To je hezký příměr, který dobře popisuje problémy s působením České republiky i na jiných mezinárodních fórech. Redaktorovo poselství zní: jsme v podstatě skvělí, vlastně mistři světa, akorát jenom nemáme ještě dost zkušeností, abychom pokaždé rozpoznali mistrovství v krasobruslení od mistrovství v hokeji--potažmo soutěž v popu od soutěže v rockové hudbě.

Bohužel problematické je nejen to, že Česká republika poslala Kabát do špatné soutěže, ale i ujišťování některých kritiků, že "Kabáti" jsou skvělí, a právě proto nemohli uspět v tak průměrné soutěži, jakou je Velká cena Eurovize. Aniž by autor tohoto komentáře chtěl fušovat do řemesla hudebním a dalším profesionálním kritikům kultury, domnívá se, že uřvaná rocková skupina, skládající se z několika pivních týpků, a stylově zamrzlá v druhé polovině sedmdesátých let minulého století, může oslovit nanejvýš jen jistou část televizního publika v Čechách, které v provinciálním přesvědčení, že Kabáti jsou světoví, má dost energie a peněz, aby posílalo kamsi esemesky, když se volil český zástupce pro Eurovizi. Z ostudy kabát bychom si pravděpodobně utrhli, i kdyby si hokejoví mistři nespletli tuto mužnou hru s krasobruslením.

Podobný problém máme i v Evropské unii. I tam zatím "nezkušeným" Čechům, zejména v podání současné vlády, nikdo nedokázal vysvětlit, že se nejedná o mistrovství Evropy v hokeji, ale o krasobruslení. Naši borci tak pilně střílejí na nepřítomnou branku, zatímco ostatní točí piruety.

Navíc ani ten hokej za moc nestojí. Podobně jako Kabát, jde český vládní tým do boje o body s pomocí mocného kolektivního chrapláku, za nímž se skrývá přesvědčení, že jsme naprosté jedničky, mistři světa--jenom nám bohužel nikdo nerozumí. Podle evropského manažera českého vládního týmu Jana Zahradila, který zatím ani nepostřehl, že na mistrovství v krasobruslení se nehraje hokej, máme v rukou silné trumfy při prosazování našich pozic.

Je zajímavé, že společně se Zahradilem a jeho guru prezidentem Václavem Klausem nás v poslední době mnozí novináři přesvědčují o správnosti zvolené taktiky způsobem, který bylo možné zaznamenat i při hodnocení šancí Kabátu ještě před cenou Eurovize. Jakoby součástí jakéhosi novodobého českého Zeitgeistu bylo toto: jsme neotřelí, jedineční, světoví. Máme tu správnou munici, teď jde už jen o to, aby nás zbytek Evropy pochopil---hlavně musíme řvát hodně nahlas česky.

Zbytek Evropy ovšem po zásluze poslal Kabát domů už z kvalifikace. Třeba to Češi příště správně pochopí i v EU, a na mistrovství v krasobruslení pošlou krasobruslaře, místo toho, aby se snažili přesvědčit krasobruslařskou porotu, že chyba je na její straně, protože by při troše dobré vůle mohla koneckonců dát vysoké známky za umělecký dojem i dosti arogantnímu hokejovému manšaftu.

Že někoho přesvědčíme, je ovšem velmi nepravděpodobné---a to dokonce i kdybychom náhodou příště do nesprávné soutěže poslali áčko místo céčka. Máme se prostě ještě hodně co učit. Například časem zjistíme, že pokud nechápeme pravidla hry, nebo je prostě nemíníme respektovat, začnou nám ti, co pravidla chápou, naznačovat, že bychom možná měli zůstat doma a nekazit ostatním zábavu.

Psáno pro Literární noviny a Britské listy.