V minulém půlstoletí se vztahy Číny s Afrikou rozvíjely na bázi ideologicky motivovaných impulsů jako pragmatických prostředků k dosažení odpovídajících mezinárodních podmínek prospěšných ekonomickému růstu a stabilitě. Historie nemá ráda, když se označuje začátek významných události jedním datem; avšak dnes po pěti letech vše nasvědčuje, že 10. říjen 2000, kdy bylo v Pekingu zahájeno první čínsko-africké fórum pro spolupráci (China Africa Co-operation Forum) za účasti 80 afrických ministrů a jejich čínských hostitelů, bude zapsán jako klíčový mezník ve vývoji a pokračování těchto vztahů.

Kromě utvrzování ve společných závazcích k posílení čínsko-afrických vztahů na bázi nového obchodně ekonomického partnerství ve změněných mezinárodních podmínkách Čína využila této příležitosti k odpuštění dluhů afrických zemí ve výši 1 miliardy USD; čin, jehož význam nespočívá tolik v jeho velikosti, jako v jeho načasování tím, že předešel o pět let protahované dohody G-7 (VII. 2005) a MMF (XII. 2005) o oddlužování nejchudších zemí světa.

Západní média charakterizovala toto setkání podle svých příznačných měřítek: politický kapitál pro čínské vedení a diplomatická ofenziva proti Tchajwanu. Pokud jde o ekonomickou spolupráci s Afrikou, například reportér BBC Rupert-Wingfield Heys konstatoval, že vzhledem ke stěží kvetoucímu, sotva 5 miliard USD dosahujícímu vzájemnému obchodu, je to více méně ambiciózní gesto (20.10.2000). Od té doby ovšem čínsko-africké vztahy zaznamenaly prudký rozvoj. V letošním roce zavítalo do několika afrických zemí několik čínských delegací pod vedením vicepremiéra Wu Yi, a později i ministra zahraničí Li Zhaoxinga. Utvrzením dobře se vyvíjejících čínsko-afrických vztahů se stala nedávna návštěva čínského prezidenta Hu Jintao v Africe, druhá od jeho zvolení.

Důležitost současných čínsko-afrických vztahů reflektuje jejich rychlý růst a rozmanitost. Objem obchodu mezi Čínou a Afrikou vzrostl od r. 2000 více než pětinásobně a dnes dosahuje až 39 miliard USD. V příštích pěti letech by mohl překročit i 100 miliard USD. Stejně rostou čínské investice do afrického těžebního průmyslu; kromě tolik připomínané ropy se tyto investice týkají získávání chromu, kobaltu, uhlí a zlata. Čína navíc investuje do naležišť, jež nutila k odpisu kapitalistická konjunktura, jak ukazuje napříkald naleziště mědi v Zambii. Společné čínskoafrické projekty, které čínská vláda zaručuje mezistátními smlouvami, pokrývají dlouho zanedbané dopravní a stavební infrastruktury a zemědělství. Čínské ekonomické pobídky proudí do téměř všech zemí kontinentu, od těch nejmenších a méně významných (např. Benin, Niger, Siera Leone, Madagaskar) až po ty největší a klíčové (např. Nigerie, Súdán, Alžirsko, Etiopie).

Hlavní strategií je co nejúčinněji spojit dva nosné aspkety čínsko-africké ekonomické reality: na straně jedné prudce se rozvíjející čínskou ekonomiku (v r. 2004 16,8% p.a.; podle OECD přes 9% p.a. v příštích desetiletích) a z toho vyplývající surovinové a výstupní potřeby, na straně druhé hojnost afrických surovinových zdrojů, jejichž využití vyžaduje technologie dostupnější a přizpůsobivější africkým možnostem a potřebám. V tom se západní média nemýlí.

Na druhé straně, v konfrontaci se zkostnatělou umíněností Západu, která lhostejně vede většinu Afriky po cestě zkázy (ne-li úplně do zkázy), je tady reálná možnost, že se Čína může skutečně stát smysluplným partnerem při obnově skomírající africké ekonomie. Má cenné zkušenosti z vlastního zápasu o industrializaci a rozvoje zaostalé zemědělské výroby. Významné je čínské postavení úspěšně se rozvíjející nezápadní země stojící mimo velmocenské rivality; ČLR patří do skupiny států "Group 77" a je institucionálním ztělesněním úsilí rozvojových zemí o zásadní reformu způsobů řízení mezinárodní ekonomiky. Není vůbec náhodou, že se ČLR, na rozdíl od bývalého východního bloku, může těšit trvalou a všeobecnou aklamací Afriky pro svůj model rozvoje.

Všechny tyto argumenty hovoří jednoznačně ve prospěch čínské obchodně ekonomické iniciativy v Africe, kterou by mělo africké vedení vnímat jako včasnou alernativu. Z čínské perspektivy je to logické, že v době podružnosti ideologických úvah zakládá ČLR své vztahy s Afrikou na obchodě a ekonomické spolupráci; nutno připomenout, že se čínská ekonomická expanze netýká jenom Afriky.

Pokud jde o třetí subjekt, tj. Západ a jeho zájmy, nová situace se může jevit jedině jako nepřijemná bilance, která může eventuálně narušit to, co se unisono považuje za vítězství Západu a co se vztahuje k tzv. neoliberálním zásadám rozvojové politiky vůbec: podmíněnost rozvojové pomoci ekonomickou a politickou liberalizací.

Na rozdíl od Západu ČLR své nabídky ke spolupráci a podpoře, a to nejen v Africe, nepodmiňuje nějakými politickými požadavky. Západ, především USA, se obává i čínské soběstačné otevřenosti, že znemožní zavedení různých mezinárodních sankčních režimů proti africkým vládam, které a bene placito označuje za "neposlušné" v RB OSN.

Za prvé, viděno perspektivou neoliberální ideologie a všemocného trhu, nemůže být nic spornějšího než otázka "podmíněnosti" ekonomické spolupráce v jakékoliv podobě; totiž státy, na rozdíl od kapacit, jsou si rovné, když jde o potřeby. Čína hledá nové partnery po celém světě; že přitom dokáže být méně vybíravá ve srovnání s USA a se zápdní Evropou, reflektuje skutečnost, že v mezinárodních vztazích se počítá ne jenom s tím, co kdo dělá, ale i s tím co kdo říká.

Některé negativní důsledky minulých vztahů mezi Afrikou a Západem byly funkcí západních pohrdavě patronizujících rétorik. Ty z velké části zůstaly beze změn a nadále rezonují v pozadí pokračující africké podřizenosti Západu. Za druhé ekonomický nátlak byl vždy vítanou zbraní v zharaniční politice Západu, nejednou měnící v otevřené vydirání i napadení jak ukazují případy Jugoslávie či Iráku. Za třetí další se západní rozvojová pomoc smršťuje do podoby bezvýznámné položky sloužící k udržování jinak zkrachovalé, zdanlivé funkční, ekonomice a frických zemí.

Vitězný optimismus není na místě; vylučuje to provizória současného světa, v němž úspěšnost jakékoliv prognózy je téměř nemožná. Západ je stale zdrojem až dvou třetin investic afrických obchodních přijmů. To vše se může nyní změnit díky mohutné čínské konkurenci tak, že konečně Západ začne být více upřimným vůči Africe, ale i vůči sobě; a to je pouze krůček od počátku nové epochy, v níž Afrika nejen uvědomuje umírnání impéria, ale i dokáže i ovlivnit běh událostí.