Ať už si člověk myslí o Kouchnerově politice cokoliv, jeho motivy jsou jistě nenapadnutelné. Skutečnost, že mnoho prominentních židovských intelektuálů v Evropě a Spojené státy - často, jako Kouchner, s levicovou minulostí sympatizují s představou užívání americké vojenské moci k prosazování lidských práv a demokracie zřejmě pochází ze stejného zdroje. Jakákoliv síla je ospravedlnitelná k tomu, aby zabránila novému holocaustu, a ti, kdo se vyhýbají své povinnosti takovou moc podpořit jsou považováni za kolaboranty se zlem. Kdyby lidi méně trápily vzpomínky na mnichovanský postoj vůči nacistickému režimu, neměli by takový problém s podporou lidských práv. A v žádném případě nepoužívají všichni, kdo ochraňují lidská práva, hrůzy Třetí říše k tomu, aby ospravedlňovali angloamerické intervence.

Avšak výraz "islamofašismus" nebyl vytvořen bezdůvodně. Pobízí nás, abychom viděli velkou část islámského světa jako typické pokračování nacismu. Saddám, který vůbec islamistou nebyl, a prezident Ahmadžinedžad z Íránu jsou často charakterizováni jako přirození následovníci Hitlera. A slabost Evropy - nemluvě o "zradě" jejích liberálních pisálků, prý otevírá cestu k islámskému dobytí Evropy (Euroarábie). Je to považováno za děsivou ozvěnu mnichovanských postojů vůči nacistické hrozbě.

Revoluční islamismus je bezpochyby nebezpečný a krvavý. Avšak analogie s Třetí říší, i když jsou nesmírně efektivní jako metoda diskreditaci lidí, s nimiž člověk většinou nesouhlasí, je většinou falešná. Žádné islámské armády se nechystají napadnout Evropu. Většina obětí revolučního islamismu žije na Blízkém východě. A Ahmadinedžad, bez ohledu na jeho rétoriku, nemá ani zlomek Hitlerovy moci.

Představa islamizované Evropy je nerealistická.

Nežijeme znovu v roce 1938.

Tak proč ten poplach ohledně evropského mnichovanství, zejména mezi neokonzervativci? Proč to lehké srovnávání islamismu s nacismem? Často se hovoří o Izraeli.

Obrana Izraele proti jeho islámským nepřátelům je možná faktorem v existenciálním alarmismu, který podkládá válku proti terorismu. Jaderně vyzbrojený Írán by jistě způsobil ohrožení Izraele. Avšak jako vysvětlení je to pravděpodobně přehnané. Kouchner nepodporoval západní intervenci v Bosně či v Kosovu kvůli Izraeli. Pokud obava o bezpečnost Izraele hrála roli v postoji Paula Wolfowitze, když podporoval útok na Irák, byla pravděpodobně nevýznamným faktorem. Oba muži byli motivováni obecným znepokojením ohledně lidských práv a demokracie a zřejmě i geopolitickými faktory.

Existenciální strach některých západních intelektuálů je možná lehčeji vysvětlitelný než jejich pozoruhodná, někdy až přespříliš úslužná, důvěra v americkou vládu.

Vysvětlení této záhadné důvěry možná leží jinde. Mnoho neokonzervativců mělo levicovou minulost, v níž bylo normální věřit v revoluci: "lidové demokracie" to byly včera, "liberální demokracie" to pro ně jsou dnes. Pro židy a další menšiny je důležitá zřejmě i další historická vzpomínka: ochrana imperiálního státu. Židé bývali nejloajálnějšími občany rakousko-uherského mocnáře, protože je ochraňoval před násilným nacionalismem většinového obyvatelstva. Polští i ruští židé, alespoň na začátku komunistické éry, byli často loajálními občany komunistického státu, protože sliboval (falešně, jak se ukázalo), že je ochrání před antisemitskými nacionalisty. Kdyby bylo pravda, že hrozí, že bude náš demokratický svět zničen islamistickou revolucí, bylo by rozumné ucházet se o ochranu u moci Spojených států. Avšak pokud člověk vidí naše problémy v méně apokalyptickém světle, je okamžitě zjevná jiná zrada politiků: slepá podpora pro někdy pošetilou supervelmoc, která vede zbytečné války, v nichž přichází o život více lidí, než kolik ty války měly zachránit.

Kompletní článek v angličině ZDE

Copyright Project Syndicate