Zdálo by se, že dnes, po 60 letech, kdy dokonce období "po skončení studené války" stačilo získat svou vlastní historii, lze ne-li bez emocí, pak aspoň relativně objektivně zhodnotit tento převratný moment ve vývoji světa. Prameny "studené války" však dosud zůstávají v mnohém nejasné. Právě proto je třeba ozřejmit, k čemu tehdy došlo, jak pragmatickou politiku spojující účastníky antihitlerovské koalice vystřídala politika jiná, konfrontační, založená na myšlenkách a zásadách, jež nemohly nerozdělovat.

Jsem přesvědčen, že že mnohé aspekty současného mezinárodního života si žádají kritické pochopení historie "studené války", vyžadují zřeknutí se apologetiky tohoto složitého jevu mezinárodního života. Svět se znovu nachází v přelomové etapě. A na tom, k jakým závěrům dospějeme, bude záležet budoucnost planety, každé jednotlivé země včetně Ruska. Předělat historii nelze, ale je možné ji pochopit, abychom se pokusili neopakovat chyby. Pokud ostrý obrat od politiky spojenectví k ideologické konfrontaci byl nevyhnutelný a měl svoje oprávnění, pak taková interpretace historie bude podporovat analogické přístupy k problémům naší doby. Jestliže se "studená válka" stala odchylkou v rozvoji mezinárodních vztahů, pak tuto logiku je možno a je třeba v politice dneška zlomit.

"Studená válka" byla ve své podstatě soupeřením dvou soustav vedených SSSR a USA, jež mělo nejen politicko-ideologický, nýbrž i sociálně ekonomický rozměr. Vznik "studené války" se vůbec neomezuje na schéma převládající v západních zemích: SSSR se zřekl spolupráce se západními spojenci a vrátil se ke "komunistické expanzi" - následovala odpověď Západu na výzvu "sovětské hrozby". Sklouzávání ke "studené válce", jak potvrzují archívní dokumenty a výzkumy objektivních historiků, byl přinejmenším dvoustranný proces a nemalou odpovědnost za něj nesly USA a Velká Británie. Volba, kterou udělaly,byla založena na předpokladech, které se většinou nepotvrdily, a ve skutečnosti iniciovala vytvoření nového bipolárního světa.

Politika SSSR v druhé polovině 40. let měla při veškeré drsnosti v mnohém obranný, a svým způsobem důsledný a předvídatelný charakter. S ohledem na poučení z Velké vlastenecké války byla zaměřena na vytvoření ochranného pásu spřátelených států podél sovětských západních hranic, na získání přístupu ke světovým mořím a zajištění maximální hloubky obrany v celém jejich obvodu. Nelze ani zapomínat na to, že Sovětský svaz, kterému patřil rozhodující přínos k vítězství nad fašistickým Německem, se ke konci války ocitl na hranici svých možností. Se žádnou iniciativou ke konfrontaci se včerejšími spojenci v antihitlerovské koalici Moskva jednoduše fyzicky nebyla s to přijít.

Během války se USA a Anglie s pochopením chovaly ke geopolitickým požadavkům SSSR, uznávaly legitimitu jeho bezpečnostních zájmů a držely se kursu na integraci SSSR do západního společenství. Vítězství prudce změnilo vztah spojenců k sovětským zájmům na zajištění vlastní bezpečnosti.

Společná okupace německého území měla zůstat spojujícím základem antihitlerovské koalice. Ale ke slovu se dostala ideologie. Jinak je těžké vysvětlit anglo-americké heslo "zadržování" Sovětského svazu -- strategie, která nepočítala jen s blokováním "expanze Moskvy", ale i se zničením samotného sovětského systému jako konečným cílem "studené války". Faktor ideologie se pochopitelně nemohl spokojit rámcem zahraniční politiky. Kurs, který nabral Západ na izolaci a vysilování SSSR při závodech ve zbrojení se obrátil v těžké ztráty pro sovětský lid a prodloužil život stalinského systému. Podmínky "nepřátelského obklíčení" a stálé hrozby bezpečnosti země poskytovaly základ ke zdůvodnění totální kontroly moci nad společností a ekonomické neefektivnosti systému. "Studená válka" s její militarizací a konformismem přišla draho také americký lid, když nadlouho zdeformovala národní priority a normy demokracie v zájmu boje s "vnější hrozbou". Lokální konflikty "studené války" zahubily miliony lidských životů.

Sovětsko-americké soupeření o vliv ve světě bylo podle všeho nevyhnutelné, ale mohlo mít jiné, méně konfrontační a nebezpečné formy. Tím spíše, že Západ měl zjevnou převahu nad SSSR v celém spektru vojenských, ekonomických, vědeckotechnických a dalších komponentů síly, a tedy i větší svobodu volby a mohl si dovolit mnohem mírnější politiku ve vztahu k SSSR. Nebylo snad v Churchillově projevu cosi z předpovědí typu: Sovětský svaz nemohl v té době t Západ ohrožovat, ale během "studené války" takový potenciál získal. Namísto politické regulace odlišných názorů -- jak později uznával hlavní autor strategie "zadržování" John Kennan - se "od Sovětského svazu vyžadovala bezpodmínečná kapitulace, zatímco ten byl příliš silný na to, aby ji přijal".

"Po druhé světové válce jsme vnímali stalinské Rusko jako expanzivní a agresivní sílu a reagovali jsme odpovídajícím způsobem", psal o tom Henry Kissinger. Uznáváme, že jsme tím zřejmě vytvořili u sovětské strany dojem, že se snažíme zahnat SSSR do stavu permanentních proher. Rovněž jsme dostatečně dobře nechápali, že potřeby bezpečnosti kontinentální velmoci se značně odlišují od potřeb velmoci obklopené, jako naše, ze všech stran oceány. Naše historie, v níž chyběly zahraniční vpády od roku 1812, nás udělala imunními k problémům země, která byla podrobována četným vpádům." Celkový obraz doplňovala démonizace soupeře a černo-bílé vidění světa.

Nelze nevidět zřejmou unáhlenost anglo-amerických rozhodnutí o rozpoutání "studené války". Rozhodnutí, tak zásadní pro osudy světa , byla přijata ve velmi úzkém kruhu dvou velmocí a na velmi vratkém základě monopolu na atomové zbraně, který se ukázal být krátkodobý. Domnívám se, že nejen z pozic dneška lze takový přístup charakterizovat jako nezodpovědný. Veškerý další vývoj událostí, peripetie geopolitického soupeření a závodů v jaderném zbrojení, kdy se SSSR a USA střídavě navzájem předháněly, dávají pro takové hodnocení víc než dostatečné důvody. Nakonec však svět přešel k uvolnění neznamenající nic jiného než že Západ uznal , že politika zapojení Sovětského svazu nemá alternativu. Té politiky, chtěl bych poznamenat, která mohla být zvolena již v letech 1945-46.

Je pravděpodobné, že krajně důležitou zkouškou pro politiku zapojení byla otázka prodloužení vzájemně výhodných ekonomických a finančních styků USA s SSSR v poválečném období. V Moskvě s tím velmi počítali. Ekonomika by mohla mít stabilizující vliv na politické vztahy. USA, které přišly s komplexem politických podmínek, se fakticky zřekly jednání o sovětských návrzích o půjčkách, jež by mohly pomoci najít pozitivní společný program.

I když si Moskva nedělala zvláštní iluze, přece jen doufala, že konfrontace nebude mít totální charakter. Tváří v tvář politice spojenců nezbývalo nic jiného než rovněž přejít na nevyhnutelnou danou pozici, i když s vlastní ideologickou omáčkou.

Historie nepřipouští žádné "kdyby". Ale není obtížné předpokládat, že SSSR, který zaplatil tak hroznou cenu za celkové vítězství, jehož plody -- třeba v různé míře - však využili všichni, byl připraven hrát podle pravidel a přijmout kompromisy. Moskva k tomu poskytovala dostatek důkazů. Na podporu toho hovoří sama posloupnost událostí. Jejich vývoj v Asii závisel v podstatě na rozhodnutí USA diktovaném ideologickými motivy. Cenou za spolupráci by plně mohla být umírněnější politika Moskvy vůči zemím střední a a východní Evropy. Avšak pocit konfrontačního tlaku ve všech azimutech, absence vzájemnosti a stimulů k tomu, aby došlo k dohodě, zřejmě takovou variantu vylučovaly..

V tom, že neexistuje přání udělat závěry ze zkušeností "studené války", poctivě a kriticky analyzovat její důsledky,vidím projev nebezpečné intelektuální a psychologické setrvačnosti, která vytváří reálnou hrozbu pro mezinárodní vztahy v naší době. Nejde o odpověď na zdánlivě triviální otázku, kdo zvítězil a kdo prohrál ve "studené válce". Hlavní je, že její konec přinesl výhru všem, protože se osvobodili od jejích okovů.

Politika "studené války" svazovala OSN, když se v podstatě stala alternativou mnohostranné diplomacie. Věci řídila disciplína jednotlivých bloků, politická účelovost a zájmy zachovat si ideologickou "tvář". Jsem přesvědčen, že právě dnes, po skončení "studené války", může být plně otevřen potenciál Organizace. Pochopitelně, že je potřebné ji komplexně přizpůsobit současným podmínkám, k čemuž také směřuje jednomyslné přijetí závěrů Summitu 2005. Solidní základ, obsahující základní principy Charty OSN, už máme. A pokud se OSN dařilo sloužit zájmům světového společenství v horších dobách, tím spíše je OSN s to dělat to efektivně dnes, kdy existuje dobrá vůle všech států.

Dnes není ¨nikoho třeba přesvědčovat o tom,že se svět střetává s reálnou hrozbou rozkolu civilizací. Provokují ho teroristé a nejenom to. Na ruku jim jdou extremisté z druhé strany, jak o tom víc než přesvědčivě svědčí "karikaturní krize", a rovněž ideologizované přístupy k mezinárodním otázkám jako celku. Přímé paralely se zkušenostmi "boje s komunismem", hesla zavánějícící islamofobií a recidivy politiky dvojích standardů v oblasti demokratického rozvoje a ochrany lidských práv nechávají málo prostoru k jiným výkladům.

Logika ideologizovaných přístupů k mezinárodním záležitostem je v přímém rozporu k imperativům globalizace. Jsou globalizovány nejen možnosti, ale i hrozby. Závěr je jediný: efektivně postavit proti novým výzvám a hrozbám bezpečnosti a trvalému rozvoji se lze jenom společně, kolektivním úsilím celého světového společenství. Nedělitelnost bezpečnosti a rozkvětu nemá jinou alternativu. K tomu je zase potřeba společného jmenovatele, jež nám umožní vést praktickou politiku založenou na zákonných zájmech států, jakož i oddanost hodnotám, jejichž výklad se nevyhnutelně různí.

Otázka pramenů a smyslu "studené války" je příliš důležitá, než abychom se spokojili jejím "matným" chápáním. Zde je třeba co nejvíc srozumitelnosti. A je třeba neuzavírat archivy: bez originálních dokumentů nelze vysvětlit otázky, které zůstaly. Rusko je připraveno ke společným výzkumům na vyváženém základě -- bez pouhého dílčího přístupu k historii ( a takové pokusy byly podnikány i kdysi, v době rozkvětu "studené války"), k jejím událostem, skutečnostem a jevům. Vyzýváme k tomu naše zahraniční partnery, především někdejší spojence v antihitlerovské koalici.

Nové podmínky diktují také novou formulaci lídrovství v současné světě. V Rusku panuje přesvědčení, že volba musí být vedena ve prospěch odpovědného lídrovství v zájmu vytvoření jednotných přístupů ke všem ostatním vedoucím mocnostem. Dnes je to možné: politická vůle k tomu v mezinárodním společenství existuje. Naším hlavním společným úkolem se musí stát upevnění mnohostranných kolektivních principů ve světové politice.

"Studená válka"dala všem společné lekce. Je to zhoubnost komplexu neomylnosti a tendence obšťastňovat jiné národy proti jejich vůli, nebezpečí militarizace mezinárodních vztahů a pokušení spoléhat se na násilné vojenské metody řešení problémů místo jejich politicko-diplomatického urovnávání.

Rusko, které rozhodně vykročilo ze "studené války", přestalo být ideologizovaným a velmocenským státem. Tato emancipace ruských sil a zdrojů může být jenom přínosná pro zájmy Evropy a celého světa. Rusko získalo svobodu chovat se v souladu se svým historickým posláním, tj. být samo sebou a tedy plně vnést svůj příspěvek ke společné podpoře mezinárodní stability a souladu mezi civilizacemi v kriticky důležité etapě formování nové architektury mezinárodních vztahů.

Současná situace ve světě se při veškerých jejích výzvách zásadně odlišuje od období "studené války". Nehledě na recidivy starých přístupů přece jen roste pochopení toho, že úkoly stojící přede všemi zeměmi jsou společné. Rusko, USA a další vedoucí státy těsně vzájemně spolupůsobí v širokém okruhu otázek včetně boje s terorismem a rozšiřováním zbraní hromadného ničení, ve dvoustranném i mnohostranném rozsahu a také v Radě bezpečnosti OSN, "osmičce"i Radě Rusko-NATO. Mezi nimi se rozvíjejí mnohotvárné obchodně ekonomické a investiční styky, které tím zároveň vytvářejí objektivní základy vzájemné závislosti a vzájemné zainteresovanosti, což právě tolik chybělo dříve. Společně řešíme problémy globální ekonomické bezpečnosti, ochrany před epidemiemi a zajištění přístupu k modernímu vzdělání. Společné pochopení smyslu naší společné minulosti jen upevní vzájemné pochopení a důvěru a umožní definitivně překonat následky "studené války" ve světové politice.

Rossijskaja gazeta, 6. března 2006, článek byl v rámci syndikace převzat se souhlasem redakce z magazínu Rusko v globální politice