Abychom to shrnuli. Rodina má dva postižené syny. Jeden dospělý žije mimo obec v jiném ústavu.Výdaje na jeho pobyt v ústavu pokryje invalidní důchod, který jako dospělý pobírá. S rodinou není v kontaktu. Hrdina dokumentu Vašek, který způsobil před třemi lety v Anglii poprask, žije ve stejné vsi jako jeho rodiče, ale v ústavu sociální péče. Mají ještě zdravou a šikovnou dceru. Na Vaška přispívají zhruba tisícovkou měsíčně. Viděli ho naposledy před šesti lety, ještě v kojeňáku. "Sebralo nás to všechny, nemáme na tyhle návštěvy nervy,tak jsme si řekli konec." Vysvětluje sedmačtyřicetiletý otec ."Zrovna nedávno jsme se s manželkou bavili bavili o tom, že Vaška dáme do jiného ústavu , je lepší, když bude jinde, v jiné vsi " přiznává ještě na jiném místě článku. Oba rodiče pracují. Otec jako údržbář a žena myje nádobí.

Vaškovi podle vyjádření zaměstnanců ústavu klecové lůžko chybí, měl tam soukromí, pocit bezpečí. A teď tluče hlavou o zeď, pouští vodovodní kohoutky, trpí absolutní absencí sociálních návyků, a určitou formou autismu. Vašek nemluví, Vašek hýká. Následuje popis ústavu, kde se dítě nachází a popis dětí, které jsou na tom ještě hůř... protože Vašek přeci jen chodí.

A Rowlingová? Rowlingová je nána.Shodují se v Rábech. Maličké vsi -- domova Vaška i jeho rodičů.Zvláštní jak dalekou může být z jednoho konce malinkaté vsi na ten druhý. Přemýšlím, zatímco autorka Ivana Karásková obsáhlý článek ukončuje těmito větami: "Co se děje ve Vaškově duši, neví nikdo. Ani to, jestli je mu na světe dobře, nebo špatně. Nejspíš jedno ani druhé..." uzavírá.

A já tedy pokračuji .

Všichni umíráme na úbytě, pokud někde nemáme potvrzení sebe sama skrz vztah k nějaké další bytosti. Jenom u postižených dětí jako je Vašek pevně doufáme, že oni blízký vztah nepotřebují. Že ho nevnímají.

"Bude to znít škaredě, ale tyhle děti ať si raději pánbůh vezme"... opravdu upřímně konstatuje v článku otec dítěte. Chápu. Jenže pánbůh je nechce. A Vašek zabíjí den za dnem otloukáním hlavy o zeď. A právě jen pánbůh ví - a znalec promine - kolik z toho je autismus, kolik z toho příznaky hospitalismu, a kolik prostě neinvestování do základních sociálních dovedností a návyků.

Vašek s klecovým lůžkem, nebo bez lůžka, je se svými pocity na světě zcela sám a to je základní kámen úrazu. To je jádro celého problému. Selhala tady rodina, a selhává tady celá společnost, které to přijde normální. Která staré, a nemocné odkládá do starobinců a do ústavů. A nepřijde je ani navštívit, protože by jim to utrhlo srdce. Tisícovka měsíčně je opravdu legrační částka pro dva pracující lidi za odpovědnost, kterou by bývali měli převzít v péči o vlastního syna. A to je zajímavá informace, nad kterou by se naopak autorka pozastavit měla.

Víte co přijde perverzní mně?

To koncentrované lidské neštěstí, které se shromažďuje v takových ústavech. Pokud nemocný zůstane v rodině, vychází na jednoho nemocného -- máma, táta, ségra, babička, děda, tety a tak dál - spousta zdravých lidí. Jeden nemocný a tolik zdravých paží, které to mohou unést, pomoci odžít, než si jej tedy ten pánbůh vezme.

A v ústavech? Čtyřicet nemocných, pokřivených, pokroucených, poslintaných, malomyslných, osamělých, zbloudilých, neorientovaných duší. K tomu frustrovaný, málo placený, často nekvalifikovaný personál. Čtyři, pět, deset nemocných na jedny lidské zdravé paže.Vážně tam ty lidi někdo miluje? Když je nemilují ani nejbližší? Vážně si myslíte, že oni lásku necítí?A Váš pes ji neoddiskutovatelně cítí ? Ještě pořád necítíte tu perverzi? Já ano.

A proto mám autorce za zlé, že mezi řádky, možná z neznalosti, straní tomu, co bývalo.

Ani slovo o tom, kam se péče o takto nemocné ubírá. Že je opravdu veliký zástup rodin, kterým stojí za to podstoupit mnohem větší životní zátěž, než je tisícovka měsíčně a poskytnout takovým dětem normální rodinné zázemí. Že každé dítě je vzdělavatelné, že existují pobytové denní stacionáře, speciální školy. Že to stojí spoustu peněz a úsilí,ale pořád méně než ústavy a že to stojí za to. Že existuje cannisterapie, hipoterapie, strukturované učení, sdružení pro rodiče autistických dětí, alternativní komunikace, muzikoterapie a zájmové kroužky , které tyto děti rozvíjí .A které svůj život mohou kupodivu slušně odžít.

Proč? Třeba pro ten pocit, že jsme nenechali bezmocné dítě jen tak napospas osudu. Jakékoliv dítě. Tedy i zdravé i nemocné! A protože na to máme!

A proto bych ráda též v tom článku viděla srovnání. Kolik stojí stát rodina, která své problémy odkládá.... a kolik rodina, která se k nim postaví čelem. Netvrdím, že vždy je to možné. Ale velice často to opravdu možné je.A velice obsáhlý článek týkající se tak závažné problematiky by to měl alespoň vzít v úvahu.

Že je Rowlingová nána, už jsme totiž bohužel slyšeli od té doby mockrát.