Na úvod se patří dát výrok předsedy Parlamentu Zaorálka, citující z programu vlády : "Vláda se zasadí o to , abychom v této zemi měli média veřejné služby, u kterých bude zaručena nezávislost, všestrannost informování. V tom programovém prohlášení se mluví také o odpovědnosti za vysílání veřejnoprávních médií, mluví se tam také o tom, že se udělá všechno pro naplnění oněch zákonných ustanovení o vymahatelnosti rozhlasového a televizního poplatku. To znamená, že se tam říká, že vláda udělá všechno pro to, aby zajistila finacování veřejnoprávních médií.". Konec citátu.

Debata o OBSAHU médií veřejné služby se ale zvrhla v polemiku velvyslanců vlády, opozice a koalice o "trojnožce" (způsobu volby rady, kdy jednu třetinu volí sněmovna, druhou senát a třetí jmenuje prezident) a odvolatelnosti či lobbovatelnosti televizní rady. Čili mocenská hra pod pláštíkem vyžadování povinností ze zákona. O obsahu, který by měla média veřejné služby na prahu digitalizace vytvářet a naplňovat tím své poslání, nepadlo ani slovo.

Výjimkou byl šéfredaktor českého vysílání BBC Vít Kolář, který oprávněně kritizoval neznalost a nekvalifikovanost českých novinářů, informujících povrchně a zkresleně o Huttonově zprávě a jejich důsledcích pro BBC. Z jeho slov zaznělo pohrdání k české mediální servilitě vůči moci, reprezentované v tomto případě Tony Blairem.

Kolář poté poznamenal, že klíčovou debatou je až poslední blok - digitalizace, od kterého se má odvíjet vše ostatní. Zůstal se svým názorem nepovšimnut, opomenut a téměř osamocen. Jak typické.

Ministr Dostál se vášnivě bránil nařčení z jakýchkoliv snah o mocenský nátlak vlády na televizi veřejné služby. Také marně. Ministr kultury zahájil svůj projev slovy: "Milí tři poslanci...", ale byl Pavlem Kováčikem upozorněn, že těch poslanců je šest, včetně ministra samotného. "Považuji za neskutečné, že do té debaty o tom, je-li ten stav dobrý, se pouštějí členové Rady České televize a na stránkách novin sdělují, jak výborně tato rada pracuje", prohlásil Pavel Dostál na závěr svého všestranně kritického vystoupení s významným pohledem na Petra Uhla v první řadě. Člen Rady České televize Uhl pak ve vášnivé polemice s komunistickým poslancem Kováčikem obvinil KSČM z toho, že se svými postoji k problematice médií zpronevěřuje komunistickým ideálům. Při té příležitosti prohlásil, že on na rozdíl od Kováčika vždy vyznával ideál opravdového komunismu, ač členem strany nebyl.

Co tomu říkají tmavě či světle Zelení, do jejichž strany Uhl nedávno vstoupil?

Poslanec Kováčik se zároveň zastal opozice proti Dostálovu útoku. Prohlásil, že "trojnožka" je ústupem od demokracie, protože tím, kdo nejlépe reprezentuje společnost, je prý Poslanecká sněmovna, volená poměrným zastoupením. Tvrdil, že opozice se pouze chová jako opozice, která míní, že když má někdo 101 hlasů, měl by být schopen své návrhy prosadit 101 hlasy...

Šéf zpravodajství ČT Zdeněk Šámal viděl roli zpravodajství veřejné služby v ve výrobě zpráv "o kterých je dobré vědět, ale není zábavné se na ně dívat." Opět konec citátu. O názor na tento výrok požádáme ředitele ČT Janečka.

Werner Rumphorst, šéf právního oddělení Evropské vysílací unie EBU, jako jediný z panelistů nepodlehl rozmíškám a tvrdě se držel naznačeného tématu. Nikdo ho nevnímal, nikdo na něj nereagoval.

Na závěr prvního bloku semináře předseda Sněmovny Zaorálek položil několik řečnických otázek se strachem v hlase: "Kdo vlastně ovládá koho? Dnes jsou přeci média sama o sobě také silná moc. Máme příklad evropské země, ve které se mediální magnát stal premiérem. Dnes to vypadá spíše tak, že to politika je vy-prazd-ňo-vá-na. Do jaké míry je dnes parlament místo opravdu politické VŮLE? Do jaké míry jsou poslanci SCHOPNI opravdu reprezentovat své voliče? Není dnes parlament daleko více než dříve pouze místem, kde se střetávají daleko silnější vlivy, než jsou postoje politických stran? Kolem parlamentu, a to nejen v České republice, krouží finanční lobbistické skupiny, které mají konkrétní finanční zájmy, které se dají vyčíslit ve stovkách milionů. Dnes není debata o médiích pouze teoretickou ideovou debatou mezi programy politických stran. To je předse daleko tvrdší, daleko nepříjemnější debata, do které vstupuje daleko více skupin, a nezlobte se, že i mě jako politika stejně jako tvůrce ve veřejnoprávních médiích zajímá, do jaké míry bude ještě i zítra politika autonomní, do jaké míry tady bude ještě i zítra, po únoru, ale ještě i jindy politka, která bude schopna ovlivňovat věci v této zemi?"

Vyjádřil tak ve zkratce podvědomý strach politiků z nekontrolovatelené moci médií, o kterých mají úkol politici čas od času rozhodovat a která mnohdy a mnohdy ne objektivně rozhodují o nich. Vyjádřil tak ve zkratce obavu nejen z berlusconizace české politiky, ale - dle mého názoru - i oprávněnou nedůvěru k médiím, která se pokouší o ovlivňování politiky virtualizací i lobbingem, která se pokusila o státní převrat "sarajevským atentátem", různými "bamberky" či stávkami a demonstracemi "za demokracii". Tu jejich. Mediální.

Moje babička říkávala, že dobrou pověst lze strašně snadno ztratit, ale strašně těžko získat zpět.