A tak tu stojím...
M.
... na nábřeží v podloubí
s mastnýma drobkama v kapse,
protože labutě drobky nežerou.
Zarejvám nehty do podšívky starýho kabátu
a čekám.
Čekám, až začnu normálně a klidně dejchat,
až se přestanu třást,
až se na rohu objevíš.

Ráno -- voda v konvici bublala
a v koupelně bylo zase narváno --
se na mě zašklebila ze zrcadla.
Byla mi podobná, asi jsem to byla já,
jenže o pár měsíců starší.
Stačilo pár hodin, vlastně pár slov
a celej ten domeček z karet se sesypal na velkou hromadu
snů a přání.

Vezmi koště a zameť to!

A tak tu stojím na nábřeží v podloubí
a čekám, až přijdeš.
Labutě maj' pořád hlad,
voda pořád bublá,
lidi se pořád někam ženou

a ty mi pořád chybíš.

28. 3. 2004