Od Ústavního soudu existuje i jiné rozhodnutí. Tím byly soudcům dodatečně přiznány vládou odebrané platy s odůvodněním, že nejistota v odměňování soudců ohrožuje nezávislost soudů.

Obě rozhodnutí, která vyzněla ve prospěch soudů, mají společné zdůvodnění. Tím je odvolání se na nezávislost soudů. Co je nezávislost soudů a kde se vzala?

Kdysi v minulosti a nejen v ní, se stávalo, že určitá osoba (a je jedno, jak se nechala titulovat) soustředila do svých rukou takové nástroje, které jí umožnily zcela ovládnout dění v dané společnosti. Stanovovala pravidla fungování dané společnosti (zákony), rozhodovala o úřednících, kteří měli zákony uvádět do života a byla nejvýše postavena i v rámci řešení sporů a trestání lidí.

Tato osoba soustředila ve svých rukou právo vydávat zákony (zákonodárnou moc), právo rozhodovat o úřednících a tím i o realizaci zákonů (výkonnou moc) a právo rozhodovat o osudech lidí (soudní moc). To jí umožnilo dělat si ve státě co chce.

Měla tedy možnost vládnout totalitním způsobem.

Protože tento způsob vlády vyvolával vždy odpor, hledaly se cesty, jak takovému soustředění jednotlivých složek státní moci v rukou jedince zabránit.

Vznikla teorie dělby státní moci, která říká, že má-li se zabránit soustředění všech třech složek státní moci do jedněch rukou, je nutné, aby jednotlivé složky státní moci byly na sobě nezávislé. A aby se zabránilo tomu, že jedna moc (její nejvyšší představitel) ovládne i ostatní složky státní moci, vypracoval se systém tzv. brzd, které mají jednotlivým složkám státní moci umožnit ubránit se tomu, aby byly ovládnuty jinou složkou státní moci.

Jak jsem uvedl. Státní moc má tři složky. Moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Ty by měly být na sobě nezávislé. Zdůrazňuji. Má-li se zabránit totalitnímu způsobu řízení společnosti musí být všechny tři složky státní moci na sobě vzájemně nezávislé. Není tedy stanoven pouze požadavek nezávislosti jedné ze složek. Nezávislé musí být jedna na druhé a žádná nesmí zasahovat do výkonu jiné složky státní moci jen s výjimkou povolených případů a nutných brzd.

Z této teorie vychází i naše Ústava. Ta mluví o moci zákonodárné, kterou vykonává parlament, moci výkonné, kterou vykonává vláda, president a jim podřízené úřady a moci soudní, kterou mají vykonávat nezávislé soudy.

Ústava tedy mluví o výkonu soudní moci, kterou mají vykonávat nezávislé soudy.

Teorie dělby moci a ani naše Ústava nemluví o nezávislých soudech, ale jen o výkonu té složky státní moci, které se říká soudní. A jen její výkon mají zajišťovat nezávislé soudy.

Kde se tedy vzal termín "nezávislé soudy" nebo "nezávislost soudců"? Odpověď se zdá být jasná. Mluví o ní přece Ústava. Jenže. Je opravdu v Ústavě uzákoněna nezávislost soudů tak, jak ji především chápou naše soudy, a jak je jimi prezentována?

Abychom mohli najít odpověď, musíme se zamyslet nad zněním Ústavy a rozsahem úkolů, které mají soudy zajišťovat.

Soudy nejsou určeny jen k tomu, aby zajišťovaly výkon moci soudní. Ony mají i jiná poslání. Např. řídit a organizovat svoji práci (to náleží k funkci předsedy soudu). Předseda krajského soudu může jmenovat soudní znalce atd.

Je otázka. Do jaké složky státní moci náleží řízení a organizování práce jednotlivých soudců nebo jmenování soudních znalců?

Náleží to do moci zákonodárné? To jistě ne. Náleží to do moci soudní? Nerozhodují se spory, neřeší se trestní odpovědnost a ani jiné otázky, při nichž je soud povinen postupovat podle občanského soudního řádu nebo trestního řádu. Nejde tedy ani o výkon moci soudní.

Zbývá nám tedy moc výkonná. Soudy tedy vedle moci soudní zajišťují i výkon té složky státní moci, které se říká výkonná. A pro výkon této moci již teorie dělby moci a ani naše Ústava nepožadují existenci nezávislých soudů.

A tím jsme se dostali k řešení problému. Předseda soudu je sice také soudcem, ale jak vyplývá ze zákona o soudech a soudcích, při výkonu soudní moci nevystupuje jako předseda soudu, ale jako předseda senátu nebo soudce. Je tedy nutné konstatovat, že v té části své práce, ve které předseda soudu vystupuje jako předseda soudu, nezajišťuje výkon soudní moci a nelze na něj tudíž uplatnit požadavek nezávislosti soudu. Kromě toho. Odvoláním někoho z funkce předsedy soudu nedochází k jeho odvolání z funkce soudce. Odvolaný předseda soudu zůstává soudcem i po té, co byl z funkce předsedy soudu odvolán.

Opakuji. Ústava nemluví o nezávislých soudech, ale jen o výkonu soudní moci nezávislými soudy.

Z uvedeného je tedy zcela jasné, že Ústavní soud tím, že zrušil tu část zákona o soudech a soudcích, která umožňovala odvolat předsedu soudu z funkce předsedy soudu, překročil svoji pravomoc, protože uvedená část zákona o soudech a soudcích nebyla v žádném případě v rozporu s tou částí Ústavy, která stanovuje pro výkon soudní moci požadavek nezávislých soudů. Tímto překročením své pravomoci Ústavní soud nepřípustným způsobem zasáhl do moci zákonodárné. Jemu přísluší posuzovat soulad zákonů s Ústavou a rušit ty zákony nebo jejich části, které v rozporu s Ústavou jsou. V žádném případě mu nepřísluší rušit zákony nebo jejich část prostě jen proto, že je to pro soudce výhodnější.

Obdobně je tomu i v druhém případě, kdy Ústavní soud přiznal soudcům dodatečně odebrané platy. Teorie dělby moci a Ústava mluví o výkonu té složky státní moci, které se říká soudní a stanovuje pro její správný a nestranný výkon jen požadavek nezávislosti soudů. Žádnou jinou podmínku pro zajištěni správného a nestranného výkonu soudní moci Ústava neobsahuje. Z toho vyplývá, že soudy musí být při zajišťování soudní moci nezávislí za všech okolností a bez ohledu na to, co a v jaké výši za výkon této moci obdrží, tedy i tehdy, když by měli soudní moc vykonávat zcela zdarma.

Z toho tedy vyplývá, že Ústavní soud tím, že přiznal soudcům dodatečně odebrané platy a své rozhodnutí odůvodnil tím, že pro nezávislost soudů je nutné zajistit stabilitu platů a jejich určitou výši, opět překročil svoji pravomoc a v tomto případě dokonce v takovém rozsahu, že změnil znění Ústavy. To mu v žádném případě nepřísluší. On může posuzovat soulad zákonů s Ústavou. Nemůže však rozhodovat o obsahu Ústavy.

Ústavní soud zdůvodněním svého nálezu ve své podstatě změnil Ústavu. Změnil její ustanovení o výkonu soudní moci nezávislými soudy tak, že řekl, že výkon soudní moci zajišťují nezávislé soudy, ale jen za předpokladu určité výše a stability platů soudců. Jinak řečeno. Ústavní soud svým zdůvodněním řekl, že pokud soudy nemají zajištěnou určitou výši svých platů nebo jejich stabilitu, pak nemusí být při zajišťování soudní moci nezávislí.

Pokud by takový trend měl pokračovat, pak je nutné konstatovat, že Ústavní soud svojí činností narušuje teorii dělby moci a porušuje Ústavu a tím ohrožuje i samé základy demokracie v naší společnosti.