Má poznámka neříkala, že básně mají být souzeny autorskými postoji, které s nimi nemají nic společného; naopak jsem se v ní ptal, zda se v básních autorské postoje nutně neodrážejí. A to ať negativně, tak, že básníka jeho nepoctivost v životě vede i k nepoctivému básnění, nebo že své texty kvůli kariéře sám předem cenzuruje, ať naopak pozitivně: v podobě básnických objevů umožněných právě autorovou zkušeností s vlastní špatností. Básník, říkal jsem -- a dokládal to na příkladech J. Kainara a J. Pelce -- může být významný i tím, že se svým darebáctvím jedinečně inspiruje; je-li však opravdu významný, těžko se mu (darebáctví) ve své poesii vyhne, bylo by to příliš v rozporu s elementární básnickou autenticitou.

Nešlo tedy o vztah talentu a propagandy -- jak se po JC domníval hlavně Jan Paul -, ale o vztah společenské amorálnosti básníků k jejich vlastní, "pravé" poesii -- právě té, která propagandě uniká. A nevolal jsem po lidském zpochybnění autorů, ale naopak po zpřesnění pohledu na jejich dílo; víc než básníky jsem přitom odmítal povrchní tvrzení -- které tu pak s dojemnou zabedněností zopakoval Petr Štengl -, že dílo a básníkův lidský postoj spolu nesouvisejí. Na jejich nutné vnitřní propojenosti ovšem nic nemění ani to, že postoj lze soudit snáz -- a přísněji -, než dílo... Žádný z komentátorů mé poznámky tak na ni -- bohužel -- opravdu nereagoval, každý slepě odpovídal jen sám sobě a bral můj text za záminku k rozvoji vlastních fantasmat.

Problém se v tom smyslu přesunul, namísto diskuse o vztahu poesie a darebáctví ústí teď má poznámka do otázky, proč na ni nikdo neodpověděl v duchu, v němž byla napsána. Navrhuji tři možné důvody, vzájemně komplementární a skládající v souhrnu touž trojjedinou odpověď:

1) bytostný narcismus internetistů, jimž místo skutečného dialogu jde v diskusích jen o vlastní monolog,

2) nechuť mladé generace - aspoň dočasná - k morálním úvahám a postojům, nepříliš slučitelným s liberalistickou ideologií prosperity a s vyhlídkami na rychlou kariéru,

3) obecnější strach z hodnocení, odrážející jistě "postmoderní" relativizaci hodnot, také ale jakousi rozměklou provinilost a neochotu k osobní odpovědnosti. Jeden z diskutérů to bezděčně shrnul do morality "suďme sebe, ne jiné"; jako by se jedno s druhým vylučovalo a náročnost k sobě nezahrnovala i odvahu namočit se, riskovat vlastní názor a zvolit v konfliktech světa své místo -- vzdor relativitě důvodů, o něž to lze opřít!

Možná se ale mýlím a někdo mi to tu vzápětí brilantně dokáže...

Autor je básník.