15. 4. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
15. 4. 2005

Mýty o KSČM

Současná vládní krize vyzdvihla do centra pozornosti Komunistickou stranu Čech a Moravy, která se nedávno stala jazýčkem na váze při hlasování o nedůvěře vládě Stanislava Grosse. V souvislosti s tím se vyrojili antikomunisté zprava i zleva a donekonečna omílají různé mýty, s jejichž pomocí se již 15 let neúspěšně snaží vymazat KSČM z politické mapy. Čím více se jim to nedaří, tím zarputileji opakují nesmysly, jimž snad ani sami nevěří. V politice je však podle jejich pokřivených měřítek dobrý každý prostředek k útoku na protivníka.

Mýtus první: KSČM se neomluvila za zločiny komunismu

Toto tvrzení je naprosto nepravdivé, komunisté se omluvili, a to vícekrát. Poprvé tomu tak bylo na mimořádném sjezdu v prosinci 1989, poté ještě několikrát při různých příležitostech. Bohužel tak jak postupně stranu opouštěli představitelé reformního křídla, slábla i intenzita této omluvy a přibývaly různé dovětky, zejména ve směru apelu na současné politické vůdce k obdobné omluvě za problémy ekonomické transformace. K tomu je třeba jasně dodat, že omluva je vždy věcí svědomí a nikoli politického handlu typu "já se omluvím, když se omluvíš ty".

Ačkoli jde o pouhý mýtus, někteří komunisté jej přiživují neschopností se kriticky vyrovnat s vlastní minulostí. Nikdo od nich neočekává, že v pohledu na období let 1948 -- 1989 budou papouškovat pravicové historiky, nicméně povrchní propagandistická tvrzení o uvedeném období jako o nejúspěšnějších letech historie jsme slýchávali před listopadem 1989 při oslavách různých výročí a dnes by se slušelo použít kritičtější tón. KSČM jako celek se při hodnocení minulosti v podstatě nedostala za úroveň oficiálního přístupu z šedesátých let, čehož antikomunističtí propagandisté tu více tu méně dovedně využívají k šíření "poplašných zpráv" o rudém nebezpečí.

Mýtus druhý: KSČM usiluje o nový Únor 1948

I toto tvrzení je na hony vzdáleno realitě. Komunistická strana byla již dávno před listopadem 1989 vnitřně rozklížená a neakceschopná, bez reálné koncepce. To se po převratu změnilo jen málo, žádný Únor 1948 skutečně nehrozí. V té době jsem (zřejmě naivně) očekával od stranických teoretiků gejzír tvůrčích myšlenek, protože i když přišli většinou o teplá místečka ve vědeckých ústavech a na vysokoškolských katedrách, bylo jim dopřáno daru nejvyššího -- možnosti svobodně myslet a vyjadřovat se. Namísto toho z průměru vyčnívá pouze vědecky brilantní, avšak pro běžného čtenáře těžko srozumitelné "Nové čtení Marxe" Miloslava Ransdorfa.

Přitom již hluboko v dobách "normalizace" dnešní teoretičtí pracovníci KSČM Miloslav Formánek a Josef Heller ukázali, že nomenklaturní kádry tehdejšího společenského systému nejsou jen protagonisty vyššího celospolečenského zájmu, ale mají i své vlastní, od celospolečenských značně odlišné zájmy. Že by v tehdejších poměrech na základě toho popsali, jak se z představitelů lidu stávali egoističtí papaláši, to se nedalo očekávat, nicméně kdo uměl číst mezi řádky, pochopil. Škoda jen, že zmínění autoři nedotáhli své myšlenky až do zformování teoretického základu poznání systémových změn. Rozhodně by potom nebyli předáci strany tak bezradní, když jim je položena otázka, jak si vlastně představují ten socialismus, který je stále hlavním cílem její politiky.

Právě absence teoretického základu koncepce systémových změn činí deklarovaný základní cíl KSČM prázdnou frází, kterou si mohou odlišně vykládat nejen oni, ale i média a řadoví občané. A to ještě z mnohých publicistických vystoupení v Haló novinách čouhá jako sláma z bot, že si jejich autoři jiný socialismus než předlistopadový režim ani nedovedou představit. To vše umožňuje pravicovým mediálním manipulátorům a komunistobijcům typu Jaromíra Štětiny a Martina Mejstříka strašit veřejnost údajnou hrozbou zničení demokracie. Přitom každý jen trochu rozumný a společenskými vědami poznamenaný člověk musí dospět k logickému závěru, že i kdyby se nakrásně komunisté chopili na základě vítězství ve volbách politické moci, nemohli by toho zas tak moc změnit -- bránila by jim v tom stávající ústava, mezinárodní vztahy, veřejné mínění, ale především vlastní strach z opakování chyb z dob totality. I proto se do vládnutí na rozdíl od svých předúnorových předchůdců raději příliš nehrnou.

Mýtus třetí: KSČM není demokratickou stranou

V běžném povědomí i politické propagandě převládá stanovisko o údajné nedemokratičnosti KSČM. Je to však úsudek podložený nikoli fakty, ale předsudky či přímými smyšlenkami. Politici i velká část veřejnosti se prostě "dohodli", že to tak je a basta. Ať se však nezaujatý pozorovatel snaží sebevíc, těžko hledá nějaká kritéria demokratičnosti, která by KSČM nesplňovala. Ve straně existuje evidentně pluralita názorů, vedení je voleno a rozhoduje demokratickou většinou. V parlamentu i na nižších úrovních vystupují komunisté na obranu zastupitelské i přímé demokracie a sami odpůrci (například z řad ODS) připouštějí (ovšem jen v soukromí), že jsou vstřícní ke kompromisům a dodržují uzavřené dohody.

Samozřejmě chápu obezřetnost a nedůvěru občanů, které minulý režim perzekvoval, rovněž tak i živelný antikomunismus mladých lidí, kteří netouží po návratu předlistopadových pořádků a "komančům" rozhodně nefandí. A tady se mnozí členové KSČM dopouštějí chyby, uraženě se stahují do ulity "skanzenů minulosti", aniž by se snažili těmto spontánně vyslovovaným názorům alespoň trochu porozumět. Vzniká falešná představa o straně přátel starých pořádků a o jakési výlučné "antisystémovosti". Komunisté přitom tuto strategickou antisystémovost vyjádřenou základními tezemi dlouhodobého programu neumí srozumitelně zdůvodnit a představit veřejnosti svoji vizi budoucnosti s důrazem na rozdíl oproti představám z padesátých let. Nemohou se potom divit, že je jim zjednodušeně předhazováno úsilí o návrat do minulosti.

Ani tyto výtky však nemohou dostatečně odůvodnit obvinění současných komunistů z nedemokratičnosti ani obavy z opuštění demokratických pravidel v případě volebního vítězství. Naopak občas to vypadá jakoby komunisté byli jedinými opravdovými bojovníky za demokracii ve státě.

Mýtus čtvrtý: komunismus = fašismus

Tento mýtus je teoretickým základem mýtů předchozích. Vychází z povrchního srovnání některých prostředků vládnutí používaných zejména v počátcích existence minulého režimu a samotným tímto režimem dávno opuštěných (leč nikoli důsledně). Komunistický režim je také levicovou verzí populistických diktatur vzniklých jako reakce na ekonomickou i politickou krizi nedospělé buržoazní demokracie dvacátých a třicátých let minulého století. Tím ovšem veškeré rovnítko mezi oběma systémy končí.

Základním rozdílem mezi oběma systémy je účel, pro který vznikly. Zatímco u fašismu byl účelem otevřený třídní, národnostní a rasový útlak, politická praxe vládnoucích komunistických stran vycházela z představy, že otevřený třídní útlak je jen krátkou přechodnou kapitolou na cestě k budoucí svobodné beztřídní společnosti. Dokonce se v šedesátých letech chvíli zdálo, že tomu tak skutečně je. Přišlo však kruté vystřízlivění v podobě "normalizace" -- nad komunistickými ideály zvítězil přízemní mocenský pragmatismus a komunisté definitivně ztratili punc pokrokového hnutí i šanci dokázat, že zločiny padesátých let byly jen nechtěným "mutantem" správné cesty k lepšímu příštímu. Ideje se změnily v prázdný rituál pochlebování mocným a bezbřehý kariérismus většiny společnosti.

Rozdíl je také v přístupu stoupenců obou systémů k vlastní minulosti. Zatímco fašisté stojí i dnes pevně "na svém" a otevřeně obdivují Hitlera i Hesse, komunisté se podrobili možná nedokonalé a nedostatečné, ale přece jen kritické sebereflexi. To jim umožnilo přežít i v nových poměrech. Jejich úloha byla usnadněna i postoji sociální demokracie, která akceptovala mnohá teoretická i praktická východiska demokratické pravice. Stačilo potom jen převzít původní levicový program opuštěný sociální demokracií a důsledně za něj bojovat. A voliči se začali vracet.

Mýtus pátý: komunisté a socialisté nemohou spolupracovat

Dnešní komunisté nejsou nic jiného než levicovější a radikálnější sociální demokraté (byť sami o sobě tvrdí něco jiného). To, že jsou mezi nimi i nostalgikové po předlistopadových poměrech, na tom nic nemění. Když si přečteme programy sociální demokracie z doby před takovými čtyřiceti lety, jejich kritika kapitalismu je nepoměrně ostřejší než současná Grebeníčkova vystoupení. A mnozí "západní" socialisté mají k dnešním komunistům typu Jiřího Dolejše daleko blíže než k "třetí cestě" Tonyho Blaira.

Myslím, že je čas, aby naši sociální demokraté konečně pochopili, že antikomunismus pravice je ryze účelový ("odstřelení" dnes nejpopulárnější osobnosti Pavla Teličky Miroslavem Kalouskem je toho zářným příkladem), vůči komunistům naprosto bezzubý (naopak jim paradoxně pomáhá) a je namířen skrytě především proti nim samotným. Vytvářejí se uměle podmínky k snadnému vydírání současné nejsilnější strany v parlamentu, k permanentním politickým krizím a diskreditaci všeho levicového a socialistického. Když už se předáci ČSSD zaklínají, že "s komunisty nikdy", pak jim nezbývá nic jiného než si nechat diktovat od Kalouska (jiného partnera totiž v dané konstelaci politických subjektů nemají a dotyčný politický machiavelista to moc dobře ví). Rituální tanečky okolo tzv. rozbíječů koalice jsou jen bezmocným slovním výpotkem zkrocených, poražených a zamindrákovaných protagonistů současné vládní krize.

Směrem ke komunistům lze vyslat apel, aby se jasněji a kritičtěji postavili k vlastní minulosti, když už ji nechtějí opakovat, aby v rámci vnitrostranického pluralismu na stránkách Haló novin publikovali i méně otřelé myšlenky než nostalgická vzpomínání Kojzarů, Jumrů či Věrtelářů (mohu potvrdit, že "lezou krkem" i mnohým komunistům) a aby se kultivovali v rámci evropské levice (a nejen s ní jen koketovali bez přímého členství). Tím by i oni přispěli k postupnému oslabování a odumírání přežívajících mýtů, jakož i možné budoucí spolupráci levice.

                 
Obsah vydání       15. 4. 2005
16. 4. 2005 Britské ministerstvo vnitra bylo donuceno se "teroristům" omluvit
15. 4. 2005 Význačný televizní dokumentarista obvinil BBC, že přehání hrozbu terorismu
16. 4. 2005 Lidé se vyhýbají McDonaldu kvůli tloušťce, LN jej doporučují jako náhradu za školní jídelny! Jan  Čulík
15. 4. 2005 Podstatou evropské kultury je islám
15. 4. 2005 Grossovo "ani náhodou" zelenoluční "řešení" vládní krize Miloš  Dokulil
15. 4. 2005 Mýty o KSČM Michael  Kroh
15. 4. 2005 Něžní mystifikátoři Jan  Polívka
15. 4. 2005 Protest České televize proti postupu ČMFS
15. 4. 2005 Co je císařovo, není Boží Fabiano  Golgo
15. 4. 2005 Fotografická anatomie minulé krumlovské mediální konference (a současné taky...) Štěpán  Kotrba
15. 4. 2005 Problémy se soukromými vysokými školami Pavel  Holländer
15. 4. 2005 Marx ve stavu beztíže Martin  Škabraha
15. 4. 2005 Karel Marx stále straší Milan  Valach
15. 4. 2005 Cesta slepou ulicí znamená nutnost návratu Ivan  David
14. 4. 2005 Hrozí demontáž sociálního státu Jiří  Maštálka
15. 4. 2005 Finanční zpravodajství znovu zvítězilo nad počasím v pořadu Newsnight
15. 4. 2005 Politika a svatořečení Jiří  Bakala
15. 4. 2005 Biskup už dávno nepomazává panovníka a prezident nechodí ke zpovědi Štěpán  Kotrba
15. 4. 2005 Zákaz potratů v ČR by přispěl k tolik potřebnému růstu porodnosti Pavel  Mareš
15. 4. 2005 Pavel Mareš a zákazy potratů
15. 4. 2005 Potraty
15. 4. 2005 Pár postřehů k Horem pádem Jan  Lipšanský
15. 4. 2005 Inpytlopedický týdenní úslovník Lýdie Junkové Lýdie  Junková
15. 4. 2005 Vysílání České televize pro věřící přestává být pro věřící? Jan  Lipšanský
14. 4. 2005 Není politikou katolické církve nechávat umírat miliony lidí
14. 4. 2005 Co je horší: kritizovat mrtvého papeže anebo způsobovat smrt lidí? Jan  Čulík
14. 4. 2005 Rozkládá se smlouva o nešíření jaderných zbraní
14. 4. 2005 Slovenské zdravotnictví - reforma k horšímu Ivan  David
14. 4. 2005 Náboženství a strach z něho Boris  Cvek
14. 4. 2005 Vláda práva a aktivistický prezident Václav  Žák
14. 4. 2005 Kouření a americké televizní zpravodajství Fabiano  Golgo
15. 4. 2005 Neetický faul?
14. 4. 2005 Vatikán dnes Stanislav A. Hošek
14. 4. 2005 Je Horem pádem dobrý film? Igor  Daniš
15. 4. 2005 Agentura Nepol Lýdie  Junková
22. 11. 2003 Adresy redakce
9. 4. 2005 Hospodaření OSBL za únor a březen 2005

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
16. 4. 2005 Lidé se vyhýbají McDonaldu kvůli tloušťce, LN jej doporučují jako náhradu za školní jídelny! Jan  Čulík
15. 4. 2005 Fotografická anatomie minulé krumlovské mediální konference (a současné taky...) Štěpán  Kotrba
15. 4. 2005 Co je císařovo, není Boží Fabiano  Golgo
15. 4. 2005 Karel Marx stále straší Milan  Valach
15. 4. 2005 Cesta slepou ulicí znamená nutnost návratu Ivan  David
15. 4. 2005 Podstatou evropské kultury je islám   
15. 4. 2005 Marx ve stavu beztíže Martin  Škabraha
15. 4. 2005 Mýty o KSČM Michael  Kroh
14. 4. 2005 Neprožívám žádné velké excesy Filip  Sklenář
14. 4. 2005 Kritici ďáblovi Bohumil  Kartous
14. 4. 2005 Slovenské zdravotnictví - reforma k horšímu Ivan  David
13. 4. 2005 Komunisté a antikomunisté Milan  Valach
13. 4. 2005 Co přinese papežův pohřeb Bohumil  Kartous
12. 4. 2005 Proč v Česku neumíme pořádat polemické diskuse? Petr  Šafařík
12. 4. 2005 Vysílatel veřejné služby musí společenské stereotypy zpochybňovat, nikoliv je potvrzovat Jan  Čulík