názvem Nové partnerství pro africký rozvoj, neboli Nepad v říjnu 2001. Nepad je strategie zaměřená na podchycení převážně západní pomoci k podpoře afrického rozvoje a prosperity afrických obyvatel. Zatímco vyzývá k zásadnímu zvýšení zahraniční pomoci, investic a k odstranění břemena dluhu, zároveň zavazuje africké vlády k vytvoření podmínek, které jsou příznivé pro rozvoj a odpovědné a demokratické vládnutí.

Ve skutečnosti zažila Afrika v minulosti několik rozvojových iniciativ; stačí připomenout iniciativy Světové Banky Berg Report nebo OSN UNPPAAERD(UN Program of Action for African Economic Recovery and Development) a GAA (Global Action for Africa), dále programy na odstranění břemena zadluženosti (americký Baker Plan, britský Lawson Plan, další program SB jako SAP (Structural Adjustment Program) a jeho různé mutace jako ESAF (Enhanced Structural Adjustment Facility), apod.

Bohužel, takové projekty byly vždy zatíženy politickým cynismem. Častým důvodem jejich neúspěchů byla nezodpovědnost africké reprezentace, stejně jako sobecký nezájem jejich poskytovatelů-vykonavatelů. Pomoc byla často poskytnutá ve formě "konsensuálních půjček", což bylo ovšem nutno splácet i za cenu oddalování rozvojových projektů či jejich přerušení. Velké sumy takové pomoci spotřebovávají nákladné expertizy, know-how nebo zajišťování patentů. Výsledkem je pokračující intenzifikace chudoby miliónů Afričanů a prohlubování závislost jejich společnosti na vnějších podnětech, které v podstatě nejsou schopné nic nového a zásadně významného vyprodukovat; za takových podmínek problém chudoby v Africe a boj proti jeho sociálně politickým důsledkům dostávají podobu aktu charity místo odpovědnosti bohatých.

Afrika je sice neúměrně závislá na vnější pomoci, ale to vůbec neznamená, že se jí dostává stejně neúměrného množství; takto špatné vyložení interpretace posiluje obraz nemohoucího kontinentu s bezednou potřebou pomoci všeho druhu ze zahraničí. Ve skutečnosti všechny země subsaharské Afriky dostávají něco málo přes čtvrtinu celkové oficiální, multilaterální či bilaterální zahraniční pomoci; významnou část této pomoci tvoří prostředky poskytnuté při naléhavých humanitárních či jiných pohromách. Dvě desítky států nejvíce závislých na zahraniční pomoci dostává asi pětinu pomoci, kterou poskytují USA státu Izrael; velké části balíku zahraniční pomoci směřující do Afriky spotřebuje několik málo klíčových států, jako jsou Egypt, JAR či Nigerie.

Zahraniční pomoc v Africe představuje notoricky známou realitu o historicky špatně ideologicky koncipovaném farizejství a ortodoxii reprezentující zájmy několika mocných sil. Vrcholem takovéto pochybné a nepřehledné zahraniční pomoci je její přehlížená participace na ubíjení afrických výrobců v zemědělství a v lokálním textilním a potravinářském průmyslu a jejich ponechání na pospas vůle několika málo nadnárodních korporací. Pod omluvou naléhavosti jsou bezmocným zemím vynuceny geneticky modifikované potraviny přesto, že představují nenávratnou hrozbu kontaminace ničení místních odrůd, jejichž vývoj trvá stovky i tisíce let; nemůže být lepší cesta, jak připravit budoucí generace Afričanů na ještě hlubší a paralyzující závislost.

Vyhlášení Nepadu bylo přijato mnohými pochvalnými slovy, především pro jeho mechanizmy prověřování, jimiž africké vlády budou kolektivně a navzájem monitorovat dodržování zásady dobrého vládnutí. Avšak očekávaný okamžik jeho korunování, tj. setkání zemí G-8 v Kananaskisu v červnu 2002, se změnil v hluboké zklamání pro jeho předkladatele; navržená rozvojová pomoc pro Afriku zavazující k postupnému uvolňování prostředků ve výši 6 miliard USD byla více jak 10x menší než suma, s nímž počítá Nepad, tj. 65 miliard USD. Tento nezájem nezměnil ani loňský summit ve francouzském Evianu, ani závěry letošního ekonomického fóra v Davosu, jemuž dominoval "Irák".

V době kdy více jak deset afrických států je bezprostředně ohroženo hladem, čekají čtyři roky staré závazky ze summitu millenia OSN, jejichž středem pozornosti byla Afrika a globální boj proti chudobě a zaostalosti včetně překonání důsledku válek a AIDS, na své uskutečňování. Zdá se, že s prodlužujícím se koncem války v Iráku a rozrůstajícím se globálním tažením protiterorismu budou tyto mezinárodně závažné agendy více marginalizovány úměrně ke zmenšujícím se zájmům i možnostem, jako záležitosti "humanitárního charakteru", nepřevyšující poslání nevládních aktivit a charity.

Obchod a investice

Po několika desítkách let ekonomických reforem a adaptací tržně orientované ekonomické strategie stojí africké země na pokraji zájmu mezinárodního obchodu a investic. Afrika produkuje pouhé 1% světového HDP a podílí se na 2,0% světového obchodu s více než 10% podílem světové populace. Zatímco dílčí kroky, jako americký African Growth Opportunity Act, nebo provolání prezident J. Chiraque ke zmírnění protekcionismu při obchodování se zemědělskými produkty s africkými zeměmi jsou vítány, nelze na ně pohlížet jako na skutečná východiska z hlubokých problémů, v nichž se Afrika ocitá. Maximálně se projevují jako krátkodobá strategie s minimálním účinkem při posílení kapacit afrických vlád a jejich proaktivní role při rekonstrukci a rozvoji společnosti, z jejichž uvedení těží hrstka střední vrstvy, byrokratů, obchodníků, či zahraničních expertů.

Praxe poskytování většího prostoru politice záplatování na úkor nosných rozvojových záměrů nemůže přinést potřebné zásadní změny v životě většiny Afričanů, může jedině posilovat tržně proexportní trendy, které se již dlouhodobě ukazují jako neúčinné, dokonce i škodlivé pro nastartování udržitelného růstu s vnitřní dynamikou v klíčových oblastech jako je zemědělství. Dobrým příkladem je jepičí život podpory pěstování bavlny v západní a jižní Africe (Senegal, Mali, JAR), jejíž předčasný život dusí masivní subvence USA vlastním pěstitelům. Africkým zemědělcům, kteří v dobré víře začali pěstovat bavlnu nezbývá, pod dvojitým tlakem klesající ceny bavlny a hrozby hladu, nic jiného než obrátit se na zahraniční nevládní organizace s prosbou o potravinovou pomoc; neustále se opakující scénář posilující symbolicky i fakticky aspekt africké závislosti.

Extraktivní průmysl a těžba surovin vytvářejí většinu afrického vývozu; Afrika je ovšem především rurální a žije zemědělstvím. Pouze rozvoj zemědělství a zlepšení obchodních a vývozních podmínek pro tento sektor mohou přinést významné změny v životě miliónů jejích obyvatel. Je ovšem známo, že právě zemědělství je nejvíce chráněnou oblastí ve všech bohatých zemích. Právě nadměrné subvence, které neustále zkreslují globální obchod se zemědělskými produkty, propagují zbídačení chudých rolníků po celém světě a jsou hlavními příčinami neshod mezi bohatými a chudým státy a krachu konference Světové obchodní organizace v mexickém Cancunu, což je již vnímán jako mezník světové ekonomiky v jejím stále se kymácejícím vývoji.

Zatímco počátky r. 1990 přinesly významné zvyšování zahraničích investic a dluhových odpustků celosvětově, byly selektivně zaměření k východní Evropě a některým oblastem jihovýchodní Asie, o jejichž "rychlejší integraci" do globální kapitalistické ekonomie je větší zájem; není pak překvapení, že je většina tzv. "pomalu integrujících" zemí na africkém kontinentě.

Ke zvyšování hubeného podílu Afriky na světovém trhu a investic, s výjimkou extraktivního průmyslu, je třeba vytvořit takové podmínky jež by umožnily posilování institucionálních kapacit afrických zemí včetně kontroly a rozhodování při využití vlastních přírodních zdrojů; jeden z hlavních faktorů, které budou rozhodovat o úspěchu či neúspěchu projektu Nepad.

Afrika a problém hladu

Problémy hladu a podvýživy nejvážněji hrozí africkému venkovu, kde zemědělství je základním zdrojem obživy. Podle FAO se každý rok 40% až 50% obyvatel zemí subsaharské Afriky setkává s různými stupni strádání základních potravin. Nejčastěji je bezprostřední příčinou této pochmurné statistiky sucho, které ničí úrody a decimuje chov hospodářských zvířat. Kromě toho se ovšem jako mnohem závažnější problém ukazuje nesoběstačnost jednotlivých zemí ve výrobě potravin a jejich neúměrná závislost na dovozu; za podmínek, kdy africké země nebo většina z nich nejsou schopna vygenerovat dostatek příjmů a významná část populace prostě nemá dostatek prostředků k zakoupení potravin, je zřejmé, že taková kombinace faktorů působí jak časovaná bomba. Jinými slovy, jde o kumulativní důsledek chudoby, špatné potravinové strategie a přírodní limity. Další faktory, jako jsou konflikty, korupce, degradace životního prostředí, nerovná mezinárodní obchodní politika nebo infekční nemoci, jako malárie a AIDS, pouze dokreslují celkový obraz potravinového deficitu a hladu jaksi trvale obcházejících africký kontinent.

Jaká jsou řešení? Především obnovení opomenutého spoléhání se na původní výzkumy, rozhodování s ohledem na konkrétní africké ekologické prostředí a v neposlední řadě, využití zkušenosti afrických pěstitelů. Taková řešení musí bezpodmínečně zahrnovat strategii snižující potravinovou závislost a pozemkové reformy, které mohou odstranit místy neúnosné nerovnosti v přístupu k zemědělským půdám; eliminace latifundií na straně jedné a bezzemskost na straně druhé včetně odstranění meziregionální a mezikomunální nerovnosti. V kontextu afrických priorit nelze postavit boj proti hladu na velkovýrobcích tržních plodin s nespolehlivými odbytovými riziky.

Svědomí ulehčující dary známe jako "zahraniční pomoc", ale ani charita nemohou napravit škody, způsobené Africe zemědělskou a obchodní politikou bohatých zemí. Zatímco milióny Afričanů hladoví, tuny potravin končí na skládkách v USA či v Evropě. Problémy hladu a chronického potravinového deficitu jsou dnes v Africe tak všední záležitostí, že získávají status "konvenční moudrosti" mezi rozvojovými agenturami, poskytovateli pomoci a činiteli nevládních organizací; jsou integrální součástí rozvojového lexikonu, a to navzdory tomu, že ten často stojí na klamných, až škodlivých modelech a závěrech, které se soustřeďují na "jeden velký problém", avšak ignorují menší a početnější bariery o zbavující Afriku a jejích zemědělců možnosti kontroly a rozhodování.

Bezpečnost ano, ale pro koho?

Po 11. září 2001 se globální bezpečnost se definuje především jako obrana proti mezinárodnímu terorismu; to je pravděpodobně hlavní důvod nově rostoucího zájmu o Afriku ve strategických kalkulacích klíčových hráčů globální politiky a zvyšující se důležitosti států, jako jsou Eritrea, Etiopie, Keňa, Džibutsko či Rovníková Guinea v této mocenské konfiguraci a přeřazování silných a slabých.

Co přináší Africe tato skutečnost? Na straně jedné změnu orientace na multipartismus, svobodné volby a tržně ekonomiku, na straně druhé participaci na proti-teroristických bezpečnostních plánech a operacích, včetně souhlasu s rozmístěním a pohybem cizích armád na svých územích; scénář připomínající dobu studené války, tj. strategické spojenectví přinášející vnější podporu "vyhovujícím režimům" nezávisle na jejich reputaci v oblasti dodržování lidských a občanských právech svých obyvatel.

Závažnější je skutečnost, že se přitom zcela opomíjejí bezpečnostní potřeby a zájmy samotné Afriky. Jenom v nejlidnatější africké zemi v Nigérii, od r. 1999, kdy se tam po dlouhém intermezzu vrátila civilní vláda, zahynulo několik desítek tisíců lidí v komunálních konfliktech; občanská válka v Súdánu si již vyžádala téměř 2 milióny životů; v období 1998-2000 zahynulo přes 100 000 lidí ve válce mezi "bývalými spojenci", Etiopií a Eritrejí; příměstská kriminalita a nezákonnost ohrožují stále křehké politické příměří v JAR; vnitřně rozložené státy, jako jsou Libérie a Sierra Leone, balancují na okraji kolapsu, zatímco Somálsko již tuto hranici překročilo.

Tyto skutečnosti spolu s epidemií AIDS a cyklicky se opakujícími cykly hladomoru poukazují na nesmírně závažný bezpečnostní deficit, v němž se ocitá Afrika v porovnání s jinými částmi světa. Počet Afričanů zemřelých či umírajících v Africe několikanásobně převyšují počet obětí, kteří zahynou při teroristickém útoku kdekoliv na světě včetně USA. Za takový podmínek je více než pravděpodobné, že strategie bojů proti terorismu, vyžadující od všech zemí světa, aby se zaměřily na potírání a odstranění skutečných nebo domnělých teroristických hrozeb, vyhrožující potrestat neposlušné vlády, bude mít neblahé důsledky na africké země se slabě vyvinutými, místy chybějícími institucemi zákonnosti. Proto je odůvodněny vyžadovat zevrubně zkoumání záměry a případné důsledky takto pojaté bezpečnostní kampaně a dbát na to, aby doplňovala a ne zavalila hubené bezpečnostní kapacity kontinentu.

V neposlední řadě je třeba podtrhnout, že posílení bezpečností kapacity Afriky bude záviset na posilování demokracie i v mezinárodním režimu tak, aby se nestala rukojmím post-bipolárních "mírových dividend", která přibližovala Západ a Východ. To je jediná cesta k tomu jak změnit optimistická předsevzetí afrických představitelů na prahu r. 2004 v době desátého výročí odstranění apartheidu, jehož sociálně-ekonomická podoby stále svírají tento kontinent.

Závěr

Výzva k africké renesanci, kterou vyhlásil prezident nejmocnějšího státu Afriky, T. Mbeki, odmítá stereotypování Afriky jako regionu uvězněného v nekončícím cyklu konfliktů a utrpení a chce mobilizovat síly kontinentu na cestě k sociálně politické obnově, na jejímž konci bude nová Afrika, v níž její obyvatelé najdou lepší život. Když před stoletím předpověděl Afro-americký intelektuál a aktivista E. Du Bois nově nastupující století jako století boje, jejž vymezí "čára rozdělující obyvatelé planety podle barvy jejich kůže", měl na mysli zapojení miliónů Afričanů, nezávisle na tom, kde se nacházejí, do trvalého a dlouhého zápasu za ukončení útlaku a znovunabývání lidské důstojnosti.

Viděno africkými perspektivami rasová polarizace na mezinárodní úrovni, zatím ovšem pouze jako podmnožina spíše než jako určující síla, definující vztahy mezi státy a národy, stále silněji ozývá. Není pochyb o tom, že toto dělení je přetrvávajícím dědictvím zkroucených sociálně politických vztahů z minulosti, jako byly otrokářství, kolonialismus a imperialismu, které přežily rivalitu studené války. Oddalovaní africké renesance podtrhuje skutečnost, že nemůže existovat sebelepší vize bez cíle jejž, podle F. Fanona, lze dosáhnout jedině negací a ne apologetou takovéto minulosti.