Za okny bulvárních redakcí

- jsou místnosti, v nichž se teď zřejmě dlouho nebude větrat, aby ten pocit světovosti nevyvanul; to je přece úspěch sahající nad světové parametry – když česká škola fotografického slídění dožene planetární celebritu number one k hysterickému záchvatu.

„Jste zlatí hoši,“ plácají kolegové fotografy po ramenou. „Kdo by to byl do vás řekl. Rozhodně jste nepatřili k papírovým favoritům. Ale je vidět, že svět s vámi už musí počítat!“

Fotografovi deníku Aha!, tomu, který pronikl až do rododendronu na zahradě pronajaté vily v Bubenči, se sevře hrdlo dojetím, když ho druzi přivítají dortem ve tvaru nikonu a zpěvem Nohavici: „Někdo mi v noci vlezl do zahrady, polámal angreštové keře, a já jsem čekal svoje kamarády a nechal otevřené všechny dveře...“

Mezi honícími psy tedy žádná hořkost. Tady je vzduch nabitý pýchou. Ale zde je to v pořádku, v tomto prostředí patří upřímný prožitek „inverzní radosti“ k profesním předpokladům.

Za okny vlastenců

- už panuje rozmrzelost. Je o to větší, že vlastenci nevědí, na koho mají hodit její příčinu: jestli spíš na domácí fotografy otravnější než svrab, nebo spíš na Angelinu vulgo Laru Croft alias paní Smithovou, jejíž hysterie sešněrovaná pásem s náboji se musela provalit ausgerechnet na dobré funkcionalistické adrese našeho hlavního města.

Virtuální debatní beseda vlastenců by mohla vypadat takhle:

Staročeši, dýmající v jednom rohu z pěnovek, by mumlavě hájili poctivé a fortelné opruzování českých fotografů a pro herečku měli jen slova pohrdání: „Ať se sebere a štandopéde pádluje zpátky domů do Emeriky, když ji obtěžuje náš upřímný slovanský zájem.“

Naopak mladočeši, podávající si kolem stolu špeka, už svou vlast chápou jako kus svobodné Evropy, kde je třeba „žít a nechat žít“, kde si chce někdo v klidu třeba zahulit a není zvědavý, aby ho jiný šmíroval skrz žaluzie na záchodě. Zastávají zásadu laissez faire a názor, na němž se víceméně mladočeský stůl shodne, se dá shrnout v tezi, že jak naši paparazzi, tak Angelina s Bradem by měli víc hulit, a že CzechTek byl stejně jednou z nejlepších akcí na jihozápad od středu Evropy. Dívky, k nimž ještě nedokoloval joint, si jen postesknou, že škoda je hlavně to, že rozzlobená herečka už nezahrne mateřskou láskou žádného chlapečka nebo holčičku z naší, české, dysfunkční rodiny.

Staročeši: „Hrachovku, po které se v našich děcácích můžou utlouct, by jim určitě neuvařila!“

Za okny dětských domovů

- vibrují chodby temným hněvem chovanců, který padá znovu na hlavy fotografů; v tajených úvahách dětí uhasla naděje na štěstí v pohádkové a funkční rodině. Naděje v zásadě jen matematická, jejíž naplnění nebylo pravděpodobnější než pád bolidu do talíře hrachovky. Přesto naděje, již paparazzo zmařil svou čočkou. Hochům bezděčně svírá pěsti křeč oidipovského komplexu, dívky melancholicky vyškrabávají do desky s umakartem postavu s vlasy spletenými v uzel.

Kdyby někdo stál v sešeřelé zahradě ústavu, mohl by z jídelny uslyšet tlumené skandování sboru, vzhledem k věku dětí překvapivě hluboké a probouzející úzkost: „MOHLA TO BEJT MOJE MÁMA! MOHLA TO BEJT MOJE MÁMA...“ Protože však v zahradě nikdo nestojí, ani v jídelně není dozor a odešla už i kuchařka, není žádný sluch, k němuž by dolehl tenhle chorál zklamání. A tak ani žádný chorál není, přidržíme-li se východní myšlenky, že padající strom nedělá žádný hluk, není-li v lese nikoho, kdo by ho zaslechl.

A druhý den bací, třeba desetiletý Jindra, vychovatele po hlavě samorostem! „Aha! Blesk z čistého nebe?“ bude se ptát třeba kdosi na druhé straně naší vlasti, a nebude tušit, jak blízko je pravdě.