Když zvony zmlkly, nebyly uloženy do pouzdra na housle, v němž Král Šumavy nosíval samopal, jak víme z filmu. Zvony se neukládají do pouzder na housle, ba ani na zvony. Nanejvýše odlétají na krátkou dobu do Říma.

Vánoční koncert bez obecenstva skončil. V pochmurném a sinavém osvětlení pouličních lamp nad nejezdícími schody, orámována zčernalými větvemi stromů, třeštila kamenné, zářící oči Karolina Světlá, které někdo, snad ze samé vděčnosti, urazil kus kamenného nosu.

Jedné z národních spisovatelek se žádný cestující vystupující ze stanice metra Karlovo náměstí, ukončete nástup a výstup, jinak hrozí uražení nosu, nevyhne. Na jedné straně Karolina Světlá v životním provedení, v letech mladších, na straně druhé busta v letech zralejších.

U mladší Karoliny kouřily tři schoulené postavičky nadějné mládeže zapovězenou trávu a na případnou otázku z jiného světa: "Vyjmenujte tři romány této slavné národní spisovatelky," by jistě neodpověděly, kdoví zda by dokázaly vyjmenovat samu literátku našeho národně-feministického probouzení, natož tři její romány.

U té kamenné ženské se zkrátka tři postavičky naší nadějné mládeže zastavily náhodně, za účelem zákonně sporného požívání marihuany.

Chudý, promrzlý houslista, odlétl zřejmě jako anděl k nebesům, protože z labyrintu metra nevyšel, ledaže by vstoupil na zavřené nástupiště a odjel nejezdícím vlakem do stanice Anděl, což se vzhledem k bdělosti a ostražitosti orgánů Městské hromadné dopravy, jejichž revizorská spravedlnost je spravedlností boží, proti níž není odvolání, nemohlo samozřejmě stát.

Tři postavičky nikam neodlétly, zřejmě už v Ráji byly, nebo alespoň usilovně pracovaly na cestě k němu.

Zmíněná scenérie Velkého divadla svět utkvěla v paměti zřetelněji než předvánoční zmítání velryby nákupu a především prodeje. Český básník Ivan Diviš prohlašoval a také v Teorii spolehlivosti napsal, že obchodní dům Máj v Praze mu připomíná kopulaci velryby s vorvaněm. V básnické licenci použil jadrnějšího výrazu.

Dne 25. prosince vyvrhla mohutná velryba pražských Vánoc své vyprázdněné vnitřnosti do pražských popelnic a do Tří králů můžeme očekávat, že vyplivne i posmutnělé vánoční stromky, čímž bude na rok ukončeno vraždění kapřích a lesních neviňátek.

V Bavorsku, kde jsme žili neméně jako tady, jedí na Štědrý den tradiční klobásy, což má přinejmenším tu přednost, že klobása se cestou na slavnostní stůl nezmítá v přeplněné kádi v boji o lok života v poloze potápějícího se korábu.

Jako dítě jsem donutil rodinu, aby se vydala, v čele se mnou, ke břehu Vltavy, a pustila kapra z vany do vln národní řeky, pevné součásti symfonické básně Má vlast. Později jsem už tolik útlocitnosti neprojevoval a mohl bych lhát, že se tak stalo s rostoucím ekologickým uvědoměním, neboť jsem poznal, jaký masakr působí té vodě rozvinutý socialistický průmysl. Jeho rozvoji podléhali lidé s kapry ve smeknutém šiku.

Lidé a kapři celého světa, spojte se!

Ostatně -- všechny mé vzpomínky na romantické rybáře vysedávající na romantických pramičkách pod Karlovým mostem jsou spojeny s obrazem hluboce zadumaného muže, muže smířeného s osudem toho, který se nikdy nedočká.

Ještě nikdy jsem nevnímal Vánoce tak konzumně jako letos, což s objektivní realitou nemusí mít pranic společného. Dokonce se mi zdálo, že ani v obchodních domech, které jsem navštěvoval v případech nejvyšší nouze a nezbytí, už ani neřvou v decibelech technoparty písně jako "Nám, nám, narodil se". Prodej a nákup se zredukovaly na svou samu podstatu a banky v návalu posledního zoufalství nabízely už půjčky na půjčky a půjčky na půjčky půjček pod všeobecným heslem: Po nás potopa. Zkrátka, zdá se, že jsme už definitivně zredukovali hru na nákup a zaplnění popelnic obaly a svátečními papíry, na nezbytnou míru ve směru mezihry Vánoc, jako nezbytné záminky.

Utvrdila mne v tom i rozjařená společnost jinak skvělé staroměstské kavárny, která si o Štědrém dnu zpívala Suchého Pramínek vlasů, Matuškovu Terezu a parodii na spolužití s našimi vietnamskými bližními, aby po půlnoci spustila typický vánoční chorál o Kaťuše, která vychadila na pěsňu zavadila. Ještě nikdy jsem nebyl Jeruzalému tak blízko.

Nebýt proudu lidí, vycházejících od svatého Jakuba, kde půlnoční mši celebroval světící biskup Václav Malý, nepřekvapil by mne ani šik žižkovských žen, vyrážejících udivit každoročně náš pracující lid živým obrazem pod prvomájovou tribunou.

Vánoce betlémské hvězdy, spotřebního šílenství a Kaťušy z druhé světové války.

Němci mají výstižné úsloví: "Peníze nečiní člověka šťastným, ale uklidňují."

Už v prvních letech emigrace (čili nedovoleného opuštění socialistické republiky) jsem pochopil jeden z největších smutků člověka. Emigranti žádající politický asyl z pohnutek výhradně hospodářských (bylo takových žadatelů podle mého názoru asi tak 97 % ), prožívali v neuvěřitelně krátkém čase jedno z největších a nejhlubších zklamání své pozemské existence. V neméně neuvěřitelně krátkém čase se stávali majiteli barevného televizoru, ojetého automobilu světové značky a Tuzex nalézali na každém rohu.

A v té chvíli přicházel nezhojitelný šok: motivace vyhasla a život ztratil smysl. Obvyklým postupem bylo zaplacení výkupného (tuším 5000 západoněmeckých marek) a omluva soudruhu Husákovi. Následovaly cesty do vlasti doprovázené přátelskými pohovory v Bartolomějské a předvádění nabytého majetku závistivým krajanům.

Život opět nabyl smyslu.

Vzduch v zemi, nebo alespoň v Praze roku 2005 mi začíná připomínat onu nesnesitelnou tíži bytí s vědomím, že doma už máme všechno. Ale ani počítač, ani domácí televizní kino, ani nejplošší televizní obrazovka, nám nenadělují štěstí.

Jen neméně nesnesitelné zklamání. Jak závidět v takové prekérní situaci bližním -- jak je dohnat k závisti?

Zklamu vás, bližní, tato noc nebude krátká. A žádný Jonáš vržený přes palubu nenasytí biblickou velrybu, chrlící náš rozmar a zklamanou pošetilost.

Až půjdu dnes večer z labyrintu metra s pevnou nadějí, že i dnes večer z něj úspěšně vyjdu, řeknu kamenné soše s exaltovaným pohledem pískovcových očí:

"Karolino Světlá, rozená Johanno Rottová, provdaná Mužáková, to že jsi napsala Kříž u potoka, Černého Petříčka nebo Lesní pannu, se lze doučit. Ale nebude příčinou Tvého celoročního sošného smutku přece jen ten Jan Neruda, kterému jsi tak marně psala dopisy? Už za tu zklamanou naději ti, holka, ten pomník patří."

A dodám politicky aktuálně:

"Ale copak dnešní magistrát donutíš, aby park na Karláku byl parkem Karoliny Světlé a Jana Nerudy?"

Co by tomu řekla mládež? Tři postavičky a jeden zklamaný houslista? Tolik žádný magistrát ve jménu obrození nemůže riskovat.

A budu dumat, co jsem tím vlastně myslel.