Použil při tom některé informace, které jsou v přílišném rozporu se skutečností. Když hovořil o podílu jaderné energie neřekl, že na celkové energetické spotřebě současného světa se jádro podílí 2,6%, (někdy se udává ale něco přes 3%). S vyšším podílem jsem se setkal jen u pana Moora. Stále opakoval, že jaderná energie nemá žádné emise, což rovněž není pravda, protože má emise nepřímé, povstávající z celého cyklu přípravy palivového článku. Na objednávku australské vlády vypracovala skupina badatelů z Univerzity v Sydney v listopadu 2006 studii "Life-Cycle Energy Balance and Greenhouse Gas Emissions of Nuclear Energy in Australia". Ve studii se počítá při těžbě suroviny s obsahem 0,15% uranu se zátěží 65g CO2 na kWh. Taková je zatím dnešní situace. Již za několik let ale bude většina jaderných elektráren muset využívat štěpný materiál z podstatně horších ložisek s obsahem 0,04 až 0,08% uranu. Potom se budou nepřímé emise pohybovat na úrovni emisí z fosilních elektráren. Pro porovnání současná fotovoltaická elektrárna, jako dnešní nejnáročnější obnovitelná technologie, má emise 60g C02 /kWh. Je zřetelné, že se stále zlepšující se technologií, vyšší výnosností, tenčími vrstvami, vyšší životností i alternativními substráty k současnému křemíku se tato hodnota bude významně snižovat.

Ke kritickému bodu zátěže životního prostředí emisemi oxidu uhličitého ale nedojde, protože dříve bude dosaženo druhé hranice, jež má pro hodnocení kritérií udržitelnosti mimořádný význam. Při příliš nízkém obsahu uranu v ložisku bude totiž celá energetické bilance negativní. Energetická spotřeba celkového výrobního řetězce uranového palivového článku bude větší než z něj získaná energie. Tato hranice závisí na kvalitě rudy, vzdálenosti ložiska, technologie zpracování, apod. Je nicméně fyzikálně daná a nemůže být ovlivněna ani politickými rozhodnutími, ani velikostí investic. Od této hranice již nebude možné získat zpět "šedou" energii, která byla vložena do výstavby elektrárny a získávání potřebného paliva. Atomová energie se stane energeticky prodělečným procesem již ve chvíli, kdy nepřímé zhodnocení fosilních paliv na vysoce hodnotnou elektrickou energii zůstane po dlouhou dobu stále ještě ekonomicky atraktivním. Počínaje touto hranicí nebude možné řešit energetický problém výrobou jaderného proudu. Podle výpočtů van Leeuwena a Smitha leží tato hranice u 0,01 -- 0,02% obsahu uranu Nikoliv tedy dostupnost, ale energetické náklady na výrobu štěpitelného uranu ukončí dobu jaderné energie. Při velmi pozvolné výstavbě zařízení atomové energie se předpokládá, že k této hranici dojde již v roce 2030.

Po pravdě řečeno, přes všechna přání, ale naopak také kvůli mnohým, schází atomová energetika v Evropě na úbytě. Podle nejnovější studie se v uplynulých pěti letech snížil význam atomové energetické branže a bude se dále snižovat. Podle oficielních statistik bylo k prvnímu listopadu tohoto roku k síti připojeno 439 reaktorů, což je o pět méně než v roce 2002. Ve srovnání s rokem 1989 kdy v EU pracovalo celkem 177 reaktorů jich dnes pracuje jen 146. V příštích letech bude odstaveno ještě mnoho dalších. Poslankyně evropského parlamentu Rebecca Harms prohlásila, že atomová renesance je pohádkou. Současně běžící reaktory jsou v průměru 23 let staré. Všech 117 celosvětově prozatím odstavených reaktorů bylo odpojeno od sítě po průměrné době 22 let. I když se dnešní životnost reaktorů se svými 40 lety prakticky zdvojnásobila, bude počet běžících reaktorů v budoucích desetiletích stále klesat. Jinak by se muselo do roku 2015 vybudovat 69 nových reaktorů, aby se nahradil odstavený výkon. Do roku 2025 pak dalších 192, tedy každých 18 dní jeden. S výkonem 371.000 MW poskytují jaderné elektrárny 16% elektřiny. V 21 zemích z 31, které atomovou energii využívají, podíl atomové energie v energetickém mixu poklesl. S velikou skepsí lze pohlížet na oficielní statistiku reaktorů ve výstavbě. Z 32 uvedených stojí jedenáct na tomto seznamu již více než 20 let, mezi nimi i jaderné zařízení v jihoíránském Bušehru, již od roku 1975. Ani nejnovější evropský tlakovodní reaktor Olkiluoto-3 ve Finsku není žádným vzorovým projektem. Již nyní má zpoždění 2 roky a bude minimálně o 1,5 miliardy dražší, než se plánovalo. Tohle všechno nechal Patrick Moore plavat.

Pan Moore na přednášce představil sluneční energii jako jednu z nejdražších a nejméně efektivních. Na základě studie "The True Cost of Solar Power" vyhotovené organizací Photon v dubnu 2007 ale poklesne v roce 2010 typická cena fotovoltaické elektřiny nejméně o 40% na 0,15 USD/kWh což odpovídá 2,5 USD na watt instalovaného výkonu. Nejlepší výrobci a instalace sníží cenu na 0,12USD/kWh čili 1,85 USD/watt v "normálních" slunečních podmínkách a pod 0.10 USD/kWh ve výhodných slunečných lokalitách. S cenami od 0,1 až 0,15 USD/kWh v roce 2010 bude cena slunečního proudu nižší než síťová elektřina pro nejméně 50% rezidentů v zemích OECD, což by otevřelo trh za uvažovaných podmínek pro 1500 GW solárních panelů.

Za vyloženou neznalost nebo lépe manipulaci považuji informaci, která padla na přednášce, a to sice, že energie vložená do celé výroby fotovoltaiky se vrátí až na 6-9 let. Ve skutečnosti se jedná 2 - 3 roky, u nejvýhodnějších produktů a instalací o 1,5 roku.

Na přednášce jsem neměl pražádnou chuť se s panem Moorem pouštět do diskuze. Zejména poté, co prohlásil, že ti, co hovoří o možnostech úplného zásobování obnovitelnou energií neumí počítat. Nechtěl jsem, aby tento odsudek padl na obyvatele několika evropských enkláv, které jsou úplně obnovitelné, jak v teple, elektřině, ale některé i v pohonných hmotách, jako třeba rakouská městečka Mureck na slovinských hranicích nebo Güssing či dánský ostrov Samsoe. Vážím si tamějších zapálených lidí, kteří mnohdy vydupali obnovitelnou energetiku doslova ze země -- mnohdy bez významnější pomoci silných partnerů.

O víkendu bude v Bratislavě porada předsedů vlád na téma jak zvýšit na veřejnosti popularitu jaderných elektráren. Předpokládám se, že při této příležitosti lobisté škudlit nebudou.

Milan Smrž je předsedou národní sekce a viceprezidentem evropského sdružení EUROSOLAR