Lidovecké lavírování na oko, s proklausovskou koncovkou, řízené ministrem Kalouskem, sociálnědemokratická nejednota a komunistické vyčkávání mě ujišťovali o tom, že Klaus má vše v kapse a že dalších pět se bude každý měsíc v novinách objevovat žebříček oblíbenosti politiků, kde bude Klaus zaujímat první pozici se 75% a to i kdyby klimatické změny začaly podstatněji doléhat na Českou republiku nebo vznikla dvourychlostní Evropa a Češi zůstali na peróně.

Leč Švejnarovo kolečko po části parlamentních klubů mě zaujalo. Jednak mírou solidnosti, jíž se uvedl, jednak jistou mírou strachu, kterou to vzbudilo u části ODS (viz Nečas) a Jan Švejnar mě zaujal taktéž slušným a realistickým postojem ke KSČM. Je samozřejmostí, že nelze urážet volitele, na jejichž hlasech bude při volbě prezidenta velmi záležet, ale přesto se mi zdálo, že se Švejnarem, americkým liberálem, emigrantem z normalizovaného, udušeného a trapného husákovského Československa, by mohl přijít nový postoj vůči možnému komunistickému podílu na exekutivní moci. Na současné politické situaci je totiž důležité to, co bude za dva a půl roku (a ne dnešní cikrtovské intermezzo) a ačkoliv se nedá dopředu určit absolutně nic, může se stát spousta věcí, počínaje mezinárodními vlivy až po domácí žabomyší války, tak se lze domnívat, že v létě 2010 budeme poprvé od roku 1990 stát před reálnou variantou vlády, na níž by měla KSČM podíl, ať už ve formě ministerských křesel, náměstků ministrů či pozic ve státních fondech nebo pouze v podobě kontrolních funkcí v parlamentu.

Volitelé za ČSSD a KSČM by měli velmi, ale velmi zvážit, zdali chtějí na Hradě nadále prezidenta, který bude rozdělovat politické strany na ty správné, méně správné a postižené leprou (přičemž ta lepra mu nevadí, aby si s nimi v zákulisí podal ruku), zdali chtějí na Hradě prezidenta, který nebude respektovat výsledky voleb, ale bude nepřímo podněcovat neodemokratické složky české společnosti, aby setrvalým a zastydlým antikomunismem bránili v demokratickém střídání u moci a to ne na principu pravicové vlády prohazované vládou pod vedením ČSSD, jež by byla trvale škrcena dvěma menšími pravicovými stranami, ale aby bránili možnosti, která by ČSSD umožnila rozvázat si ruce, tedy aby bránili možné (nikoli nutné) vládní spolupráci s KSČM (přičemž tato návnada je mocným opiem, jak se v posledních letech zdá, už i pro verbální radikalismus komunistů).

Volitelé za KSČM by měli velmi zvážit to, jestli legitimizace z rukou prezidenta s nepochybně pravicovými ekonomickými názory, formovaného americkým liberálním uvažováním, nedotčeného jakýmkoliv odérem Brežněvovy éry, jakýmikoliv kompromisy, které bylo nutné v husákovském Československu uzavírat, nebude paradoxně tím uklidňujícím faktorem, jenž připraví českou společnost na zdolání další psychologické hranice, tedy na plnohodnotné začlenění komunistů do politického života. Volitelé za KSČM i ČSSD by měli velmi uvažovat nad tím, zdali po krajských volbách v létě 2008 a případném úspěchu levice se nechají vystavit do role zločinců, antidemokratů apod., čemuž všemu by Václav Klaus v souhře s ODS nechal nepochybně volný průběh. Měli by uvažovat nad tím, jestli po vzniku jasně levicových krajských koalic nechají po sobě střílet i z Hradu a nebo získají na Hradčanech spíše neutrálního spojence, jenž s noblesou úspěšného muže z ryze kapitalistického světa bude české přízemní vášně spíše mírnit.

Ano, volit Jana Švejnara je pro poslance či senátora KSČM asi problém, ještě větší problém je to nepochybně pro řadového člena či sympatizanta komunistů a jednoduché to nebude nejspíš ani pro část volitelů za sociální demokracii. Přesto by si měli poslanci a senátoři za tyto strany udělat jednoduchou srovnávací analýzu a výhled na tři roky dopředu. Jan Švejnar je pro Českou republiku a v současné situaci i českou levici lepší varianta. Dává alespoň jistou naději, že bude hrát fair, druhý kandidát dává naopak jistotu, že tomu tak nebude.