Přes všechny odlišnosti od Chiapasu je situace tzv. postkomunistických zemí v samém středu Evropy v podstatě neméně těžká a perspektivně možná ještě horší. Máme však značnou výhodu v tom, že jsme prožili postupující deterioraci a posléze zhroucení SSSR a tzv. II. světa na vlastní kůži a po 14 letech restaurace kapitalismu můžeme jasně vidět, co současný kapitalismus znamená ve srovnání s obdobím před rokem 1989. Budu ale dále argumentovat jen jako teoretik (tedy ten "intelektuál od psacího stolu"), leč troufám si říci, že v rámci dělby práce je i jeho činnost oprávněná. Budu co nejstručnější.

1.) Není možno žádným způsobem obejít skutečnost, že po 7. listopadu 1917 byla v někdejším carském Rusku uskutečněna socialistická revoluce a prakticky naráz vytvořila model společnosti, jejímž základem bylo zrušení soukromého vlastnictví výrobních prostředků a tak i původního ekonomicko-společenského modelu kapitalismu. Protože v důsledku toho padla i základní kategorie kapitalismu, tj. zisk, zespolečenštěné výrobní prostředky měly sloužit jinému cíli, a to rovnoměrnému (v podstatě rovnostářskému) rozdělování společenského produktu, takže cílem se stalo komplexní sociální zabezpečení všech občanů, počínaje vytvářením pracovních příležitostí k plné zaměstnanosti, přes zcela bezplatnou lékařskou a sociální péči, až po stejně tak komplexní a všemi způsoby podporované školství a zpřístupnění všech kulturních hodnot (nemluvě o nepřetržitých státních dotacích cen potravin, energie a všech spotřebních statků). Tato základní orientace nebyla nikdy opuštěna a fungovala i v podmínkách, kdy SSSR a později další socialistické země se v důsledku ekonomické blokády a dokonce vojenské agrese ocitly v nejtíživějších podmínkách. Zdroje deformací vznikaly uvnitř systému, jenž se s nepřátelským tlakem ze strany imperialismu vypořádával stále více oportunisticky a postupně opouštěl (nikdy neuskutečněný) program socialistické samosprávné demokracie (demokracie typu sovětů, koncipovaná Leninem). Analýza dnes už historicky uzavřeného "fenoménu SSSR" nebyla dosud komplexně provedena, na čemž, bohužel, mají největší "zásluhu" teoretizující intelektuálové zejména v západních zemích, kteří -- viděno z dnešního zorného úhlu -- promarnili čas ve vzájemných ideologických hádanicích. Potřebná analýza, jež stojí dosud před námi, musí být široce interdisciplinární, jen z jednoho aspektu (např. ekonomického či politického) ji není možno přesně udělat. Opakuji však, že by bylo ohromnou chybou nevěnovat jí maximální úsilí, neboť deformace, úpadek a konečný zánik SSSR přinášejí celou řadu pro budoucnost velmi důležitých poučení, jak vznikají chyby a jak nevšímavost k nim je zhoubná. Je třeba neztrácet z mysli, že šlo o první historický pokus o uskutečnění osvobozené společnosti a že jeho omyly je proto nutno analyzovat bez předsudků.

2.) Po pádu sovětského bloku -- jenž znamenal vlastně vítězství imperialismu ve III. světové válce -- se začal rychle prosazovat dávno připravený program globalizace. Ta je reprezentována skupinou nadnárodních (a "beznárodních") monopolů (ty si jdou ovšem navzájem dál po krku), ale zejména vytvořením skutečně centrální (globální) finanční oligarchie. Podle statistik západních ekonomů přímo vlastní 80 % všeho bohatství planety. Marx se již od mladých let (Ekonomicko-filosofické rukopisy, 1844) tohoto vývoje obával, jestliže včas nedojde k mezinárodní socialistické revoluci. Historický vývoj kapitalizmu má svoji vnitřní přísnou logiku, která se jiným směrem brát nemůže. Jestliže prvním a základním požadavkem globalizátorů je co největší omezení (až postupně potlačení) státní nezávislosti jednotlivých zemí (protože ta by mohlo bránit zcela nekontrolovatelnému "investičnímu programu"), pak mlčky stojí za tímto požadavkem (rychle už prosazovaným) nevyřčená (ale už provozovaná) genocida podle nejprimitivnějšího klíče: privilegovaní jsou bohatí (="bílí"), likvidováni jsou chudí (="barevní"). Tento nejprimitivnější rasový klíč je racionálně zdůvodňován (např. prohlášení oficiální představitelky USA na konferenci WHO už cca roku 1998), že např. "jakákoli pomoc humanitární pomoc (včetně léků atd.) Africe je ekonomickým (sic!) zločinem" (protože za to Afrika nezaplatí). V největším ohrožení jsou v této situaci národy tzv. malé a ekonomicky nevyspělé, byť by měly mnohatisíciletou kulturní tradici atd. Nejde už jen o "odnárodnění", ale přímo o vymření (s argumentem, že demografická křivka stoupá právě u těchto národů), takže v těchto oblastech nebudou vynakládány investice na budování trvalých pracovních příležitostí: tyto země slouží jen dočasně jako rezervoár nejlevnějších pracovních sil a surovinových zdrojů, jež se tu vyčerpávají do dna.

Problémem globalizace v tomto případě zůstává zabránit vzniku koordinovaného hnutí odporu. K tomu slouží žoldnéřské armády NATO a zejména USA, které hrají úlohu světového četníka a rozdmýchávají kde to jen jde bratrovražedné konflikty (Jugoslávie, Afrika atd.). Úloha masmédií přitom vystupuje maximálně do popředí, v míře v dějinách nebývalé (nebyla nikdy tak vyspělá "informační" technologie), která slouží zcela cíleně k absolutní debilizaci světové populace a nejen od rána do večera lžou a vytvářejí psychózu nenávisti a "ohrožení", ale zejména využívají zamlžování informací, což je prostředek ze všech nejnebezpečnější (z "věku informace" jsme rázem přešli do "věku dezinformace"). Žiji ve městě, jež je 300 km vzdáleno od Jugoslávie, k níž naše národy měly odedávna velice bratrské vztahy, a stačila krátká doba k rozšíření protisrbské hysterie: v době bombardování NATO jsem tam jako čistě soukromá osoba zajel a na vlastní oči jsem viděl, že o skutečném stavu věcí je nám drtivá většina faktů zamlčena: realita vypadala diametrálně jinak.

Podle výpočtů amerických futurologů se má do konce XXI. století zredukovat počet jazyků, jimiž se na světě hovoří, z asi 2000 na 40. Do velmi značné míry to znamená i vymření tzv. malých (většinou ovšem "barevných") etnik. To je pouze jedna z ilustrací, jak si globalizátoři představují "svůj" příští svět: za těchto okolností je ovšem jakékoli povídání o kapitalistické demokracii, ba i tzv. "volném trhu" atd. prostě demagogickým žvástem.

3.) Jediná pomoc je v takovéto situaci svépomoc. Svépomoc všech aktuálně a perspektivně ohrožených. Tato svépomoc může být účinná ale jen tehdy, bude-li mít jasný společenský cíl a dokáže se navzájem zkoordinovat. Chci se vyjadřovat co nejstručněji, aby můj příspěvek k diskusi nevypadal zas jen jako další "intelektuálský blábol". Takže plně souhlasím se základním pohledem soudruha Marcose, že nechceme vytvářet žádnou novou internacionálu, ani nové strany, ba ani centrálně organizované hnutí, což všechno jsou v současné historické situaci již nástroje, jež nefungují a dokonce většina lidí k nim po celém světě má (právem) nedůvěru po zkušenostech XX. století. Souhlasím plně s Marcosovou základní intencí, že je třeba vycházet z potřeb, podmínek a kulturních tradic toho kterého ohroženého regionu na světě, respektovat, ne-li přímo podpořit, multietnicitu, multikulturálnost a zásadní právo na vlastní modelové řešení ve všech případech, zásadně nevnucovat všem koordinovaným složkám osvoboditelského zápasu jednu ("tu pravou") taktiku, řešení, budoucí uspořádání atd., lpět striktně na absolutní rovnoprávnosti všech složek v našem společném mezinárodním boji, na právu na samosprávné řešení atd., atd. -- pokud vytvoříme síť koordinace vzájemných vztahů se stejným cílem: zastavit globalizaci a pokračovat dál přímo k odstranění kapitalistického systému.

Tato volná kooperace, která se obejde bez eventuálního poručníkování kohokoli, je zásadně programem internacionalizace. Internacionalizace na rozdíl od globalizace znamená (uvedu jen body nejzákladnější), že:

1. je-li v dohledné budoucnosti opravdu nutno řešit demografický problém, musí se tak dít racionálním a vědecky stále prověřovaným způsobem -- velmi stručně ilustruji: početně malá etnika jsou upřednostňována, snížit demografickou křivku u mnohasetmilionových etnik umožňuje navrhnout vyšší procento než u nepočetných -- přičemž ovšem základním zřetelem musí být, aby nebyla neorganicky narušena přirozená funkce evoluční fylogeneze.
2. internacionalizace založená na vzájemné koordinaci musí apelovat na vzájemnou solidaritu vykořisťovaných lidí všude po světě a ze společných zdrojů, jež současná ekonomika planety má k dispozici, musejí být vytvářeny rovnocenné podmínky pro poskytnutí pracovních příležitostí všude, aby nemuselo docházet k bídou motivovaným migracím, přičemž totéž se týká vytvoření podmínek pro vzdělání ve všech regionech a ovšem ve všech je budována zdravotní péče na stejné úrovni;
3. žádnému regionu, který je v zásadě samosprávný, není vnucována žádná jeho tradicím neodpovídající kultura, legislativa, politické zřízení, soubor idejí etc., jakožto "lepší", "pokrokovější", v těchto otázkách je rozhodně respektována naprostá samosprávnost;
4. podaří-li se touto cestou dospět k síti samosprávných společenství, dá se předpokládat i snížení xenofobních anatagonizmů: vzájemně koordinované pluralitní mezinárodní společenství by mohlo být garantem, jenž by "mocensky" se angažoval pouze tehdy, kdyby hrozilo dojít k bratrovražedným konfliktům a pak by je mohlo pomáhat řešit, nikoli si však řešení vynucovat.

   Nepředstavujeme si bezprostřední budoucnost, která by se začala rozvíjet po uskutečnění našeho programu, jako ideálně a trvale harmonickou až bezkonfliktní. Psychologické dědictví po tisíce a tisíce let trvající třídní společnosti násilí, vykořisťování, agrese, genocidy atd. zůstane v podvědomí působit ještě dlouho. Jakkoli jeden z omylů Marxových bylo, že vycházel z předpokladu, že "člověk je bytost v první řadě racionální" a tedy stačí vysvětlit jasně přednosti, jež v osvobozené společnosti samosprávných společností získá, a namísto toho se ukázalo (právě nejpoučněji v procesu degenerace socializmu v SSSR aj.), že mimoracionální motivace bývají často daleko silnější (i když vedou k evidentnímu neprospěchu: ve střední Evropě vítali zánik SSSR s nadějemi a plni důvěry v kapitalistickou demokracii, načež během deseti let zjistili, že po všech stránkách upadli do daleko hlubší poroby), je možno se se značnou důvěrou na lidský rozum spolehnout -- aspoň je to prostě jediná cesta, jak pozvolně dospět všeobecně k podmínkám spravedlivé a osvobozené společnosti: násilí je možno uplatnit jen v boji proti společnému smrtelně nás ohrožujícímu nepříteli (globalizátoři si počínají už jako by byli jacísi mimozemšťani s cílem lidstvo zahubit, což mlčky přiznává i dlouhodobý ideový poradce všech posledních prezidentů USA, Fukuyama). Tady je násilí nejen oprávněné, ale i funkční. Násilím zavádět "osvobození" a "pokrok" atd. atd. je neoprávněné a evidentně disfunkční -- a na tom by bylo možno znovu jen ztroskotat;

5. základním předpokladem pro cokoli, co se pokoušíme probojovat, je mezinárodní konzultování se společnou snahou po koordinaci. Nebylo by vůbec užitečné soustředit se na vzájemné přesvědčování "kdo má pravdu" a podobně, třeba jen si vyjasnit společný cíl, jenž vzniká ze společného ohrožení proti globalizačním mimozemšťanům. Bude-li taktika, strategie a perspektivní samouspořádání jiné v Bangladéši, jiné v západní Evropě a jiné v Mexiku, je-li společný cíl jasný, pluralita jeho řešení může být naopak jen vítána: vždyť umožňuje navzájem se poučit, což je něco zcela jiného, než "vést" a posléze uniformovat. Nikdo dnes nemá záruku, že jeho představy v tomto bodě jsou " ty jediné správné". Prvním krokem ke spojení se je ovšem seznámit se, kontaktovat. Uchopíme-li předem, že je dost marné přesvědčovat skupiny, které mají v podstatě dost "sektářskou" indoktrinaci, mohli bychom se k vzájemnému kontaktování propracovat neformálním partnerským seznámením, jež, jak vyrozumívám z výzvy soudruha Marcose, je díky časopisu Rebeldía už iniciováno. V tomto případě se hlásím ke spoluúčasti.

5. 2. 2004, Bratislava

Převzato z časopisu levicových křesťanů Poznámky k otázkám míru a spravedlnosti, č. 81 (3/2004). Titulek doplnila redakce A-kontra, kde tato polemika vyjde v papírové podobě 17. 4. 2004.