Zájmem státu, případně veřejné zdravotní pojišťovny pak je, aby spotřeba léků byla realizována v tom objemu, který povede k optimalizaci zdravotního stavu pacientů - tedy ani příliš velkém (plýtvání), ale - pro někoho možná překvapivě - ani příliš malém (to by vedlo ke zhoršení zdravotního stavu populace díky neadekvátnímu nebo nemodernímu léčení určitých onemocnění). Střet těchto dvou základních zájmů je tedy prubířským kamenem lékové politiky - podotkněme ještě, že při určité úrovni znalostí a vyjednávacích schopností obou stran může (ale nemusí) dojít i ke vzájemnému pochopení pozic a tomu, že jedna strana nebude požadovat od druhé nemožné.

Ekonomická specifika lékové politiky jsou velmi podrobným souborem faktů, zkusme si proto uvést alespoň některé z nich

• lék je určitá kombinace chemických látek, vyrobitelná podle definovaného postupu, který je buď obecně dostupný a použitelný (generikum), nebo je vázán na patentovou ochranu a tedy jej může vyrábět jen jeho vynálezce nebo ten, komu vynálezce prodá právo jej vyrábět
• lék, zvláště je-li indikován lékařem, je typicky velmi málo cenově elastické zboží. Na změnu jeho ceny typicky spotřebitel-pacient není schopen ani ochoten, zejména v krátkém období, nijak reagovat.
• léčba určitým lékem je ve většině situací nutnou podmínkou lege artis postupů, tedy nelze se jeho spotřebě vyhnout a indikace určitého léku je jen málo závislá na jeho ceně
• v zemích, které uznávají právo na zdraví a mají jej ve svém ústavním pořádku, se typicky vynakládá na léky mnoho veřejných prostředků

Z uvedených bodů plynou poměrně zásadní závěry pro pozici správců veřejných prostředků ve zdravotnictví, ať už je jimi ministerstvo zdravotnictví nebo veřejné zdravotní pojišťovny.

Hlavním problémem lékové politiky nejsou levné léky, jejichž zneužívání se často medializuje, ale nákladné léky a jejich alokace v systému. Efektivní léková politika musí být zaměřena zejména na vyjednávání o cenách těchto nákladných léků, nikoli o jejich spotřebě, protože ta je typicky přísně a jasně indikovaná.

• Hrazení levných léků pacientem může vést v mnoha případech k tomu, že si pacient vybere v lékárně dražší lék, než původně předepsaný levný. Dokud jej měl "zdarma" (v momentu spotřeby), tak pro něj nebyla tato možnost tak lákavá, protože rozdíl ceny byl větší. Současný přesun hrazení léků z veřejného zdravotního pojištění na dražší lékové skupiny znamená sice uvolnění limitů léčby těmito drahými léky (z důvodu většího objemu prostředků), ale samozřejmě také vyšší příjmy pro výrobce léků (o soukromé prostředky pacientů na levné léky a veřejné prostředky přesunuté na dražší léky).
• Hrazené léky typicky předepisuje lékař. Je tedy otázkou, zda lze svalovat všechnu odpovědnost za efektivitu nakládání s léky na pacienta, jak jsme toho někdy svědky. Samozřejmě, že v některých případech jsou indikované léky využity neefektivně, třeba nedodržením pravidel pro jejich užívání, což je jistě odpovědnost pacienta. Nicméně rozhodnutí o čerpání z veřejných prostředků je na lékaři - ten vypsáním receptu tento nárok pacientovi dává.
• Základním problémem není objem spotřeby léků, neboť ty, jsou li již jednou vyvinuty, lze vyrábět s rostoucím počtem balení stále levněji - největší položku v nákladech je typicky vývoj daného léku, a ten je nákladem fixním, nikoli variabilním. Problémem je především cena, za niž výrobce léků konkrétní lék státu (nebo zdravotní pojišťovně) prodá. Ta zásadně ovlivní nákladovost systému. Objem spotřeby určitého léku je navíc dán do značné míry exogenně zdravotním stavem obyvatelstva - stojí tedy mimo vyjednávání správce veřejných prostředků a výrobce.
• Nejjednodušší metodou vyřešení problémů lékové politiky je dostat do této oblasti - tedy alokovat na léky - více peněz. Jakkoli to jistě v mnohých případech je odůvodněné, optimalizační úlohu ve smyslu vyjednávání o cenách léků a racionální farmakoterapie jako součásti efektivní léčby tento postup zcela pomíjí.

Úspěchy v lékové politice zaznamenáme proto, zdá se, zejména tehdy, pokud budeme tato základní ekonomická fakta respektovat. Viditelnými projevy pak může být třeba pokračování trendu poklesu ceny léků na našem trhu, která patřila ještě v loňském roce k jedné z vyšších hodnot v rámci EU. Neznamená to, že cílem úspěšné lékové politiky je postupná likvidace výrobců léků - potřebujeme je přece k tomu, aby kvalitní a cenově dostupné léky vyráběli a byli schopni je kdykoli nabídnout třeba i s objemovou rezervou. Také je nutno - byť nepřímo přes cenu léku - financovat výzkum a vývoj léků nových. To ale všechno ještě neznamená, že se správci veřejných prostředků musí nutně stáhnout do defenzivy a uhradit výrobcům léků vše, co požadují. Ekonomicky racionální to určitě není.