Rodina Ornsteinových před válkou

ILUSTRAČNÍ FOTO: Praha, Hrad, obsazení vojsky Wehrmachtu
archiv redakce

Narodila jsem se v polském Přemyšlu, v židovské rodině Ornsteinových. Tatínek byl povoláním obchodník se dřevem a pracoval u státních lesů. Prodával dřevo i do Polska a tam se seznámil s mojí maminkou, která pocházela z židovské rodiny Ungarových, kteří žili v Přemyšlu. V roce 1936 se naše rodina přestěhovala do Prahy. Žili jsme jako většina předválečných židovských rodin, nebyli jsme nijak ortodoxní a otec byl dosti přesvědčený sociální demokrat. Pocházel ze Sudet, takže se doma mluvilo německy, ale já chodila do českých i německých škol, takže jsem uměla česky.

Když v březnu 1939 obsadili Němci Československo, myslela si řada lidí okolo nás, že tu nenastanou stejné poměry jako v Německu. Otec tomu ale nevěřil. Okamžitě prohlásil: "Já tu nezůstanu a dítě půjde se mnou". To dítě jsem byla já. Ale protože jsme nebyli bohatí, jako lidé, kteří si mohli koupit víza do Equadoru nebo třeba do Venezuely, zbyla nám jediná možnost: jít ilegálně do Polska, což jsme udělali. Matka byla bohužel velký optimista. Myslela si, že vše není tak horké, chtěla nejdřív zabalit stříbro a koberce a přivézt to za námi. Zůstala proto v Praze, a když se pak snažila získat pas a dostat se za námi, bylo už pozdě. Musela pak projít tím obdobím, kdy už Židé nosili žluté hvězdy, a, stejně jako drtivá většina z nich, pak byla deportována do koncentračního tábora.

Útěk do Polska

Moje cesta s otcem do Polska byla dost dramatická. Nesli jsme v batohu jenom to, co jsme unesli, já měla dvoje šaty. Šli jsme do Ostravy, kde jsme měli schůzku s jakýmsi pánem, který nás v noci do Polska převedl. Dostali jsme se do Krakova a odtud mne otec odvezl k babičce do Přemyšlu. On sám zůstal v Krakově, kde sídlil britský výbor pro uprchlíky, a snažil se získat výjezdové vízum pro celou naší rodinu. Každý den se chodil dívat, kdy se naše jména objeví na seznamu. a já se mezitím měla u babičky v Přemyšlu strašně dobře. Když otec zjistil, že jsme na seznamu transportu do Velké Británie, odvezla mne jedna z mých přemyšlovských tetiček do Krakova, a odtud jsme s otcem odjeli velkým transportem do Gdyně. Tam jsme nastoupili na švédskou loď Kungshoelm, která nás odvezla do Malmö na jihu Švédska, kde nás přesunuli na vlak. Plavba do Malmö byla velmi bouřlivá, na lodi byla spousta dětí mého věku, a všichni jsme dostali mořskou nemoc. Vlakem jsme jeli přes celé Švédsko až do Götteborgu a odtud jsme lodí Britannia pluli až do Anglie.

Azyl v Edmond Castelu

ILUSTRAČNÍ FOTO: transport dětí, Londýn
juedisches-museum-berlin.de

Po dlouhé cestě přistála loď v anglickém přístavu Tilburi, a pak nás odvezli do Londýna, kde byli uprchlíci ubytování v několika penzionech. Otec měl ztíženou situaci s malým děvčetem, a tak se britský výbor o nás postaral. Poslali mne do vcelku luxusního dětského domova pro uprchlíky v Broadstairs a já jsem se tam cítila velice dobře. V anglické škole jsem ze začátku nerozuměla ani slovu, ale mám dobrý sluch a talent na jazyky, takže jsem se za dva měsíce naučila rozumět. 1. září 1939, když vypukla válka, nás evakuovali až na sever, ke skotským hranicím. Bydleli jsme v Edmond Castelu, velice krásném starém zámku, ale topilo se tu jenom v krbech, takže nám byla strašná zima. V té době už jsem mluvila obstojně anglicky, takže jsem se ještě s dalšími třemi uprchlickými dětmi dostala do dobré střední školy, kterou jsem milovala. V mém novém domově žilo hodně lidí z Československa. Všichni se dali dohromady a jakýmsi vůdčím této skupinky byl Evžen Löbl, který pocházel z Bratislavy. V padesátých letech byl pak jedním z odsouzených v procesech se Slánským. Staral se o děti, učil je číst i zpívat, pořádali jsme různé večírky. Nutno říct, že většina dospělých lidí v naší emigrantské skupině byla, stejně jako Evžen, levicově zaměřená. To mne samozřejmě dost ovlivnilo, ale ne tak, abych se stala přesvědčenou komunistkou, spíš ve mně zůstaly sympatie k těmto lidem a nevěřila jsem pak, na rozdíl od řady komunistů, tomu, z čeho byli při procesech obviněni. Do Edmond Castelu jsem se dostala, když mi bylo 13 let, a přes dobré poměry, které tu vládly, mne občas přepadl strašný stesk po matce, která zůstala v Československu. Ze začátku jsme si s ní mohli alespoň dopisovat, prostřednictvím jedné adresy v USA, ale když Amerika vstoupila do války, korespondence skončila, a pak jsme s otcem až do konce války nevěděli, co se s matkou stalo. Otec bydlel v Londýně a pracoval jako účetní v českém klubu. Moc často jsme se nemohli vídat, protože vlak byl velmi drahý. Po maturitě mi ředitel školy navrhl, abych šla na univerzitu, ale já jsem se rozhodla vstoupit do armády, protože jsem chtěla udělat něco pro náš návrat do Československa. Bylo mi ale teprve sedmnáct let, a tak mi v pomocném leteckém oddílu britské armády (WAAF) dali na vybranou mezi místem kuchařky nebo elektrikáře. Rozhodla jsem se dělat elektrikáře, což znamenalo chodit za kaprálem, který opravoval letadla, a nosit mu brašnu s nářadím.

Ve službách Intelligence Service

ILUSTRAČNÍ FOTO: Londýn, East End 1940

Jednou jsem si ve chvíli volna v vyšla v Londýně do kavárny, kam chodívalo hodně cizinců. Na rameni britské uniformy jsem měla našito "Czechoslovakia" a potkala jsem tam dívku se stejným nárameníkem. Daly jsme se do řeči a ona se mě zeptala, jestli umím německy. Když jsem řekla, že je to skoro moje rodná řeč, poradila mi, ať to řeknu svému veliteli, a on že už pro mne bude určitě něco mít. A tak jsem se dostala k jednotce zaměřené pro pomoc Intelligence Service a zároveň jsem přes noc povýšila na seržanta britské armády. Náplní této služby bylo odposlouchávat a překládat povely pro německá letadla. U jednotky byla děvčata z různých zemí Evropy, Angličanky i dívky z okupovaných zemí, Rakušanky, Dánky, Norky, a také Češky, kterých tu bylo asi dvacet. Pamatuji si na Peggy Fischerovou, Suzzi Raisezovou i na Luisu Abrahamsovou, která si později vzala anglického lorda, a také na Sašu Weinsteinovou, jejíž rodina vlastnila před válkou v Ostravě doly. Všechny jsme dělaly práci, která nás strašně bavila. Německé letectví bylo řízeno rádiem ze země. Naši technici tyto rádiové frekvence vyhledávali a my pak zaznamenávaly obsah rozhovoru, který se předával britským důstojníkům ke zpracování. V té době začal fungovat radar, takže telegrafisté a navigátoři mohli zjistit, kde se stanice a letadla, kam jsou pokyny vysílány, nacházejí. Ve službě jsme se střídaly ve dne v noci, soukromí představovala postel a malinký stoleček v ložnici pro patnáct dívek. Byly tu ale i klubovny s rádiem, pingpongový stůl, chodívalo se do kina i na taneční zábavy, takže jsme vedly vcelku společenský život. Za celé tři roky jsem na sebe neoblékla civilní šaty, ale uniforma byla docela slušivá, měla hezkou modrou barvu, a já ji schovávala v mém pražském bytě ještě dlouho po válce.Většina odposlouchávacích středisek byla na pobřeží, protože odtud bylo dobře slyšet, a hlavní středisko bylo v hrabství Kent. Poté, co Angličané zahájili invazi do Francie a Němci začali ustupovat, přestávaly jsme je slyšet. A pak se hledala děvčata, která mluví německy opravdu dobře, bez cizího přízvuku, protože jejich prostřednictvím byly pak k německým letadlům vysílány fingované povely, jimiž byla nasměrována na mušku britským ostřelovačům. A já se dostala i do této skupiny. Odvezli nás na stanici, kde byl telegrafista, navigátor a radista. Našli německou vysílačku, zaměřili se na ní radarem, rozšifrovali povelové kódy, a my pak tlumočily povely německým letadlům. Takto byla německá letadla nasměrována na jih Anglie, kde byla naše protiletadlová obrana. Když ale německá vojska postoupila ještě hlouběji do Německa, neslyšeli jsme už vůbec nic, a tak nás v armádě přeškolili na tlumočnice pro výslechy zajatců.

Příště Ruth Tosková 2. : Tváří v tvář katanům