Problém je v tom, že konec 2. světové války se vlastně nikdy "neslavil" -- místo oslav se každoročně konají smuteční shromáždění, kde se plameně řeční, zamáčkne nějaká ta slza a místo oživení památky se padlí hrdinové de facto znovu pohřbí. Jakpak to zpíval Karel Kryl v písni O neznámém vojínovi?? Ti padlí a mrtví přece nebyly přitroublí rambové, ale lidi odvedle z masa a kostí. Navíc většina z nich patřila mezi generaci dnes obviňovanou z lhostejnosti a nezájmu. Tedy mezi kluky a holky, kteří určitě nechtěli válčit ani poslouchat nějaké projevy. Tak jako dneska se chtěli bavit a radovat ze života (stačí si přečíst jakoukoliv Škvoreckého knihu). No jen porovnejme tyto tzv. "oslavy" se skoro souběžným "pálením čarodějnic", které proběhlo snad v každé české vísce. Děvčata si oblékla čarodějnické kostýmy, které si sama vyrobila, chlapci připravili palivo a po společném průvodu si kolem ohně uspořádali závěrečnou noční veselici. A to vše bez mediálního postrkování a za převládající nevědomosti o původu Filipojakubské noci. Tak proč tady taková spontánnost a tam takový nezájem?

V sepsaných dějinách se najdou konce válečných konfliktů, které lidé oslavili smíchem, spontánním smíchem! Ne toporným a zprofanovaným patosem, ale veselicí! Ne velebením smrti, ale života! A přestože poslední světová válka nesnese s ničím srovnání, její padlí a mrtvé si také zaslouží připomínat slavností a happeningem. Tím nemyslím estrády zaplacených celebrit typu "oslav" českého vstupu do EU ani různé kostýmní rekonstrukce bitev. Hraní si na vojáčky je přece jen trochu zastydlé, o vojenských přehlídkách nemluvě. Zapomeňme na pohřební dechovku a smuteční monstrance - oslavujme život, tak jak to uměli ve středověku -- karnevalem a tancem. Tím nekážu proti tiché pietní vzpomínce, ale ta skutečná je přece intimní záležitostí a nemá nic společného s akcemi na náměstích.

V "pospolitém smíchu", (nezaměňovat s dnešním bavičstvím, ani s výsměchem či jízlivostí) se "rodí společenství vzájemně se uznávajících lidí, kteří se ujišťují o své omylnosti, konečnosti, smrtelnosti, a tedy směšnosti, tak o své důstojnosti a rovnosti, o svém nezadatelném lidství," potvrzoval filosof Karel Kosík, že smích nic nezlehčuje. "Smát se znamená lépe vědět," napsal kdysi Vladislav Vančura. Jen si musíme dát pozor, varoval Kosík, na "nenapravitelný sklon smíchu a humoru podceňovat zlo" a pouštět ze zřetele, že "zlo čeká, vyčkává a připravuje vendetu." Ale přesto - pokrytecké rituály těch, co "zkoušejí zabrečet" (Kryl) u pomníků, nic nepřipomínají. Naopak, přispívají k většímu zapomnění. Je tedy na čase začít výročí konce války opravdu slavit...