Copyright slouží k ochraně proti volnému kopírování díla. Držitel autorských práv k dílu rozhoduje o tom, za jakých podmínek může být dílo využíváno. Copyright účinkuje dlouhodobě. Platnosti pozbývá až mnoho let po autorově smrti. Podle Bernské úmluvy je minimum 50 nebo (záleží na typu díla) 25 let, ale v některých zemích je doba delší. Každé dílo je automaticky chráněno copyrightem, pokud se tohoto práva držitel autorských práv nezřekne. Formální požadavek je, že dílo by mělo obsahovat vyznačení roku vytvoření (i případných dalších let, kdy bylo dílo měněno) a autora. Dílo chráněné copyrightem lze registrovat a tím zabránit sporům o jeho autorství.

Patent je ochrana pomocí dočasného monopolu. Patent je prostředek, jak získat z firem jejich "tajemství" výměnou za to, že jim na něj bude poskytnut dočasný monopol. Firma, která chce patent získat, zveřejní svůj "objev" patentovému úřadu a ten, pokud jej shledá dostatečně unikátním a objevným patent udělí. Na rozdíl od copyrightu je za patent potřeba navíc zaplatit. Platba slouží nejen k hrazení výdajů spojených s patentovým systémem, ale je i prostředek, který omezuje vznik příliš velkého množství patentů. Žadatel má přirozeně snahu svým patentem pokrýt co největší množství výrobků a proto bývá "objev" popsán velmi obecně. Doba platnosti patentu je v různých zemích různá, ale většinou se pohybuje kolem 20 let.

Představme si, že by bylo možné patentovat obrazy (to možné není, jsou chráněny jen copyrightem). První malíř, kterého by napadlo namalovat obraz s květinou ve váze by přišel na patentový úřad a požádal o patent na "obraz s kompozicí květiny a vázy". Patentový úřad by se rozhlédl v galeriích okolo a učinil závěr, že se jedná o novinku a že jeho autor jistě musel použít svoji vynalézavost k jeho nakreslení. Za poplatek by tento malíř získal na 20 let monopol na takové obrazy. Když teď někoho jiného napadne namalovat takový obraz, aniž by o patentu cokoliv tušil - neboť asi jen málokdo před tím než realizuje svojí ideu bude pročítat milióny patentů (ano, je jich tak mnoho), nakonec zjistí, že namaloval zakázaný obraz. Ten obraz přitom mohl být objevný a přínosný v mnoha odlišnostech, které však obecnost patentu pokrývá. Slovo "zakázaný" bylo nadnesené, ale jen částečně. Autor nového obrazu může přece práva pro používání tohoto vzoru koupit, ale to jen v případě, že se s držitelem patentu dohodne, jelikož ten může za svolení k používání chtít nepřijatelně vysokou částku. Monopol trvá jen omezenou dobu a tak po nějakých 20 letech můžou tento vzor používat všichni (to ovšem nevylučuje současnou platnost copyrightu). Důsledek je tedy ten, že po dvacet let by byla brzděna inovace v malování obrazů s květinami a vázou. Přispělo zveřejnění myšlenky se současným omezením jejího použití k pokroku anebo naopak?

Vraťme se k programům. Program je tvořen zpravidla kompozicí mnoha oddělitelných algoritmů. Některé z těch algoritmů pro svoji činnost používají další algoritmy v podobě podprogramů. Důsledek je ten, že průměrně velký program obsahuje obrovské množství částí, které se dají označit za algoritmus. V zemi, kde existují patenty na algoritmy se nutně musí z programátora stát právník. Právník, který projde milióny patentů, aby zjistil, zda-li jeho program některý z nich neporušuje (tuto činnost není možné dostatečně automatizovat).

Obor informatiky se stále vyvíjí. Když počítače dosáhnou díky své rychlosti a paměťové kapacitě možnosti zjednodušit novou úlohu, najde se většinou mnoho firem, které nezávisle na sobě vyvinou pro ni programy. Jejich programy nejsou stejné, ale mnoho jejich částí se přitom shodovat může, protože jsou přirozeným a intuitivním řešením problému. Pokud si jedna z firem takovou část programu patentuje, pak je jí udělen monopol nejen na tuto část. Z programu často není možné jednu část vyjmout a nahradit ji jinou a tak monopol efektivně působí i na zbylé závislé části. V konkurenčním prostředí firma držící patent na takovou část programu svůj monopol využije tak, aby se konkurentů zbavila. Chceme opravdu dát firmám tuto možnost? Konkurence je motivací k pokroku.

Patenty na software v sobě skrývají další problém. V zemích, kde se udělují je vidět, že mnoho z nich je typu "[běžná činnost] pomocí počítače". Cokoliv jako lidi děláme běžně ve svém životě je najednou podřízeno monopolům v případě, že bychom to chtěli dělat pomocí počítače. Tím, jak se stáváme informační společností a tím, jak miniaturní počítače pronikají do všech oblastí lidského života, budou tyto patenty víc a víc ovlivňovat pokrok. Zařízení jsou stále více propojena. Pro vzájemnou komunikaci používají jisté postupy (zvané protokoly) a takový postup spadá pod patenty na software (postup = algoritmus). Pokud výrobce postup patentuje, pak tím může zajistit, že k jeho zařízení nebude možné připojit zařízení vyrobené jiným výrobcem. Možnosti vzniku monopolů jsou neomezené a pokrok je jimi ohrožen.

A co za dvacet let? Programy jsou tak složité, že jejich pokrytí patenty se velmi obtížně určuje. Proto během těch dvaceti let nejspíš bude uděleno mnoho patentů, které pokrývají postupy v již existujících programech. Firmy se tomu mohou bránit, ale až dodatečně a to soudem, ve kterém budou prokazovat, že postup používaly dříve než byl patent udělen. I v případě, že se jim to podaří prokázat, ztratí mnoho času a peněz na soudech, času a peněz, který by mohl být věnován něčemu užitečnějšímu.

Nemožnost automaticky kontrolovat, zda-li program porušuje patenty vnáší do procesu jejich vývoje obrovskou nejistotu. Programování se může stát hazardní hrou, hrou ve které hráč nemá schopnost ovlivnit výsledek svými schopnostmi. Budou programátoři ochotní riskovat porušování patentů, které nebudou schopni ovlivnit? Původní záměr patentového práva - ochrana tvůrců - se proti nim obrací.

(Autor je inženýrem výpočetní techniky.)