Když záře měsíční plát truchle započíná
Jak svíce pohřební vstříc snům, než zhynou,
Do dálky neznámé jdu tichou planinou,
Jež plna jílku jest, kde kvete rozmarýna.

Na věci tajemné se duše rozpomíná,
Když tvary pozemské se náhle rozplynou:
Jsem jako vyhnanec, jenž bloudí pustinou
A myslí na doby, v nichž prožil bytí jiná.

Jsem poutník v Svatou zem, kam nevejdou mé sny.
Jsem rejtar zápasů, jichž cíl mi lhostejný,
Jsem nudy zprahlá poušť, v níž zaklet život celý.

Ne, není ničeho, co vlastní svou bych zval.
Jsem tulák kosmický, jenž věčně těká dál,
A hvězdy rozbité jsem atom osamělý.