Patrně málokdo v ČR ví, že v Polsku teď existuje hnutí, které Solidaritu v mnohém připomíná. Jde o hnutí Jednomandatowych Okregów Wyborczych (JOW), prosazující zavedení volebních okresů jednoho mandátu, tedy systému, který je v nynějších parlamentárních ˝demokraciích˝ označován za většinový (na rozdíl od proporcionální reprezentace).

Uskutečnění takové reformy by mělo větší význam, než by se na první pohled mohlo zdát.

Systém většinové reprezentace existuje ve Velké Británii a v několika dalších zemích. Námitka proti němu zní: Vysílá-li do parlamentu každý volební obvod jen jednoho kandidáta - toho, který dostane nejvíce hlasů - dochází k tomu, že hlasy odevzdané pro kandidáta jiné strany, i když je rozdíl jen malý, jsou pro tuto stranu ztraceny. Může se tedy stát, že strana, která dostala celostátně nejvíce hlasů, má menší počet reprezentantů v parlamenu než méně silná strana, která nicméně získala v určitém počtu obvodů většinu. Aby se zamezilo takovému ˝zkreslení˝, má většina parlamentárních systémů poměrné zastoupení, t.j. počet mandátů je, podle nějakého klíče, určován celostátním počtem hlasů odevzdaných pro tu kterou stranu.

To vypadá rozumně - ale jen tehdy, jestliže přijmeme princip, že voliči mají být v parlamentu reprezentováni výhradně, nebo hlavně, politickými stranami. V poslední době je v celém západním světě samotný tento princip zpochybňován, v teoretických diskusích i v politické praxi. (Mimo jiné neustálým zmenšováním stranické základny, klesáním účasti ve volbách, politickou apatií, mimoparlamentární aktivitou atd.)

Uvědomme si, proč občané hlasují pro tu či onu stranu: Samozřejmě proto, že se domnívají, že právě ta strana jim nejlépe zajistí to, oč se jim nejvíce jedná - pracovní příležitosti, sociální zabezpečení, přiměřenou úroveň daňového zatížení, zdravé prostředí, školství, zdravotní péči ....

Avšak v různých obvodech hrají takové požadavky různou roli, zejména co se týče zaměstnanosti, a kromě toho stranická reprezentace není jediným - ani nejlepším - způsobem, jak tyto požadavky uspokojit. Dále: volbou stran jednou za tři, čtyři roky dostávají politici plnou moc, aby si do příštích voleb dělali co chtějí, aniž by mohli být odvoláni.

Většinový systém bere jako základ reprezentace samotný volební obvod, ať tamní reprezentant zvítězil jakožto kandidát nějaké strany, nebo proto, že byl zvolen na základě osobních kvalit. Takový systém dává občanům mnohem větší možnost kontrolovat svého reprezentanta, nutit ho, aby hlasoval/a podle jejich přání místo podle instrukcí stranického vedení (což je v nynějších systémech - podobně jako za komunismu - hlavním faktorem při každém hlasování; viz pojem stranický bič) a konečně mnohem větší možnost vymoci si jeho/její odvolání i během mandátního období v případě nespokojenosti většiny voličů. Většinový systém je tedy mnohem demokratičtější než proporcionální reprezentace.

Hnutí JOW bylo založeno r.1996; iniciátorem byl prof. Jerzy Przystawa, profesor fyziky ve Vratislavi. Od založení do letoška uspořádalo hnutí JOW kolem 50 konferencí prakticky ve všech velkých městech Polska. Úcastníci také podnikli několik demonstračních pochodů na Varšavu. Shromáždili kolem milionu podpisů na podporu svého požadavku pod petici, kterou však parlament hodil do koše. Myslím, že něco takového by si nedovolil ani parlament ČR. Prof Pryzstawa navštívil shromáždění českého Hnutí za přímou demokracii, která se konala vloni na podzim v hotelu Paulíny v Praze a informoval nás o výše popsaných aktivitách, o kterých jsme dříve nevěděli. Rýsující se spolupráce bude užitečná pro nás i pro ně.

Nynější polští mocipáni by si měli vzpomenout jak to dopadlo s komunistickým režimem, když se vzepřel vůli lidu vyjádřené hnutím Solidarita. Bude-li nynější pseudodemokratický režim ignorovat hnutí JOW, mohlo by to s ním dopadnout podobně.

Autor je politolog s švédským doktorátem z politické vědy.