Mediální etnocentrismus nebo neokonolialismus?

Problém kulturního filtrování tak nutně posunul i význam „objektivity“ nebo „nestrannosti“, protože mediální etno-subjektivita se nevyznačuje pouze předsudkem kulturní preference, ale podílí se na daleko horší praxi jakou je „zneviditelňování“ cizích kultur. Mediální etnocentrismus tak nabývá podobu kulturního neo-kolonialismu, který alteritu – onu „znepokojivou zkušenost cizího“ – neguje.

Proti tomuto tradičnímu, kulturně nadřazenému postoji vystupují už dlouho mnozí myslitelé, kteří naopak zdůrazňují potřebu reflektovat alteritu a v souvislosti s ní hovoří o konci jedné evropské fáze dějin, protože jednotlivé národy – ať už nesené ideologií západního křesťanství nebo moderního kapitalismu – doposavad jen „zahlazovaly“ zkušenost druhého a cizího.

M. Bachtin hovořil o nutnosti nové exotopie – tedy o potřebě stvrzení odlišnosti druhého a jeho uznání jako subjektu. E. Levinas považoval tuto „alteritu“ dokonce za podmínku jak překonat starou epochu, která se vyznačovala potlačováním „druhého“ a „jiného“. Podle B. Waldenfelse si alteritu nemůžeme „přivlastnit“, protože je výzvou a odvrácenou stranou toho, co považujeme za vlastní.

Česká média jsou problémem mediálního etnocentrismu stále nedotčena stejně jako problémem mediální alterity, která je však přínosná pouze tehdy, když recipient ví, že se nerozplývá ani v etnocentrické totalitě „my“, ani nepodléhá pokušení zkušenost cizího potlačovat, ale snaží se vést s „druhým“ dialog, dávat mu možnost slova a možnost se hájit.

Politický obraz nepřítele – zlatý důl pro masová média

Například 20. června 2007 přinesl internetový deník Aktuálně.cz rozhovor s americkým politologem a poradcem Bushovy zahraniční administrativy Joshua Muravchikem, který patří ke skupině neokonzervativců, propagujících myšlenku šíření demokracie i s pomocí zbraní. Vedoucí zahraniční rubriky tohoto internetového deníku, novinář Pavel Tomášek, mu v souvislosti s americkými vojáky, kteří padli při okupaci Iránu, položil příkladně etnocentrickou otázku, která byla střižena přesně podle konce jedné evropské fáze dějin:

“Je pro Američany, vzhledem k ceně, jakou už museli zaplatit, toto uspokojivý výsledek?“

Otázka mediální „alterity“, která je vedena naopak snahou překonat „starou epochu“, však zní zásadně jinak:

“Je i pro Američany, vzhledem k ceně, jakou už museli druzí zaplatit, toto uspokojivý výsledek?“

Mediální etnocentrismus vychází z cynického neokoloniálního předpokladu, že stovky „našich“ obětí je možno považovat za „vysokou cenu“, zatímco statisícové ztráty „druhých“ se vůbec nepočítají, protože nejsou součástí „našeho“ universální západního civilizačního okruhu.

Ve zmíněném rozhovoru je mediální etnocentrismus patrný nejen tím, že v něm není jediná zmínka o stovkách tisíc civilních obětí v Iráku, kteří v důsledku americko-britské okupace a následné občanské války přišli o život, ale je zřetelný o to více, že tento „poradce americké vlády“ ve zmíněném rozhovoru vystupuje jako typicky propagandistický PR-tester jednoho z nejvlivnějších think-tanků v USA, když hovoří o nezbytnosti „bombardovat“ další zemi - Írán.

Není náhodné, že do souhry mediálního etnocentrismu zapadá i dlouholetá snaha některých západních zemí prezentovat a vyobrazovat Írán přesně podle politické dichotomie „nacistického“ antisemitského právního filosofa Carla Schmitta jako „politického nepřítele“, který je „v intenzivním smyslu existenciálně jiným a cizím“.

Této souhře médií a obecně mezinárodního zvýšeného intelektuálního zájmu o schmittovské dichotomistické pojetí politična („přítel x nepřítel“) však evidentně schází snaha číst dílo Carla Schmitta prizmatem jeho jiného „vědeckého“ díla jako je například Německá právní věda v boji proti židovskému duchu, která pochází také z 30. let 20. století.

V této absenci kritického pohledu na alteritu se propagandistický politický obraz „nepřítele“ stává pro masová média „zlatým dolem“, a to bez ohledu jestli tento „nepřítel“ skutečně někoho ohrožuje, nebo ne.

Diskusní schéma – racionální Západ a iracionální Východ

V tomto kontextu je signifikantní i působení veřejnoprávního média jako je Český rozhlas 1, který v pořadu Radiofórum odvysílal dne 4. dubna 2007 právě diskusi o Íránu.

Podnětem bylo zadržení několika námořníků z válečné fregaty HMS Cornwall, kteří se na svých člunech dostali – podle tvrzení Íránu – do jejich výsostných vod.

Etnocentrismus nejen britských médií nenechal nikoho na pochybách, že pravdu má britský premiér T. Blair, podle jehož vyjádření bylo zadržení Britů projevem „íránské zvůle“.

O to zajímavější bylo sledovat, jak se s problémem mediální alterity vypořádá české veřejnoprávní médium.

Pořad moderoval Václav Sochor, který diskusi uvedl s latentně schmittovským podtextem, neboť podle něj by titulky o této kauze asi neplnily světové deníky, „kdyby nešlo o Írán“. Obraz nepřítele je tudíž obecně známý. Přesto před začátkem samotné diskuse položil moderátor otázky, které alespoň formálně naznačovaly, že se diskuse bude rozvíjet v intenci alterity: „Je to Írán, kterého se máme obávat? Co když jsou Íránci v právu, když tvrdí, že i oni chtějí využívat jadernou energii k mírovým účelům?“

Tím však byla veškerá snaha o alteritu vyčerpána, protože už samotné složení diskutujících bylo etnocentrické. Diskuse se totiž zúčastnil Cyril Bumbálek, expert Asociace pro mezinárodní otázky, Michael Romancov, odborný asistent Institutu mezinárodních studií a spolupracovník ČRo 1 ve Velké Británii Milan Kocourek.

Jestliže se za komunismu problém alterity mohl zredukovat na občanské heslo „o nás bez nás“, pak mediální etnocentrismus by se dal charakterizovat heslem „o nich bez nich“.

Tak se posluchači hned mohli od Cyrila Bumbálka dozvědět kritický poznatek, „že Írán z toho dělá politický problém“. Z hlediska etnocentrického Západu je totiž sama přítomnost okupačních vojáků na irácko-íránské hranici zcela banální záležitostí a samotný mediální výraz „rukojmí“ měl evokovat, že bychom se na tento problém měli dívat jako by se jednalo o skupinu zahraničních turistů, kteří při putování za historickými památkami staré Mezopotámie prostě omylem zabloudili, a proto se stali nahodilými ručiteli cizích závazků.

I na následující moderátorovu otázku: „Zda-li Írán celou akci předem nepřipravil?“ odpověděl Cyril Bumbálek zasvěceně: „Nelze to potvrdit, ale určité indicie nasvědčují, že zatčení mohlo být únosem a nacvičenou akcí Íránu ukázat sílu“.

Milan Kocourek, který hovořil telefonicky z Británie, se přidal se svou osobní douškou: „Írán to vidí jako útok na sebe, ale já si osobně myslím, že to Írán přehnal?“

I další otázka moderátora se nesla v duchu vykreslování Íránu jako „nepřítele“, kterého USA a Velká Británie veřejně obviňují z toho, že podněcuje občanskou válku v Iráku.

Závěr už nenechal nikoho z posluchačů na pochybách, jak to veřejnoprávní médium myslí s údajnou objektivitou a nestranností, a proto se moderátor mohl přímo zeptat: „Zda-li by pro Irán nebylo po všech stránkách životně výhodnější a jednodušší, aby se svého jaderného programu vzdal?“

Tuto otázku zarámoval Cyril Bumbálek typickým klišé o iracionalitě „druhého“: „Jedna věc je to, co se jeví jako racionální výhodné řešení, na druhé straně jsou velmi silné iracionální motivy.“

Poté moderátor Pavel Sochor udělil slovo pěti posluchačům, kteří se však k nemilému překvapení všech diskutujících do jednoho shodli na kritice velmocenské politiky Velké Británie i USA, kterou označovali jako neokolonialistickou, připomněli historicky lživé, zato mediálně „věrohodné“ tvrzení o napadení amerických torpédoborců v létě 1964, operujících ve vietnamských vodách, které se pak stalo „záminkou“ pro letecké údery proti Severnímu Vietnamu. Položili otázku, zda-li by se velmoci neměli věnovat především vlastním ožehavým domácím problémům, upozornili na hegemonické vojenské zájmy Spojených států, které souvisejí i se snahou umístit na území Česka radarovou stanici, a apelovali na politickou imaginaci moderátora a jeho expertů, aby si představili, co by se bývalo stalo, kdyby se v Mexickém zálivu proháněli čínské nebo ruské vojenské lodě.

Moderátor naprosto zaskočen těmito zcela odlišnými názory prohlásil: „V podstatě většina našich posluchačů... pro někoho možná překvapivě... se staví více méně na stranu Íránu a tvrdí, že ze strany Británie jde o provokaci.“

Úkol expertů v médiích – znehodnocovat alteritu

Do té doby poměrně věcný a spíše historizující odborník Michael Romancov, který byl asi také zaskočen reakcí posluchačů, se obrátil k imaginární etnomajoritě, u níž předpokládal, že zcela určitě nesdílí názory lidí, kteří se dovolali do Radiožurnálu, a na adresu kritiků omluvně prohlásil jako lékař o nemocné ženě, která nevydržela nervové vypětí: „Je celkem přirozené, že posluchači mají tendenci fandit tomu slabšímu, a přinejmenším opticky se zdá být slabší Írán.“

Leckterý posluchač se asi musel štípnout do ruky, aby se ujistil, zda-li bdí nebo spí, protože představa, že USA nebo Velká Británie jsou podle tohoto experta „silní pouze opticky“, byla vskutku kvalifikovanou tečkou za celým pořadem.

Pan Romancov tak jinými slovy sdělil posluchačům, že oni vlastně ani nejsou s to posoudit odborně ani opticky otázku moci, a proto potřebují experta, který jim v posledku řekne, že to, co je bílé, je ve skutečnosti černé.

Je patrné, jaká je role „experta“ v médií – na jedné straně je třeba „druhého“ odborně popsat jako subjekt s iracionálními motivy, zatímco „naši“ etnostranu je třeba charakterizovat jako subjekt, který se řídí pouze „racionálními řešeními“.

A pakliže mediální poselství takovýchto expertů selže či se ukáže, že nemá na posluchače kýžený vliv, poté se musí názory diskutujících, které neladí s odborníky, zlehčovat, psychologizovat a relativizovat, jako by recipienti byli malé děti, které poměřují politické události podle pohádkového žánru o velkém Goliášovi a malém Davidovi.

Dvě pointy namísto závěru

O pár týdnů později byly souhrou okolností v pořadu Radiofórum zrušeny živé neredigované telefonáty, pročež následně sdružení Občané za svá práva v Praze obvinilo vedení Českého rozhlasu, že sedmnáct let po revoluci zavádí do vysílání Českého rozhlasu cenzuru.

Veřejnoprávní instituce byla však obviněna neprávem.

Český rozhlas přece nemusí (přesněji ani nemůže) provádět nějaký typ cenzury, protože mu postačí, když vyřazovaním druhých z diskuse zajistí předem jeho diskurs mediálního etnocentrismu a formát diskuse s odborníky, pro něž je alterita španělskou vesnicí.

Navíc – každý cenzor předem ví, co má cenzurovat, zatímco současná media ještě vůbec netuší a nejsou ochotna si připustit, že někoho druhého, cizího a jiného nepřipouští ke slovu, nedávají mu prostor se hájit a že s ním nevedou dialog.

Zklamaní posluchači si tak mohou spíše položit otázku, zda-li takto vedený typ diskusních pořadů má vůbec cenu realizovaného telefonního hovoru do studia.

O čtyři měsíce, přesněji 24. července 2007 některá britská média (BBC, The Independent) přinesla zprávu o neoficiálních výsledcích šetření vypracovaného zahraničním výborem britského parlamentu, podle něhož patnáct členů britské námořní posádky „s největší pravděpodobností skutečně proniklo letos v březnu do íránských vod, jak původně tvrdil Teherán.“

Samozřejmě, že tato informace nenaplnila titulní strany světových médií, protože nezapadala do propagandistického, mediálně schmittovského obrazu Íránu jako iracionálního „nepřítele“.

Ve 12. století Hugese de Saint-Victor napsal: „Člověk, který nalezne svou sladkou vlast, je pouze nezralý začátečník; ten, pro něhož je každý kousek půdy jako jeho vlastní, ten už je silný; ale jenom ten je dokonalý, pro něhož je celý svět neznámou zemí.“ Vzhledem k tomu, že etnocentrická média prezentují svět jako nezralí začátečníci – tedy jako něco, co je nám etnicky vlastní –, je zřejmé, že právě pro kulturní deficit alterity globální média nedokážou prezentovat svět jako „neznámou zemi“.

Autor je spolupracovníkem tiskové agentury gitA