Cílem vzdělávání nejen ve fyzice a chemii je získat komplexní znalosti a dovednosti v příslušném oboru. Není cílem výuky v těchto oborech, a v tom souhlasím s Borisem Cvekem, nácvik rétoriky. Ovšem nesmírně důležité je, aby student uměl nejen správně ale i srozumitelně příslušné fyzikální či chemické jevy vysvětlit. Řada studentů středních škol se ve své pozdější praxi nemusí s nutností znalostí těchto oborů setkávat, ovšem většina z nich se setká s otázkou svého dítěte na nějakou věc spojenou s fyzikou či chemii a pak není důležité, jak se naučili zaškrtávat správné odpovědi v testu, ale jak dokáží správně, srozumitelně a i zajímavě dítěti odpovědět. Přednáším na FJFI ČVUT a kromě odborné literatury v příslušném oboru doporučuji vždy i aspoň jednu kvalitní populární knihu. Studenti se z ní nenaučí většinou nic úplně nového, ale naučí se jak vidět věci "srozumitelně a zajímavě". Doporučuji jim, ať si občas představí, jak by příslušný jev vysvětlili tetičce či mladšímu sourozenci, kteří za nimi přijdou a zeptají se: "Ty jsi na té jaderce, já jsem v radiu slyšela o tomhle. Vysvětli mi prosím, co to je." A mám potvrzeno, že pokud student dokáže správně a srozumitelně podstatu jevu vysvětlit i laikovi, tak tomu opravdu rozumí.

Boris Cvek zúžil formy zkoušení na písemný test a ústní zkoušení. Ovšem forem zkoušení je více. Písemný test může probíhat nejen formou testu, ale studenti při něm mohou řešit úlohy, či vysvětlovat fyzikální či chemické jevy. Pochopitelně i při ústním zkoušení mohou studenti vysvětlovat danou problematiku nebo řešit úlohu u tabule. Dalšími možnostmi je pak i písemné či ústní zkoušení při praktickém cvičení v laboratoři.

Obrovskou výhodou ústního zkoušení je to, že vyučující může studenta upozornit na chybu. Je docela běžné, že se student v dané chvíli prostě jen "sekne" a následující diskuse ukáže, že dané látce rozumí. V písemném testu by skončil se špatnou známkou. Je také možné studentovi pomoci a trochu ho vést. Zkoušející ho může upozornit na chyby a hned mu vysvětlit, v čem spočívají. Tím se vlastně zase učí a spolu s ním celá třída. A vyučování je hlavním úkolem pedagoga. Je sice pravda, že při písemném zkoušení se najednou zkouší celá třída a může to vypadat efektivněji. Ovšem při správně vedeném ústním zkoušení se celá třída učí a opakuje si. Testy navíc preferují šablonovitá řešení. Není v nich místo pro "geniální" nová řešení. Nakonec mohou být třeba i špatná, ale diskuze kolem nich může studenty naučit daleko nejvíce. Navíc ukáže, že student má zájem a nápady.

Pochopitelně má ústní zkoušení i své nevýhody. Jednou z nich je i možná tréma studenta před třídou. Některým však naopak může ústní forma vyhovovat daleko více. Nejsou tlačeni časem. Mohou vysvětlit svoji úvahu, která je vedla k příslušnému řešení. To řešení nemusí být správné, ale postup studenta může ukázat, že mu to "fyzikálně či chemicky myslí". Každý jsme jiný. Na střední i vysoké škole jsem se setkal se studenty, kterým lépe vyhovovalo písemné zkoušení. Jiní zase preferovali a lépe jim vyhovovalo ústní zkoušení. V extrémnějších případech by to měl pedagog poznat a snažit se studentovi vytvořit takové podmínky, aby své znalosti mohl předvést co nejlépe.

Ve svých předchozích řádcích jsem se snažil ukázat, že každá forma zkoušení má své přednosti i slabiny a v praxi se mohou velice dobře doplňovat. Proto jsem pro pestré využití různých forem se snahou přihlédnout k individualitě studenta, třídy i pedagoga. Úmyslně jsem se nezmiňoval o subjektivitě, která je do zkoušení vnášena osobou profesora. Testy pochopitelně můžou vliv tohoto subjektu silně omezit. Pokud použijeme centrálně zadávané a centrálně počítačově zpracovávané testy, tak jej odstraní téměř úplně. Pokud si však myslíme, že by profesor nedokázal zjistit a spravedlivě ohodnotit znalosti studenta, tak jak můžeme věřit, že mu dokáže tyto znalosti předat? A nebylo by lépe nahradit vůbec středoškolské profesory nějakou centrální přednáškou přes internet a centrálním testem? Já bych se toho děsil. Otázka totiž není o omezování subjektu pedagoga ale o tom, aby na středních školách (ale nejen tam) byli dobří a nebyli tam špatní pedagogové.

Můj názor je tedy diametrálně odlišný od názoru Borise Cveka. Myslím si, že profesor fyziky či chemie na gymnáziu, který se cítí být "dospělým, vzdělaným a odpovědným" člověkem nepřenechá zkoušení strojům (testy může bez problému generovat i opravovat počítač), ale využije vhodnou kombinaci všech možných forem zkoušení. Stejně jako studenti, jsou i pedagogové různí. A vůbec neznamená, že jeden je horší nebo lepší, když používá více ústní či písemnou formu zkoušení. Zvolí je tak, aby co nejlépe splnil své základní pedagogické povinnosti. Za prvé vzbudil co největší zájem studentů o svůj obor, za druhé je co nejlépe naučil znát a chápat příslušnou problematikou a za třetí spravedlivě ohodnotil jejich dosažené znalosti.