Ve všední den mám všelijakou práci,
v sobotu pak jdu se vykoupat
a když slunce do země se ztrácí,
lehnu si na břeh a všechny lidi mám rád.

Nechci, aby oči mi slzely,
plamenem bílým srdce mi hoří
a modré vlny se nad ním zavřely,
přišel spánek narozený v moři.

Teď třeba Madelon ať tady naříká
a kdyby mě i na kolenou prosila,
mě to nebolí a mě se to netýká,
jenom ať neřekne, že by se zabila.

Sbohem, slon už spí a zdá se mu,
že napříč Saharou jde, nemluví nic
a jenom smutnou nese princeznu,
která má na čele měsíc.

z knihy Umělé květiny, S. V. U. Mánes, Praha 1937. Mezi svých Deset básní vybrala Petra Placáková