Člověk zaskočený v takovém městě záplavou přestává být součástí technologické civilizace, ale nemá se jak vrátit, třeba jen na pár dní, k zapomenutým prvkům života přírodního. Chápeme, že v takových chvílích přestávají člověku sloužit věci. Překvapivější však je, že začínají selhávat i prosté, zdánlivě jednoznačné pojmy. Televizní zprávy ukazovaly s odsuzujícím komentářem osamělé obyvatele poničeného města, vyjíždějící z opuštěných obchodů s košíky plnými zboží. Nebylo v nich vždy jen jídlo a pití, ale i tak bylo překvapivě snadné odsoudit rabování a nezamyslet se nad paradoxem výjimečných situací, které zamlžují lidskou řeč. Ukrást jídlo z opuštěného obchodu není v takové situaci rabováním, jistě jím však zůstává přepadávání osamělých lidí, kteří zůstali v jinak vylidněném městě. Odliší odhodlané gardy s ostře nabitými zbraněmi různost možných situací, které člověka dovedou k tomu, že vezme věc, která mu nepatří nebo že dokonce vezme výkon přirozeného práva do vlastních rukou?

I pojem práva a pořádku je najednou směšně beznadějnou ukázkou setrvačnosti v myšlení, která se s výjimečnou situací nedokáže vyrovnat. Právo v opuštěném městě jistě platí dál, i když je zpravidla nevymahatelné a nepoužitelné, ale pohroma se stává katastrofou ve chvíli, kdy idea pořádku dostane přednost před zachraňováním vyčerpaných živých lidí. A kolik cynických řečí o právu a pořádku jsme v minulých dnech v souvislosti se zaplavenými městy z tamních státnických úst slyšeli!

Stačí velmi málo k tomu, aby jedno velké město kompletně vypadlo z civilizačního kontextu. Náhlá zkušenost se situací, v níž včerejší bohatství, moc a sebevědomí degradují v bídu, chaos a bezradnost, by měla i nás přivést k úvahám o tom, jak málo někdy stačí. Teď budeme postupně sledovat příběh obnovy, který jistě nebude znamenat navrácení do původního stavu. Myslím na obnovu mentální, na rekonstrukci sociálních struktur a vazeb, na vyrovnávání se s úlekem, který se nemůže odestát. Nejzranitelnější se stáváme tehdy, když propadneme pocitu, že nám nic závažného nehrozí. Ve východní Asii v posledních dnech také působila tropická bouře obdobného rozsahu, jako v Mexickém zálivu. Zprávička o tom, že muselo být evakuováno na milión lidí, prošla sdělovacími prostředky bez větší pozornosti. O následcích jsme také neslyšeli mnoho. Takové situace se tedy stávají a naše euroamerické bolestínství budeme snáze léčit, jestliže si je budeme uvědomovat. A jestliže budeme katastrofy v jiných částech světa vnímat stejně citlivě, jako ty, které ohrožují nás. Budeme s možností takových událostí přece jen trochu předvídavě počítat? Dokážeme této možnosti přizpůsobit nejen záchranné systémy, ale také politický jazyk, sociální sounáležitost, ba i hierarchii jistot, která drží pohromadě osobní životní plány každého z nás?

Ten euroamerický prototyp lidské duše totiž má za to, že bohatství (závorka jistě unese jízlivou připomínku faktu, že oproti většině obyvatel Afriky jsme bohatí všichni, i ti, kteří se dneškem jen nesnadno protloukají) a jeho trvalost jsou samozřejmostí, na kterou máme jakýsi nárok. Jenže jsme ten svůj svět uspořádali tak zranitelně, že v období pohody se jeho systémové vady nedají rozeznat, zatímco na nepohodu připraven prostě není. Příklady úspěšného zvládnutí pohrom, mezi něž lze jistě počítat i vysoké vody české a moravské v posledních letech, nám bohužel nedávají jistotu, že tvrzení o zranitelnosti našeho světa je mylné.

Společenská komunikace, řekněme raději soubor veřejných diskusí o tom, kudy se má další vývoj našeho velkého civilizačního projektu ubírat, nevede k příliš nadějným závěrům. Zaznamenat spíše můžeme chaotické množství dílčích odbornických monologů a subdialogů, uzavřených v úzkém expertním rámci, které stěží mohou vyprovokovat potřebnou společenskou shodu. Jazyk zřejmě v dávnošeru vznikl z potřeby upozorňovat na hrozící nebezpečí. Jsme schopni udržet tuto jeho funkci i dnes?

Žijeme v civilizačním konceptu, jemuž vládnou vědy magické a kabalistické - tedy ekonomie a právo. Nepřehledné vykladačství, které umožňuje odborníkům dojít při stejné úvaze k výsledkům podle přání libovolným, jako by nebyli vázáni vůbec ničím, dobře svědčí o dokonalé pružnosti našeho myšlení. Bohužel ale svědčí také o tom, že ta dlouhá kost v zádech našich civilizačních principů nepodrží v těžkých okamžicích naše ramena bezpečněji, než obyčejná gumová hadice.

článek vychází jako úvodník nového čísla Literárních novin