Nejde ani tak o absenci ušlechtilé morálky či ekologického hospodaření, ale o otázku společenského směřování. Říká-li Alex Koenigsmark v jednom ze svých nedávných fejetonů pro Britské listy, že "moderní stát je manažerem své substance, své myšlenky," chce se mi dodat, že především víry v ni. Neboť etika nikdy neabsentuje, pouze mění formy z idealistické k pragmatické apod., stejně jako ekonomie nikdy nemůže vymizet ze společenskovědního výsluní, vzhledem k tomu, jak potřebné je hospodářství k lidskému žití. Co je však tím pravým původcem soudobé povrchnosti a egoistického pragmatismu (který se vyčítá liberálům), co je tím skutečným otcem kulturní plytkosti moderních časů, jíž všichni humanističtí intelektuálové spílají, je nedostatek smyslu lidské činnosti a víry v něj.

Je velmi lehké šmahem odsoudit moderní společnost jako tzv. "špatnou", přivolávat apokalyptické blesky a kázat o krizi civilizace, ať už z pozic ekologického primitivismu nebo idealistického racionalismu. Proč však společnost "neposlouchá mravních imperativů v sobě" a netouží po kulturním růstu, je prostě proto, že v něm nevidí žádný smysl, tj. nevěří v něj.

Krize víry je především smutným dědictvím inkvizice a totalitarismů - nejen, že nám v ústech zhořkl samotný termín víra, obtěžkaný obrovským balastem církevních konotací a významů, ale nemáme ani čemu věřit: vše, od komunismu po humanismus, jakékoliv "ušlechtilé" ideologie hlásající rovnost a svobodu všech buďto zklamaly, nebo se historicky znemožnily na stovky let dopředu. Příliš snadno jsme se naučili odsuzovat jakékoliv nepohodlné myšlenky a označovat je za utopie, tj. společnosti nebezpečné. Člověk totiž pragmatismem konzumu a užitku "teď a tady" zpohodlněl natolik, že se mu ani nechce věřit v nějaký společenský či osobní růst, který logicky vyžaduje značné úsilí.

Velmi často kolem sebe slýchávám názor, že vírou dneška je přeci racionalismus a pokrok; myslím, že jde jen o cynickou alibistickou výmluvu. Pokrokem se myslí nechat neviditelnou ruku trhu a politiky, ať nás nese dopředu, racionalitou pak mýtus o všespasitelnosti tržní spravedlnosti. Jak však potvrdí každý ekonom (a ostatně i ve výše zmíněné diskusi to nejednou zaznělo), ekonomie nemá názor, myšlenku. Ekonomie je vědou o hospodaření, nikoliv úběžníkem lidského pokroku. Je-li naším cílem prosperita, pak se nutně musíme připravit na civilizační degeneraci: neboť ekonomická prosperita není samospásná. Stejné úsilí, jaké věnujeme marketingu, bychom měli věnovat i péči o lidskou kulturu, která vždy bude stát nad ekonomií a tedy ji i zahrnovat.

Pokud však chceme pěstovat kulturní progres, musíme se opřít o víru v něj. Nemůžeme očekávat okamžité plody, nemůžeme chtít mít vyprané prádlo do hodiny od zaplacení poplatku čistírně. Především však kultura není něco, co prostě jest, bez námahy a lidského vkladu - může existovat právě jen tehdy, je-li vyživována lidskou tvořivostí a pílí. A člověk tvoří nejvíce tehdy, jestliže věří sobě i tomu, co vytvořit chce, resp. čeho chce svojí tvorbou dokázat. I když svého cíle nedosáhne, cestou přispěje k rozvoji kultury ať už materiální či duchovní natolik, že otevře cesty dalším a dalším - může to být malý krok, ale jen malými kroky se dítě učí chodit. A naše kultura, ať už je sebevíc bohatá, přeci jenom takovým dítětem je.

Paradoxně je to právě tolik zprofanovaná a materialisty zlořečená Bible, která nám ukazuje, co to skutečně víra je: starozákonní Jób je pokoušen odvrhnout svoji víru příkořími, jež se mu dějí, je zkoušena jeho odolnost vůči něčemu, co není hmatatelné a třeba ani neexistuje. Přeneseno do kontextu lidské kultury: duchovní vývoj člověka je vždy spojen s cíly, které nevidíme a třeba ani netušíme a jejichž naplňování často bolí, ale víra nám dává sílu tvořit bez pocitu vyhasnutí a tápání ve tmě, víra nám dává naději.

Je škoda, že tak málo věříme. Neboť jestli se něčím člověk liší od zvířat kromě inteligence, pak právě citem víry a naděje. Koneckonců i jeden z tvůrců moderního (kritického) racionalismu, K. R. Popper, zastával názor, že jistota na všech stupních je vyloučena. A tam, kde chybí rozumová jistota, musí nastoupit (nikoliv nerozumná!!) víra v to, co činím, víra v určitý řád, mravní, lidský, víra v civilizaci, její směřování a v její kulturu. Chybí-li víra, neexistuje ani jistota a není než skončit v povrchním přítomnostním pragmatismu. Potom je tržní hospodářství skutečně filosofií toho, že co si neutrhnu, to nemám. Pak ale je vůbec zbytečné přemýšlet o nějaké etice.