26. 6. 2007
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
26. 6. 2007

Zimní kouzlo SS

Den 22. června ve mně vždy vyvolává zvláštní pocity. Válka, která začala před 65 lety, zanechala tak hlubokou stopu v mé rodině, že vnímat tento den stejně, jako ostatní dny v roce, prostě není možné.

Válka začala ve 4 hodiny ráno 22. června před 65 lety a už o šesté ráno byli ve dvoře domu mého dědečka Němci. V naší rodině se traduje, že za plotem naší zahrady byl pohřben jeden z prvních Němců, kteří padli při útoku na SSSR. Moje maminka se narodila vedle Brestské pevnosti, kdy už Rudá armáda bojovala v Bělorusku. Přesné datum jejího narození není známo, protože na jaře roku 1944 se registraci narození a úmrtí nikdo nezabýval.

V rodině mé babičky po tatinkovi byly čtyři děti. Žili v Penze, na Volze. Rodina byla chudá, často měla na stole jen brambory a olej. Ale sousedé jim přesto záviděli. Alexejevovi žili velmi svorně a vesele, na problémy a chudobu se dívali s humorem. Mladší bratr mé babičky Gennadij Alexejev padl v roce 1944 při osvobození Varšavy. Mého bratra pojmenovali na jeho počest. Dopis z Červeného Kříže se zprávou o místě, kde byl pohřben Gennadij Alexejev, přišel několik dní po smrti babičky. Čekala na něj 58 let.

Můj otec se narodil v roce 1940 v předválečném Chabarovsku. Babičce se jen taktak dařilo zajišťovat dva kluky-dvojčata, téměř zemřeli hladem.

Můj otčím byl v sedmi letech zajat esesáci a z mogilevské vesnice jej poslali do Německa, kde jeho rodiče museli pracovat v německé rodině.

Oda dědové mého muže padli ve válce. Nikdy je neviděl.

Máme obyčejnou rodinu. V Bělorusku, kde za války zemřel téměř každý třetí člověk, jsou takových rodin statisíce.

Estonský premiér Andrus Ansip 23. dubna při proslovu v parlamentu řekl, že v hrobce na náměstí Tynismjagi, kde stál pomník Bronzového vojáka, byli pohřbeni buď "sovětští vojáci, kteří se opili a spadli pod vlastní tank", podle jiné verze "pacienti, kteří zemřeli v blízké nemocnici", podle další -- "popravení marodéři". Tato slova mi připadala jako facka pro mě osobně a pro moji rodinu. Myslím si, že jsem nebyla ani zdaleka sama.

Obzvlášť bolelo to, že tato slova řekl šéf estonské vlády. Ten Andrus Ansip, který 8. července r. 2006 při proslovu na sjedu veteránů 20. estonské dobrovolnické divize řekl, že jejich (SS-manů) boj byl "velkým činem, jehož si musíme vážit jak teď, tak i v budoucnosti".

Připouštím, že pro někoho byli estonští esesáci bojovníky za svobodu pro svou zem. Pro mne jsou oni, a také estonští policisté, členové trestních oddílů, jen bestie, které popravily tisíce nevinných Bělorusů. Nedokázala jsem pochopit, kterou Vlast osvobozovali v r. 1942 v běloruském městě Novogrudok nebo vsi Ďatlovo.

10. srpna 1942 dostala druhá rota 36. estonského policejního oddílu rozkaz zlikvidovat židovský tábor ve vsi Ďatlovo. V noci vyhnala asi tisíc a půl lidí na náměstí, položili je obličejem dolů na zem a ráno je donutili nasednout do aut, odvezli za ves a popravili. Toutéž dobou třetí četa druhé roty střílela Židy na železniční stanici Novojelňa. Padali do příkopů dlouhých kolem 60 metrů, hlubokých kolem metru a půl a širokých dva a půl metru. Tyto příkopy před popravou vykopali jiní zatčení Židé. Byli popraveni jako první.

Krátce nato byl stejným způsobem popraven asi tisíc Židů z města Novogrudok. Stříleli všechny -- staré lidi, muže, ženy s kojenci v náručí. Matky s dětmi padaly do jámy, naskrz prostřelené jednou kulkou -- po smrti se znovu staly jedním tělem. Neviděla jsem nic děsivějšího, než jsou fotografie těchto poprav -- matka, která ještě pořád objímá své dítě, ale už s ním vykračuje do věčnosti, zatímco za jejími zády se spokojení SS-ovci chlubí svými přesnými výstřely do zad ze vzdálenosti dvou kroků.

Svou vlast v Bělorusku «osvobozovali» mimo jiné lotyšští policisté a esesáci. Od této "osvoboditelské války" lidem, kteří znají novodobé dějiny Běloruska, naskakuje při slovech "Zimní kouzlo" husí kůže. "Zimní kouzlo" se říká zvláštní operaci, kterou na začátku r. 1943 provedlo 7 lotyšských oddílů, jedna lotyšská a jedna ukrajinská rota. Účelem bylo vytvořit přibližně 40 km širokou "neutrální zónu" na severu Běloruska.

"Osvoboditelé" přicházeli do běloruské vesnice, zabíjeli všechny, koho podezírali ze styků s partizány, nemocné a starší lidi. Ostatní šli pěšky do koncentračních táborů, tam byly děti oddělovány od matek. Matky vedoucí táborů posílali pracovat do Německa, děti -- do dětského koncentračního táboru "Salaspils".

V některých vesnicích vojáci naháněli obyvatele do jedné budovy, kterou pak zapalovali. Téměř všichni uhořeli zaživa a zářivé jiskry z jejich těl zmizely v nebě. Ty, kdo se pokoušeli dostat se ven oknem, policisté stříleli. Jen v Osvejské oblasti trestní oddíly za dobu "Zimního zázraku" spálily 183 vesnice, popraveno a upáleno bylo téměř 11,5 tisíc lidí (včetně 2118 dětí ve věku do 12 let), 14 175 obyvatel bylo odvezeno na nucené práce -- dospělí do Německa, děti do Salaspilského koncentračního táboru. Lotyšští esesáci se taktéž účastnili "osvobození" Běloruska.

Celkem bylo v Bělorusku za války vypáleno i s obyvateli 628 vesnic. 186 se už nikdy neobnovilo.

Stovky těchto vesnic ničili lotyšské, ukrajinské a estonské oddíly, říkaly zabíjení běloruských dětí osvoboditelskou válkou s komunisty. Dodnes se nikdo z vůdců těchto zemí neměl k tomu, aby se omluvil Bělorusům za utrpení, které "osvoboditelé" přinesli na běloruskou zem.

Co má moje rodina, moje děti, moji přátelé udělat s vědomím o "Zimním kouzlu"? Zapomenout na to pro bájnou politickou korektnost? Říct si, že uplynulo už 65 let, tedy můžu začít nazývat bestie "osvoboditeli" a stavět jim pomníky? Zavírat na to oči a klidně podávat ruku těm, kdo ničil všechno na naší zemi a dnes je na to pyšný? Moje ruka se k tomuto pozdravu nezvedne a ostatní ať se se svým svědomím vypořádají sami.

Autorka je šéfredaktorkou české redakce časopisu Rusko v globální politice

                 
Obsah vydání       26. 6. 2007
26. 6. 2007 Britské střední vrstvy na pokraji revoluce
26. 6. 2007 Rovnost je definujícím rysem dobré společnosti
26. 6. 2007 Soudím, že islám musí být zničen Štefan  Švec
26. 6. 2007 Afrika odmítá americké plány na výstavbu velké vojenské základny
26. 6. 2007 Hodlá Klaus dezinformovat českou veřejnost záměrně?
26. 6. 2007 Kam až jsou Britské listy ochotny zajít?
26. 6. 2007 Petrof - díl druhý: nedostatek úpadku Ladislav  Žák
26. 6. 2007 Nedostatek hlav, aneb Vzdělanost není důležitá jen pro hospodářství, ale i pro ženitby chtivé muže Uwe  Ladwig
26. 6. 2007 Kam si můžete strčit to vaše UNESCO Štěpán  Kotrba
26. 6. 2007 Drážďanský most, souboj lobbistických skupin, nebo občanských iniciativ?
26. 6. 2007 Británie: Přívalové deště a záplavy
26. 6. 2007 Ústavní soud po čtrnácté Stanislav  Křeček
26. 6. 2007 Čertovský kousek Václav  Dušek
26. 6. 2007 Průmyslové vyvražďování ptáků je správné Wenzel  Lischka
26. 6. 2007 Zimní kouzlo SS Natallia  Sudliankova
25. 6. 2007 Když silní pomáhají slabým, činí nás to všechny silnějšími
25. 6. 2007 Kterak komunisté zase ovládli "státní" televizi Bohumil  Kartous
25. 6. 2007 Švýcaři budou muset odevzdat střelivo Richard  Seemann
25. 6. 2007 Iluze úplně apolitičnosti justice a bezpečnostního aparátu Zdeněk  Jemelík
25. 6. 2007 USA: Prezidentský úřad na prodej? Štěpán  Steiger
25. 6. 2007 Okénko do onkologického výzkumu: disulfiram Boris  Cvek
25. 6. 2007 Nedělní chvilka nejen poezie Josef  Vít
24. 6. 2007 Kde strávil Josef Mengele své poslední dny Fabiano  Golgo
4. 5. 2007 Hospodaření OSBL za duben 2007
22. 11. 2003 Adresy redakce