28. 3. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
28. 3. 2007

EVROPSKÁ UNIE:

Padesát let...a jak dál?

"Evropě je padesát. Pojďte a slavte s námi..." říká v televizním spotu, který v posledních dnech zaplavil Německo, ministr zahraničí předsedající země Unie Frank-Walter Steinmeier. Padesát let evropské integrace je již úctyhodným jubileem a Evropská unie tak skutečně důvod k oslavám má. Vždyť přísně vzato je evropská integrace starší než např.česká moderní státnost.

Spolek původně šesti vcelku homogenních států se během oněch padesáti let výrazně rozrostl a i přes značnou vnitřní různorodost, která s každou rozšiřovací vlnou nabývala na síle, tvoří současná Evropská unie v porovnání s okolním světem zcela unikátní projekt, který slouží jako inspirace i dalším regionům planety.

V poslední době se však Evropská unie ocitá často pod palbou kritiky.

(Autor je historik, působí v Berlíně)

Evropské integraci bývá vytýkáno, že se jedná o projekt uzavřených bruselských elit, které narušují demokratické základy jednotlivých národních států. Proces evropského sjednocování však v mnoha směrech paradoxně kopíruje právě historický vývoj národních států. Novodobé národy nevznikly v Evropě samy od sebe, nýbrž byly od počátku rovněž umělým projektem úzkých elitních skupin. Stačí si jen vzpomenout na hrstku obrozenců horlivě překládajících každé německé slovíčko do znovu se rodícího českého jazyka, kteří neváhali strávit celý svůj život přesvědčováním ostatních obyvatel, jaké že to má výhody být najednou Čechem.

Je pravda, že současná Evropská unie skutečně trpí jistým demokratickým deficitem. To byl ale v určitém stadiu jejich existence případ i všech evropských národů. Podobná kritika vůči Evropské unii je přitom částečně nespravedlivá. Když před padesáti lety podepisovali zástupci šesti zemí Římské smlouvy, nikdo o demokracii na evropské úrovni neuvažoval. Rovněž i praotcové evropské integrace jako Schumann, Adenauer nebo De Gasperi chápali vytváření nadnárodních struktur naopak jako pojistku vnitřní demokracie jednotlivých států v ošemetné situaci, kdy v západní Evropě radikálně sílily komunistické strany. Požadavek na vnitřní demokratizaci Evropské unie je tak relativně nový a je nutno vidět, že Unie postupuje v tomto ohledu mnohem rychleji a flexibilněji, než to činila řada národů, které se k dnešní demokratické podobě propracovávaly někdy i dlouhé desítky let a nevyhnuly se přitom řadě tragických přehmatů.

Ani ti nejradikálnější kritici však nemůžou zpochybnit nepřehlédnutelné úspěchy evropského sjednocování. Díky sbližování západoevropských států se v těžkých časech poválečného hospodářského rozvratu podařilo udržet a následně rozšiřovat specifický sociální model a to až do té míry, že je současná Evropská unie prostorem s nejšíře definovanými sociálními právy a jistotami na světě.

Rozvíjení základních principů evropského sociálního modelu, jehož kořeny leží hluboko před vznikem moderních národních států, umožnilo při současné podpoře hospodářské dynamiky poválečné uskutečnění "evropského zázraku", který nebyl dodnes překonán. Sociální zabezpečení se stalo vymahatelným právem a přestalo být ponižujícím aktem milosti individuálních dárců. Garance minimálního příjmu, bydlení, zdravotní péče, vzdělání a základních sociálních jistot pro takřka veškeré obyvatelstvo, ne již jen pro vybrané skupiny, vytvořily v Evropě unikátní mix ekonomického zisku a sociálních jistot, díky kterému je starý kontinent dodnes regionem se světově nejvyšší úrovní blahobytu. Další rozvíjení specifického sociálního modelu tak musí i v budoucnosti patřit k předním evropským prioritám.

Evropská unie se ale ani po padesáti letech své existence nemůže vzdát své zcela původní úlohy. Nesmí zapomenout na starou masarykovskou pravdu, že podobné organismy se udržují na principech, na kterých vznikly a musí i dále vyvažovat jednotlivé národní egoismy a otupovat leckdy nesmyslné "národní zájmy". Paradoxem přitom je, že jsou to právě takzvané "národní zájmy", které jsou ve své podstatě mnohem elitářštější a nedemokratičtější, než celá evropská administrativa.

Takřka ve všech případech, kdy politici horlivě řeční o potřebě bránit jakýsi "národní zájem" před zvůlí bruselských úředníků, jsou pod tímto univerzálním pojmem schovány výhradně zájmy specifických společenských skupin. Právě tyto skupiny pak vyvíjejí značnou snahu o to, aby právě jejich partikulární zájem byl povýšen do pozice celonárodní priority. Jaký zájem má např. pařížská sekretářka na existenci nebo zrušení dotací pro francouzské zemědělce, jedné z nejznámějších "národních priorit" v rámci EU? Pochopitelně vůbec žádný. To ale samozřejmě neznamená, že by ona sekretářka přestávala být Francouzkou.

Není divu, že proces evropské integrace a demokratizace, jakkoli těžkopádný a složitý, nachází nejsilnější kritiky zejména tam, kde zrovna nevyhovuje rozvětveným vlivovým skupinám, jež jsou někdy silně prorostlé s institucemi jednotlivých národních států, které pak využívají pro prosazování svých vlastních priorit. To vše samozřejmě bez potřebné demokratické kontroly. Někdy se v této souvislosti hovoří dokonce o stádiu "predemokracie", ve kterém se současné národní státy nachází, a které může být překonáno právě jen pokračující evropskou integrací a demokratizací.

Nezbývá tak, než doufat, že prohloubení demokracie na celoevropské úrovni spojené s důrazem na sociální rozměr tradičních kontinentálních hodnot pomůže Evropské unii i v budoucnosti plnit její původní úlohu pojistky před vrtochy vnitřní politiky jednotlivých členských zemí. Jsou to totiž národní státy, a nikoli Evropská unie, které nesou odpovědnost za všechny evropské katastrofy 20. století.

                 
Obsah vydání       28. 3. 2007
28. 3. 2007 Teokonzervatismus a americký morální řád
28. 3. 2007 Nerozumím ničemu
28. 3. 2007 V Ansbachu to vrie Karol  Dučák jr.
27. 3. 2007 Greenpeace: Jsme znepokojeni
28. 3. 2007 Lopuchy Tomáš  Třeštík
28. 3. 2007 Irácká vláda uvítá zpět Saddámovy obávané bezpečnostní síly Miloš  Kaláb
28. 3. 2007 Analýza: Bushova vláda cenzurovala výzkum o nebezpečných podnebných změnách
27. 3. 2007 Kauza Uzunoglu: Pokračující řetězec taškařic Zdeněk  Jemelík
27. 3. 2007 MZV ČR: "Nechte nás, my CHCEME lézt Američanům kamsi!" Jan  Čulík
26. 3. 2007 Informace o pokračování jednání o případném umístění komponentu Štěpán  Kotrba
28. 3. 2007 Velice významná politická evoluce, aneb Jak se Adenauerovy obavy přece jen splnily Uwe  Ladwig
27. 3. 2007 Der Spiegel: Americká protiraketová obrana je kontroverzní v mnoha aspektech
28. 3. 2007 Angela na vrcholu Igor  Záruba
28. 3. 2007 Hugo Chávez, nepřítel Martin  Petříček
28. 3. 2007 Kohopak že to zase máme milovat na věčné časy? Jiří  Škuba
28. 3. 2007 Padesát let...a jak dál? Rudolf  Kučera
27. 3. 2007 Blair chce bombardovat Súdán
28. 3. 2007 Čo povedal plukovník sociológovi Matúš  Holý
28. 3. 2007 Nie nadnárodné korporácie, ale každý z nás Michal  Feik
27. 3. 2007 Německo "se spiklo s Ruskem" kvůli energiím
27. 3. 2007 Zemřel rozhlasový režisér Jiří Horčička
27. 3. 2007 Perly sviním Zdeněk  Bárta
27. 3. 2007 Konfuciův ústav a lidskoprávní globalizace Lukáš  Zádrapa
16. 3. 2007 Hospodaření OSBL za únor 2007