Tehdejší imigranti museli očekávat tvrdou práci a vynaložit velkou iniciativu, kdežto dnešní sociální systém prý nově příchozí demotivuje a způsobuje, že se nakonec nestávají pro společnost ekonomickým přínosem.

Pomiňme, zda je vůbec na místě srovnávat dnešní imigraci s osidlováním Nového světa. Ovšem ani v období "minimálního státu a tvrdé práce" se všem imigrantům nepodařilo integrovat do americké společnosti a často končili na společenském okraji jako tzv. bílá chudina. Kohout píše o rodinách významných politiků a vědců, ale už nezmiňuje případy těch, jejichž sen o lepším životě v USA se rozplynul a kteří v nové zemi zůstali v pozici problémových. Bylo to stejné jako v případě dnešní imigrace- někteří imigranti v nové vlasti uspějí, jiní tak úspěšní nejsou.

Už vůbec se Kohout nezabývá tím, že tehdejší imigrace do Nového světa byla z velké části evropského původu (i když jistě, nejen) a že zde nedocházelo k takovým kulturním pnutím, jako když dnes do Evropy přicházejí muslimští fundamentalisté rozhodnutí vnutit své vidění světa všem ostatním.

Hlavním záměrem pana Kohouta je ale útok na sociální stát. Když hovoří o nutnosti tvrdé práce, vlastně tím naznačuje, že by se západní země měly vzdát svého současného sociálního modelu. Jen v naprosto liberalizované společnosti bude legálně možné, aby přistěhovalci z různých zemí soupeřili o to, kdo z nich bude ochoten pracovat za nižší mzdu. Systém kolektivních smluv nebo minimálních mezd pochopitelně takovou možnost nedává.

Je ale skutečně společenská pomoc imigrantům příčinou jejich vyloučení ze společnosti a dokonce i terorismu? Kohout si myslí, že ano, a při této příležitosti se odvolává na zkušenost švédského imigranta neoliberálního smýšlení.Činí tak ale poměrně nefér způsobem, když například tvrdí, že švédští sociální kurátoři naočkovali imigrantům pocit, že pracovat se nevyplácí a že lhát a podvádět je v pořádku. Pro taková tvrzení však v Kohoutově textu chybí argumenty.

Je možné, že švédští imigranti nemají po svém příchodu do země hned možnost pracovat a musí nečinně čekat na rozhodnutí, zda mohou v zemi zůstat. V tomto případě by se dalo uvažovat o reformě ve smyslu, zda by imigrantům nemělo být umožněno dříve si hledat práci nebo zda by se azylové řízení nemělo zkrátit, jen těžko zde však najdeme argument proti sociálnímu státu a sociální pomoci uprchlíkům jako takové. Ta naopak může být za určitých okolností velmi prospěšná (jazykové kurzy zdarma, pomoc při hledání ubytování- zabránění vzniku slumů atd.)

Pokud se lidé dopouštějí lží a podvodů, padá odpovědnost jedině na jejich bedra. Neprokouknutá lež a podvod se pochopitelně vyplácí nejen ve státní, ale i soukromé sféře, když se například obchodníkovi podaří podvést zákazníka. Je to chyba systému nebo nepoctivého prodavače? Kohout navíc nijak nedokladuje, že by švédští kurátoři nějakým způsobem u imigrantů posilovali pocit, že lež a podvody nejsou ničím odsouzeníhodným.

Nejkontroverzněji nicméně působí poslední odstavec Kohoutova textu. Vrchol představuje poslední věta, kterou volně parafrázuji: západoevropská ministerstva sociálních věcí (proč ne i americké?) financují terorismus. Důkazem budiž to, že vrah režiséra Thea van Gogha Mohammed Bouyeri žil tři roky na sociální podpoře a měl tedy dostatek času si svůj čin promyslet. Ať se snažím sebevíc, jasná souvislost mezi sociálními podporami a terorismem mi uniká. Bouyeri vraždil především proto, že jako muslimský fanatik považoval za svou povinnost odstranit každého, kdo by islámský fundamentalismus kritizoval. Záminkou jeho činu byl dokument o útlaku žen v islámských zemích. Myslíte si, že kdyby nedostával dávky, ale chodil do práce, že by podobný čin nespáchal? Byl by snad menším fanatikem? Nenašel by si čas na provedení vraždy?

Kohoutův argument by měl jistou váhu snad jen tehdy, kdyby prokázal, že Mohammed Bouyeri původně islámským fanatikem nebyl a stal se jím až v Nizozemsku poté, co byl frustrován nemožností sehnat si práci. Pak by bylo ještě nutné nezpochybnitelně prokázat, že na jeho nezaměstnanosti nesl vinu sociální stát. V tomto konkrétním případě (který si sám vybral) však pan Kohout žádné důkazy pro podobná tvrzení nepřináší a zůstává u podle mého názoru neuvěřitelné zmínky o " dostatku času na přípravu vraždy".

Kritika sociálního státu, která se vine Kohoutovým článkem jako červená nit, by působila věrohodněji jen tehdy, pokud by autor dokázal jasně a nezpochybnitelně doložit, že muslimský fanatismus by bez sociálního státu v evropských zemích tak snadno nevznikl a že ve státech laissez- faire typu by k teroristickým útokům docházelo s menší pravděpodobností. Také by se musel vyrovnat s tím, že mnozí z atentátníků (například z 11. září 2001) nebyli žádní chudáci, jimž by sociální stát bránil v integraci.

Celkově bohužel musím hodnotit článek pana Kohouta jako dosti manipulativní pokus shodit problémy imigrace na sociální stát, což se mi však nezdá dostatečně vyargumentováno.