Bohužel, a to není problém jen tohoto tématu, je diskuse o soužití stejnopohlavních párů v České republice nedostatečná, povrchní a emotivní. Všeobecně existuje jakési sebeuklidňující přesvědčení o tom, že homosexuální menšina není v České republice diskriminována. Jistě, žijeme v zemi s demokratickým zřízením, všichni máme zaručená lidská práva, homosexualita není oficiálně trestná a fakticky nejsou gayové a lesby v bezprostředním ohrožení násilnostmi či dokonce fyzickou likvidací, jak tomu je ve většině zemí světa. V souvislosti s tímto se skloňuje ve všech pádech slovo tolerance. Jinými slovy tato tolerance znamená, že i kdybychom považovali homosexuály za něco jako obtížný hmyz a úchyly (jak rozšafně odhaluje gay a lesbickou menšinu Miroslav Macek (http://lidovky.zpravy.cz/ln_nazory.asp?r=ln_nazory&c=A060216_082132_ln_nazory_fho), protože nám tragicky falešný humanrightismus zabraňuje nazývat věci pravými jmény, necháme je vedle sebe žít. To je o malý stupínek menší diskriminace než u Romů, vedle nichž bychom v žádném případě žít nechtěli. Tedy nezabiješ. Žít s pocitem tolerovaného, hmyzu, který nezašlápneme, ale obejdeme není podle mého naplnění zprofanované liberální zásady žít a nechat žít.

O tyto argumenty se paradoxně opírá mnoho zastánců i odpůrců registrovaného partnerství. Jedni, s poukazem na usnadnění existence již existujících svazků a jakési jejich zkulturnění a druzí s poukazem na nesmyslnost takového počínání, které právem obviňují z útoku na manželství. Jakýkoliv návrh registrovaného partnerství totiž nemůže být ničím jiným než manželstvím druhé kategorie a je jím i návrh současný. Hranice mezi plnoprávností a poloprávností přitom vede po linii, která je (jak rádi argumentují lidovci) intimní a do níž nikomu nic není, po linii sexuální orientace. Preference stejného nebo opačného pohlaví, respektive shoda této osobní preference s veřejným vystupováním, občany rozřazuje na vybrané, potenciálně "chovné páry", jímž společnost dává právo vychovávat děti v zájmu jakýchsi státních hodnot (Které, ačkoliv údajně liberální, přesto upřednostňují určitou sexuální preferenci.). Chovné páry mají práva přidělená pouze na základě heterosexuální orientace, tedy nikoliv na základě skutečnosti, zda děti opravdu vychovávají. Z toho fakticky vyplývá, že existují čtyři druhy párů s dvěma soubory práv: stejnopohlavní bezdětné, stejnopohlavní s dětmi, oboupohlavní s dětmi a oboupohlavní bez dětí. Úvahy o tom, které páry jsou normální a které ne a zda stejnopohlavní páry mohou nebo nemohou vychovávat děti, jsou podle mého zcestné, nicméně argumentace by byla podobná jako v tomto případě. Existují jen špatní rodiče a dobří rodiče. Společnost, která chápe stejnopohlavní orientaci jako úchylku (i když to tak t. č. nenazývá.), má plné právo dělat vše pro to, aby byla tato úchylka potírána. Pak není možné svěřit výchovu dětí stejnopohlavním párům. Společnost, jež ale uznává právo na sebeurčení a možnost volby (Neexistuje heterosexualita jako standard a úchylky, ale existuje víc možností sexuální orientace, respektive neexistuje žádná sexuální orientace, pouze osobní preference, do nichž nikomu nic není.), nemá právo rozlišovat lidi na základě osobních preferencí a nemá právo poskytovat různým lidem různá práva, jestliže jim ústava zaručuje rovnost před zákonem bez rozdílu pohlaví. Uznání stejnopohlavních párů jako občanů druhé kategorie je ponižující, ale je méně ponižující než současný stav, podle kterého jako páry nemají práva žádná.

Trvalo mnoho let, než bylo uzákoněno volební právo žen. Ani dnes rovnost muže a ženy zdaleka není realitou dnešních dní. Tehdejší argumenty byly podobné. Rozklad rodiny, ohrožení tradičních hodnot a podobně. Jsou to konzervativní argumenty směřující proti změně jako takové, upínající se k minulé idyle, jež nikdy neexistovala, jsou zcela prázdné a falešné. Boj za uznání rovných práv stejnopohlavních párů je součástí a pokračováním boje za rovnost pohlaví. Jsem panu prezidentovi vděčný za jeho upřímnost a věřím, že jí jeho liberální voliči v této ateistické zemi ocení.