Nenávist ovšem čiší i z jednání pouličních gangů, které jsou terčem těchto výlevů. Jen málokdo dokáže uvažovat jinak a přemýšlí o kořenech současného násilí, o tom, jak mu předcházet, a co je vlastně vyvolalo.

Bomba etnického násilí tikala ve Francii desetiletí. Všichni přistěhovalci se stávali Francouzi, nicméně nebyli jimi tehdy, když šlo o přístup do světa francouzské střední třídy. Francouzština nebyla jejich rodným jazykem, možnost naučit se ji na úrovni Francouzů a moci tak dosáhnout stejně vysoko, však byla a je značně omezená. Integrační programy stojí peníze, které ve stárnoucí Evropě začínají scházet. Francie se ocitla v pasti: své občany (francouzským občanem se stává každý cizinec po pěti letech pobytu) vypovědět nemůže, občané se však občany být necítí.

Náprava tohoto stavu bude nejen obtížná, ale i velmi drahá. V zemi je kolem pěti milionů migrantů z bývalých francouzských dominií, imigrační programy, které jsou úspěšné (např. ve Skandinávii) zahrnují stovky hodin výuky jazyka a sociálních kompetencí, ale také další asistenci těmto lidem. Francouzská společnost vystrašená a zradikalizovaná současným násilím ovšem bude jen těžko slevovat ze svého životního standardu na konto "chátry". Ze situace nejspíše vytěží Le Penova Národní fronta. Francii čekají zlé časy; možná nejen ji, ale i velkou část západní Evropy.

U nás na Východě je situace kvalitativně jiná. Podíl cizinců na české společnosti je mnohem menší, podstatnou část z nich navíc představují migranti z Ukrajiny, Slovenska a Polska, přičemž jen ti první jsou ze země mimo EU, jsou však jazykově a kulturně příbuzní. Česká společnost potřebuje cizince, kteří jí něco přinesou: své ruce, mozky, pracovní sílu, píli, pracovitost. Je ve výhodě, protože imigrační problém není hluboký, navíc může čerpat ze zkušeností zemí, pro něž je migrace fenoménem trvajícím celá desetiletí. O to může být a možná také je česká imigrační politika opatrnější, rozumnější, i když obého je leckdy až příliš.

Teprve po velkém váhání se vláda odvažuje od 1. ledna 2006 otevřít svůj imigrační projekt pro Ukrajince. Ti nejsou vnímáni jako problémoví, berou jakoukoli práci, protože doma nemají žádnou. Na migraci mají velký podíl lidé aktivní, často vzdělaní. Jejich vzdělání však česká společnost není připravena využívat, ekonomky, pedagožky či zemědělské inženýrky dělají práci uklízeček, projektanti a doktoři filosofie pracují na stavbách. Co jejich děti, rozhodnou-li se rodiče zůstat? Co děti lidí, kteří jsou českou společností nespravedlivě odsouváni na okraj, využíváni jen na hrubou práci? Co děti lidí, kteří nemají volební právo ani na komunální úrovni?

Problém dětí migrantů postihl francouzskou společnost jako bumerang. My zatím máme čas problém předjímat a vhodný imigrační model přizpůsobovat požadavkům a poměrům. Události ve Francii by pro nás měly být nejen mementem, ale i výzvou k tomu, abychom se "svými" cizinci zacházeli lépe, nedávali jim pseudo, ale opravdovou naději při plném respektu k jejich lidské důstojnosti.