Odehrálo se tu několik věcí, které mají souvislost s tím, co nás učíš. Holt se tady v tomto provinčním městě, kde lišky dávají dobou noc, asi od pádu komunismu moc nezměnilo. Pro tebe to asi nebude zrovna velkým šokem, ale já jsem z toho pořád ještě tak nějak vedle.

Dnes dopoledne mi na dveře mého pokoje v koleji, kde bydlím, bez varování zaklepala bábuška, která pracuje jako vrátná. Přijel další televizní štáb. Byl to už druhý televizní štáb, který za mnou přijel na kolej a chtěl se mnou dělat rozhovor. Tvrdili, že jsou z místní televize, a posadili mě, že se mnou budou natáčet interview. Zeptal jsem se, o čem chtějí mluvit, a atraktivní reportérka mi podala kus papíru a řekla: "Řekněte tohle!" Přečetl jsem si prvních pár řádek a byly to všechno nesmysly. Měl jsem říct, že Tomská polytechnika je jednou z nejlepších univerzit na světě, že má moderní a vynikající budovy a zařízení, dokonalé učitele a nabízí lepší vzdělání, než jaké jsem mohl získat na "Západě".

Nebylo to poprvé, co se to stalo, a já už toho mám plné zuby, tak jsem jim to řekl na rovinu. Řekl jsem jim, co si myslím o Tomsku, o TPU (Tomské polytechnické univerzitě) a o téhle zasrané propagandě, kterou tak volně kolem sebe šíří. Televizní tým se skládal ze čtyř lidí a tři z nich se pokusili na mě vyvíjet nátlak, ale řekl jsem jim, ať se obrátí na někoho jiného. Podařilo se mi zeptat jediného z nich, který se mnou sympatizoval, kameramana, k čemu má ten interview být použit, a on přiznal, že si to objednala univerzita a že se to má vysílat v regionálním pořadu místní televize.

Ach...

Těším se, až se vrátím. Když jsem byl v tomto městě druhý den, procházel jsem se po Leninově třídě a povšiml jsem si neobvyklého transparentu, na němž se pravilo: "Naše město je nejvýznamnější město na světě." No teda. Tomsk nejenže je nejvýznamnějším městem v oblasti, nebo na Sibiři, nebo v Rusku, nebo v Euroasii, ale je to sakra nejvýznamnější město na celém světě. Vyžaduje to dost značnou drzost, šířit kolem sebe takový narcismus.

Během prvního měsíce studia jsme používali učebnici, kterou vydala místní univerzita. Všechny texty v této učebnici se točily kolem myšlenky, že Tomská univerzita je absolutně vynikající vysokoškolskou institucí. Četl jsem texty o Johnovi z Ameriky, který přišel na Tomskou univerzitu a nalezl tam sám sebe, věrné přátele a dostalo se mu nejlepšího vzdělání.

A pořád zjišťuju, že texty, jimiž se zabýváme v hodinách, neustále omlouvají ruské problémy. Lidé jsou nepřátelští, nezdvořilí a hrubí, ale to je proto, že jsou to tak "hluboké" a zamyšlené duše. Ruská duše nemá v celém světě obdoby. No, vždyť si dovedeš představit, jak ta argumentace asi zní.

Těsně před Vánocemi mě požádali, abych se účastnil na slavnostní akci. Zeptal jsem se, co to bude, a bylo mi řečeno, že budu zastupovat Kanadu, nic jiného. Později jsem dostal soupis instrukcí a dvě písně, které jsem se měl naučit nazpaměť. Měl jsem vyjít v "paláci sportu" na jeviště před několika tisíci diváky, mávat při tom kanadskou vlajkou a zpívat píseň s textem "naše polytechnika je nejlepší!" Odmítl jsem to a oni na mě začali vyvíjet nátlak. Byl jsem šokován, jak silně se ve mně snažili vzbudit pocit viny a jakých metod při tom používali. Nakonec jsem pokračoval v odmítání a dokonce jsem se odvážil jim říct, že si nepřeju, aby tam vůbec byla kanadská vlajka. Nakonec držel kanadskou vlajku v jedné ruce čínský student a v druhé ruce držel čínskou vlajku. Zuřil jsem! Bylo mi řečeno, že jsem první student, který se kdy takové akci protivil. Podle jedné tajemnice pro zahraniční studenty: "všichni normálně vždycky souhlasí, a pokud nesouhlasí, vzbudíme v nich pocit viny". Překvapilo mě, jak otevřeně mi to přiznala a jak jí nevadilo veškeré to pokrytectví.

Moji učitelé, jednoduší lidé, jimž chybí širší rozhled, mi vyčítají, že čtu příliš mnoho západní propagandy a že bych si měl zkontrolovat své zdroje, než začnu v hodinách zpochybňovat to, co nám říkají. A otázka "proč" se jim často nelíbí. Nechápou, proč těch pár evropských studentů zde se pořád ptá "A proč?"

Jo a taky jsem byl docela překvapen, když jsem zjistil, že moje fotografie a článek o mně a o tom, co si prý myslím o Tomsku, vyšel v univerzitních novinách. Prý tady to město miluju a univerzita je vynikající. Samozřejmě, že se mě nikdy nezeptali, zda mohou něco o mně publikovat, ani se mě vůbec nedotazovali, co si myslím o zdejším městě a o zdejší instituci.

Upřímně řečeno, už mám opravdu plné zuby této nezdvořilé prostřednosti. Město je jistě velmi příjemné, ale nemá vlastního, samostatného ducha. Je to jen velké množství baráků s množstvím pyšných hesel. Snad jedinou úlevou je, že je tady daleko víc studentek než studentů. A , Honzo, holky jsou tady opravdu nádherné, je jen škoda, že se oblékají, jako by byl rok 1984.

Hned od prvního týdne jsem si byl plně vědom všech těch nenápadných lží, které stmelují tuto akademickou komunitu a mé místo v ní. Ostatní studenti, někteří z Německa a z Itálie, neviděli, jak ničivé je "prostě dělat, co po vás chtějí". Vykládal jsem jim o tvém příkladu -- o tom zelináři, který dává do výkladní skříně heslo "Proletáři všech zemí, spojte se" -- aby měl pokoj. A tak jsem se pokusil chovat se samostatně a nepodřizovat se jiným názorům a nátlaku, i když je to jistě všechno nevýznamné.

Doufám, že se máš dobře a že je v Glasgow všechno v pořádku. Opravdu se těším na to, až se vrátím. Chybí mi kritické myšlení. Mechanicky se biflovat nedokážu pořád.

S pozdravem

Michael Kaethler