Vzpomínám také na to, jak jsem ještě v 90. letech po svém zmlácení tlupou ze Šlapanic (v té době hnízdo brněnských skinheadů) čekal na podání výpovědi na služebně v Běhounské. Bylo vpravdě surreálným zážitkem vidět dva dohola ostříhané řízky, jak listují Novým Zákonem. Pak jeden z nich zvedl telefon a zpovídal kohosi na druhém konci drátu. Zavěsil a pronesl ke kolegovi: "Další vloupačka - to mají tu svou zasranou demokracii". Vyšetřovatel byl ovšem korektní a evidentně ho mrzelo, že se nepokusím nastoupit do pracovní neschopnosti, protože jen to by mu umožnilo zahájit trestní stíhání pachatelů...

Proč tím vším obtěžuji: Nemám osobně důvod sympatizovat s příslušníky České policie, spíše naopak. Viděl jsem dokonce kamarády poznamenané jejich "péčí" o zákonnost při zcela nenásilných akcích. Když jsem si však přečetl prohlášení Strany zelených nazvané "Potřebujeme policii, které můžeme věřit", napadly mě okamžitě výhrady. Zaprvé, reformu policie určitě potřebujeme, ale systémovou, při níž personální otázky leží až v druhém plánu; zadruhé, policie už během pár let zmlátila jak Stanislava Pence, který mi zprávu poslal, tak Kateřinu Jacques, takže by se oběma mělo dostat zadostiučinění, ale o nestrannosti jejich pohledu na věc bych měl jisté pochybnosti; zatřetí, politické kampaně se vždy nejlépe vedou proti konkrétním osobám - v tomto případě proti ministru Bublanovi a šéfovi inspekce Borníkovi (jichž se tímto nezastávám) - a nikoli ve jménu abstraktních, emocionálně nepříliš působivých systémových řešení.

"Cestou, jak vrátit postupně důvěru veřejnosti v policii, je provést důslednou prověrku mravní integrity a profesionální vybavenosti policistů, především řídících pracovníků a povolat do řídících funkcí bezúhonné pracovníky, kteří nejsou spojeni s předlistopadovou SNB. Je nutné předložit nový model fungování moderního policejního sboru, který bude sloužit primárně k ochraně zdraví a životů občanů a k prevenci, nikoli represi", cituje prohlášení Zelených předsedu strany Martina Bursíka. Přiznám se, že první věta mě značně znepokojuje. Řeči o spojení určitých osob v policii s předlistopadovým Sborem národní bezpečnosti jsou pro mě znamením toho, že se celá záležitost kolem zbití Kateřiny Jacques postupně vřazuje do kontextu probíhajícího antikomunistického honu na čarodějnice, který nepovažuji za záruku kvality případných změn, ba spíše naopak. Tak jako dejme tomu v případě kontroly obchodu se zbraněmi, ani zde totiž vyřazení osob spojených s minulým režimem automaticky nezmění pravidla hry, ale může vést prostě jen k tomu, že zneužívání moci bude prováděno jinými a jinak. Kromě toho je soustředění pozornosti na několik konkrétních osob schopno přitáhnout pozornost veřejnosti výhradně k personálním opatřením, která lze provést ze všeho nejsnáze a - pozorujeme-li reakce premiéra - mohou být v rámci předvolební kampaně provedena římskou formou decimace ("vinnej, nevinnej, však on si to pánbu srovná...").

A ještě jedna věc mě znepokojuje: Mám sice jistou zběžnou představu o tom, jak lze asi nestranně zhodnotit profesionální schopnosti příslušníků policie, ale naprosto netuším, jak změřit jejich mravní integritu. Jak se to udělá? Podle toho, zda sloužili za minulého režimu? Ale co když skutečně neudělali nic špatného? Nebo - měli by policisté před případnou prověrkou (protentokrát, místo Stalina) memorovat Listinu základních práv a svobod, případně výše zmíněný Nový Zákon? Z jistého pohledu je možná skutečně jedno, jestli policisté čtou a memorují Stalina, Aristotela, Poppera nebo Rawlse - pokud něco čtou proto, že to číst musejí, aniž by viděli reálný přínos pro svou práci. Tihle lidé stejně jako všichni ostatní žijí v zemi, kde se každých dvacet let vše obrátí naruby - a jsou bohužel zvyklí dělat, co se jim zrovna přikáže, bez hlubšího přesvědčení. Nesouhlasím s nimi, ale neznám je, abych je soudil. Policejního sboru tvořeného Mirky Dušíny se zřejmě nedočkáme. Kolik je v tom dnešním těch, kteří po třiceti letech služby dokáží české demokracii spíše prospět než škodit? Nevím. A o jejich mravní integritě možná něco tuší jejich zpovědník, mají-li jakého; jenže ten, jak známo, je vázán zpovědním tajemstvím a ani mě, ani pracovníkovi ministerstva vnitra by neměl sdělit, co se dozvěděl...

K požadovaným změnám na vnitru mám dvě poznámky, přičemž v té první pouze zopakuji, co už jsem jednou napsal. Inspekce ministerstva vnitra by měla být nahrazena nezávislým orgánem typu britské Nezávislé komise pro vyšetřování stížností na policii, protože jen tak bude zajištěno jednak řádné vyšetření stížností občanů, jednak rezistence vůči objednávkám exekutivy na ohledně padání hlav. Máme již Nejvyšší kontrolní úřad a máme ombudsmana, jejich nezávislost nikdo nezpochybňuje - neměl by tedy být problém zřídit další instituci tohoto druhu.

Zadruhé: Úcta policistů k občanům bude zaručena nikoli po prozkoumání jejich mravní integrity, ale pouze tehdy, pokud budou vědět, že je koneckonců v jejich vlastním zájmu postupovat zmíněným způsobem. Toho se samozřejmě nedosáhne snadno. Kromě trestání prohřešků je třeba i pozitivní motivace. Jednou z možností je mimo jiné položit důraz na human rights training - podle tvrzení bývalého policejního důstojníka pracujícího nyní pro Mezinárodní sekretariát Amnesty International, od nějž jsem před třemi lety získal zběžné informace o tomto know-how, rutinní součást výcviku britské policie. Cílem tréninku není memorování kanonických textů, ale naopak předání dovedností, které v konkrétních praktických situacích prostřednictvím tlumení prevence či tlumení probíhajícího konfliktu skutečně zefektivňuje policejní práci. Zkušenosti britských policistů a jejich vysoký kredit u tamní veřejnosti hovoří jasně - a bezpochyby se o tyto zkušenosti rádi podělí. (Poznámka na okraj: Česká Amnesty International podobný trénink nezajišťuje, nemá pro to personální kapacity.)

Zmíněná opatření, pokud věci trochu rozumím, by mohla postupně přinést potřebné změny ve fungování Policie ČR - spíše než personálně zahrocená a ve svém důsledku (třeba nezáměrně) do kontextu antikomunistické štvanice vplouvající kampaň Strany zelených. Ta totiž může skončit na půli cesty, odvoláním několika konkrétních osob -- a to ještě ne vždy těch, které si to skutečně zasluhují.

Nevěřím, že právě to by Zeleným stačilo k tomu, aby prostě jen demonstrovali svůj rostoucí politický vliv.

autor je bývalý spolupracovník brněnské pobočky Hnutí Duha a nyní spolupracovník české pobočky Amnesty International