Vyjdeme z těch nejzákladnějších ekonomických předpokladů, které se zatím nepodařilo nikomu zpochybnit:

- Každý statek (zboží či služba) má určitou hodnotu, reprezentovanou cenou.

- Tato hodnota je však relativní a u každého jedince je vnímána jinak (vysoká/nízká).

Aby jeden každý jedinec mohl posoudit, zda nabízená cena je vysoká či nízká, musí si vytvořit tzv. "reservation price", tedy jakousi mezní (nepozorovatelnou, subjektivní) hodnotu jako maximum, které je na základě svých preferencí za daný statek ochoten zaplatit, aby mu tento statek ještě přinesl (kladný) užitek.

Další chování dané osoby (koupí, nekoupí) se pak bude odvíjet jednak od objektivní nabízené ceny, jednak od subjektivní hraniční ceny. Výše hraniční ceny při zjednodušeném pohledu závisí na dvou hlavních faktorech.

Jednak subjektivních preferencích jedince (pokud mám rád víno, jsem za něj ochoten zaplatit za jinak stejných podmínek více než člověk, kterému víno nechutná), jednak na poměrně objektivní výši příjmů člověka.

(Zde se formálně vychází z teorie klesajícího mezního užitku, který říká, že spotřebování každé další jednotky určitého statku mi přinese menší užitek, než ta předchozí -- např. pojídání knedlíků).

Příjmy lidí se dost výrazně liší, ale na dosažení příjmu má každý člověk k dispozici pouze 24 hodin denně, které může rozdělit mezi výdělečnou činnost nebo odpočinek.

Každou cenu tak můžeme převést na množství volného času, které člověk na zaplacení této ceny musí vynaložit. I když i hodnota volného času je do značné míry subjektivní, dovolím si učinit předpoklad, že se u jednotlivců liší daleko méně než jejich příjmy.

Bohatší lidé tak zákonitě přisuzují stejné komoditě nižší hodnotu/užitek (musí na její pořízení pracovat méně) než chudí, a přesto mají vyšší rezervační cenu, kterou jsou ochotni zaplatit.

Představme si např. bezdomovce, který vypije litr krabicového vína na lavičce před Hlavním nádražím. Aby nejmenovaný milionář dosáhl stejného užitku (potěšení), musí zkonzumovat sedmičku drahého archivního vína, nejlépe v luxusním podniku.

Na druhé straně, kdyby musel, byl by ochoten za "krabicáka" zaplatit mnohem víc, než zmíněný bezdomovec.

A jsme u problému, který řešil pan Vít. Náš bohatý podnikatel sice nemusí kupovat krabicové víno, ale v případě dopravního přestupku musí (tedy měl by) zaplatit stejnou pokutu, jako stejně se provinivší důchodce v orezlé škodovce. A udělá to bez mrknutí oka, neboť rezervační cena, kterou je ochoten zaplatit např. za nepřiměřeně rychlou jízdu, je u něj daleko vyšší, než u toho (předpokládejme chudého) důchodce.

Z uvedeného vyplývají dva závěry. Mýlí se pan Novotný, když říká, že cena pokuty chování řidiče neovlivní. Naopak návrh pana Víta (po vzoru údajně finského systému) má ekonomickou logiku, cílem pokuty není, aby všichni platili stejně, ale aby všichni měli stejnou motivaci předpisy dodržovat.

Pan Novotný má naopak pravdu, že i četnost kontrol je důležitá. V situaci, kdy není jisté, že ihned po spáchání přestupku bude následovat trest ve formě pokuty, není to jen výše pokuty, ale i pravděpodobnost přistižení, která hraje roli.

V ekonomii se to nazývá "očekávaná pokuta", tedy průměrná pokuta, kterou řidič zaplatí, když spáchá např. 100 stejných přestupků. Jinak řečeno, je to sazba pokuty násobená pravděpodobností jejího zaplacení (tedy i vymožení ze strany státu). Takže vysoká pravděpodobnost zaplacení pokuty zvyšuje rovněž její očekávanou výši a může tak cenu pokuty posunout nad rezervační cenu řidiče, který pak bude volit raději jízdu podle předpisů.

Ve skutečnosti bude hrát roli ještě povaha řidiče v podobě jeho přístupu k riziku. Adrenalinoví hráči budou spíše podstupovat riziko přistižení, i když nakonec zaplatí vyšší cenu, než by byli ochotni platit ve světě bez nejistoty.

A konečně co se týče úplatnosti policistů, to nemůže vyřešit žádný pevný sazebník. Řidič sice nebude mít možnost uplatit policistu, aby dostal mírnější pokutu, ale stále mu zůstává možnost "přesvědčit" policistu, aby nedostal pokutu žádnou. A pokud nebude mít policista obavy z toho, že se může jednat místo běžného řidiče o kontrolní osobu, v mnohých případech se asi i přesvědčit nechá. I zde tedy platí, že čím větší postih při prokázaném přijetí úplatku, a čím větší pravděpodobnost že kontrolovaný řidič je řízený provokatér, tím menší procento úplatných policistů. Kromě toho si dokážu představit v určitých případech i jiná protikorupční opatření analogicky k registračním pokladnám.

Např. pokud radary na měření rychlosti budou zaznamenávat fotografie provinilců a tyto fotky nepůjdou smazat, je v kombinaci s pevnou výší pokuty dáno celkové vybrané množství peněz a nulový prostor pro korupci. Stejně tak, kdyby městský strážník měl před udělením pokuty povinnost např. špatné parkování zdokumentovat do "registračního" fotoaparátu ještě před kontaktováním řidiče, nebyl by již později prostor pro "vyjednávání", alespoň ne ze strany řidiče. Samozřejmě pokud by strážník již předem věděl, že bude chtít úplatek, fotku vůbec neudělá. Ale zde je opět nezastupitelná funkce kontroly.