Tedy jestliže si čtenář jako správný televizní a filmový divák představuje prózu o sexu jako lechtivou, inspirativní nebo dokonce erotickou. Pokud je zvyklý, že po určité době přemlouvání, svádění a propojení nastává vyvrcholení. To mu totiž Thirlwell nedopřeje a to ani v místě, kde by se dala jakási kulminace očekávat, kupříkladu na konci. Tam hrdinové jenom zmateně kličkují a netušíce, co si počít, nevědomky opouštějí knihu, zatímco světaznalý vypravěč jejich příběh dokomentuje do konce: no, co myslíte, jak to asi mohlo dopadnout?

Právě vypravěč, ten veselý kumpán znalý historek s historickými souvislostmi, ten ironizující hospodský filosof, který vystavuje na odiv svou sečtělost, je zároveň nejsilnější stránkou i největší slabinou románu. (Tento paradox není vůbec neobvyklý, je stejně všední jako chování hrdinů i autora na konci příběhu, neboť je nutné si uvědomit, že ačkoliv my svým vyprávěním svět členíme do historek, život nikterak vypointovaný není a prostě pokračuje dál.)

Jeho fowlesovsky sarkastický, ale citlivý tón udává knize rytmus, obohacuje ji svými názory, současně však čtenáři připomíná, jak a proč se která postava cítí, aby nebyla mylně odsouzena. Je nemilosrdný otevřeností, se kterou se vkrádá do nitra postav, avšak zároveň soucitný svým vysvětlením všech jejich pohnutek (a právě tak se krutostí i soucitem vyznačují jeho postavy, přičemž jejich krutost bývá často způsobena právě oním soucitem nebo neschopností vytušit, co se odehrává v myšlenkách těch ostatních).

Je svobodný a pravidlům žánru unikající, přitom však nepříjemně omezující právě tím, že stále sděluje čtenáři, co si má myslet a co cítit. Vypravěč pěkně po barthesovsku připomíná, že literatura je jenom maska ukazující prstem na svou falešnost. A ctíc svého oblíbeného Kunderu, zvětšuje distanci mezi čtenářem a příběhem samotným esejistickými vsuvkami o Bulgakovovi, Gretě Garbo, Osipu Mandelštamovi, Julesi a Jimovi apod.

Komu při četbě Politiky nevytanula na mysli Nesmrtelnost či Nesnesitelná lehkost bytí, ten si možná radostně užije poměrně občerstvující román, aniž by jej trápilo, že již dávno vlastně okusil něco podobně chutného, ale výživnějšího a lepšího. Komu však ano, tomu už ani na moment nebude připadat Thirwellovo psaní osobité nebo charakteristické, nýbrž jaksi "para..." - parafrázující, parodizující, nebo dokonce parazitující na Kunderovi. A to je ten problém, základ stylu na němž je román vystavěn působí zoufale neoriginálním dojmem, a protože Thirlwell není, ani přes svou nadějnost, Kundera, Politika není nesmrtelná, jen nesnesitelně lehká.

Situace tří mladých lidí, kteří se víceméně nechtěně dostanou do vztahu každý s každým a života ve třech, je "politická" v tom směru, že všichni tři musejí opatrně balancovat na hranách každodenních dějů a rozhovorů ve snaze nikomu neublížit a zároveň si přijít na své. Jenom vševidoucí vypravěčův pohled je schopen jednání nemotorných hrdinů objasnit -- často se ocitnou někde, kde vůbec nechtějí být, jen díky tomu, že svou všudypřítomnou nejistotu zakrývají rozhodností a experimentováním. Dobrotivá povaha všech aktérů pak místy ono manévrování všedního dne dovádí ad absurdum a příběh nabývá povahy směšné lásky. Nezbývá než doufat, že Adam Thirlwell se postupně vyzná i v politice literární, tudíž ve své další knize naplní naděje do něj vkládané, přestane ukrývat svou nejistotu za experimentování (jak tento mechanismus rozkryl u svých hrdinů) se styly svých oblíbených autorů a najde si svůj vlastní. Bylo by na co se těšit.