Země temnou spala nocí, v trávě dýchal květ,
teskno bylo k zamlknutí, smutek chvěl se všady,
Tajemstvími rozchvěly se dálných světel řady,
Tajemstvími odvěkými, jimž se kloní svět.

Čas nad zhýčkanými městy okřídlený táh',
staleté se orloje na věžích rozzpívaly,
zvolna zmlkaly, až v dáli stenem umíraly,
padly v propasť vod, jež tiše lkaly v dřímotách.

Unavený lesem bloudil bledý luny svit,
poceloval mrtvou tůni, šedou věky sosnu,
zkolebané vinice se rozšeptaly do snu
polím, jejichž líný vzduch byl dechem vína spit.

Na skrčené štíty chudé sladký přelud pad',
vyprávěl, že jednou se jim nízké zjasní střechy,
žluté že zaplaší znění unavené vzdechy,
hrdé stavěl zahrady, kde stál dřív prostý sad.

Na jezeře horském bílé kvetly lekníny,
po skalinách nekonečně píseň táhla dlouhá,
do zamlklých zátiší se ukrývala touha,
po etherných naříkaly květech lučiny.

V řadách hrobů vpadlých svaté práhlo Mlčení,
do světel se neunavených bděním povznášelo,
na vlnách utichlé noci svatou věrou mřelo,
píseň země přítmím hrála věčna víření.

O svém slunci vyprávěla jabloní si běl,
o síle a touhách, o lásce hvězd snily řady,
čekala noc jitra -- skryté snad se bála zrady --
duší věčný plápol vzplál -- v před noci dech dál spěl.

Země temnou spala nocí, v trávě dýchal květ,
teskno bylo k zamlknutí, smutek chvěl se všady,
Tajemstvími rozechvěly se dálných světel řady --
odhodlaný Dobra hledat, Štěstí šel jsem v svět.