A nemusí to být jen vládnutí celým skupinám, národům v politice -- kolik jen napoleónků, mužských i ženských je v partnerských vztazích, v rodinách, ve všelijakých spolcích, ve školství, ve sportu, v církvích...

Ostatně moc není jen od zlého: moci lze použít k dobrým věcem, vést druhé může být ušlechtilá a moudrá služba bližním! Mít tak moc změnit všechno zlé kolem nás k lepšímu!

To bylo to nejstrašlivější na onom třetím pokušení, které Ježíš prožívá na poušti: nabídka získat moc, aby mohl rychle a účinně prosadit své evangelium -- jen upsáním se ďáblu.

Každý předseda jakéhokoliv spolku, každý starosta, hejtman, ministr, prezident -- všichni samozřejmě tvrdí, že usilují o svoje postavení proto, aby mohli konat dobré věci -- nebo alespoň lepší, než jejich protivníci.

Jak se však poznají jejich pravé úmysly? Jak poznat, zda chtějí opravdu dobro, nebo zda jsou to jen uzurpátoři moci? Křesťanství nabízí celkem jednoduché rozlišení:

Úmysly při usilování o autoritu se poznají jednak podle toho, k čemu dotyční získanou moc použijí: zda jde o službu druhým -- ministerium (od toho je slovo ministr), či zda usilují o dominium, o panství nad druhými.

Žel, zde platí totéž, co o falešných prorocích: teprve po nějaké době, teprve po ovoci jejich činů to poznáme. Výhodou demokracie (či presbyterně-synodního zřízení) je, že zůstává šance periodického sepsání účtu toho kterého držitele moci i při této nesnázi pozdního prozření.

Ti, kteří kandidáta volí, by právě toto měli mít na mysli: zda doposud sloužil -- jak se kdysi říkalo "vlasti" -- či zda se pokoušel panovat. Nesmí ovšem voliči trpět chronickou ztrátou paměti a musí se jim také dost validních informací -- proto je tak důležitá svoboda slova.

Vedle této poněkud zdlouhavé rozlišovací metody je tu ještě i druhé kriterium posuzování držitelů moci, a o tom nám vypráví příběh o pokušení na poušti: kolik a co jsou ochotni za tuto moc ochotni zaplatit. Ďábel nabízí Ježíšovi absolutní moc -- jen je třeba se ďáblu, zlu upsat.

Všichni tohle kriterium známe, víme o něm, nejen nesmrtelný příběh doktora Fausta o jeho spolčení s ďáblem to vypráví. V kolika jen pohádkách to je: stačí se upsat krví -- a pak můžeš všechno, na co si pomyslíš. Ježíš však říká ďáblovi to, co neřekl doktor Faust: Odstup Satane, jedině Bohu se budeš klanět a jen jeho uctívat. To jest: jen dobrými prostředky můžeš dojít k opravdu dobrému cíli.

V českých pohádkách nakonec ten ďáblův zaprodanec vždycky nějak peklo přechytračí a vyvázne se zdravou kůží -- úpis se podaří nějakou fintou smazat. Tento obvyklý happyend českých pohádek je možná až příznačný pro naši povahu -- vždyť se z toho vždycky nějak vymluvíme!

Faustův příběh ve své tragičnosti je však, žel, pravdivější. Zlými prostředky se dobra nedosáhne nikdy a oběťmi těch zlých prostředků jsou nejen sami spolčenci, ale zejména jejich blízcí i vzdálení bližní. Spolčenci pekla často přivádějí tisíce a miliony lidí na smrt.

Ve jménu křesťanských herezí a všelijakých pokřivení se dála v dějinách již mnohá zvěrstva právě porušením Ježíšovy zásady "pouze dobré prostředky jsou pro dobré cíle povoleny" ať již to byla inkvizice, náboženské války, KKK, rasismus atd.

Je to vždy nesmírně záludné pokušení v politickém, ale i osobním životě dosáhnout svého cíle podvodem, lží, porušením zákona, korupcí, zastrašováním, dezinformacemi atd. atd. Jenže - podlehnutí tomuto pokušení se krutě a zákonitě vymstí.

Ne třeba brzo, jako se to stalo některým komunistickým špičkám již v procesech padesátých let, kde je semlely jejich vlastní mlýny. Ne žel jen samotným strůjcům zla -- byť ve jménu "dobra". Ale vždy a zákonitě je podlehnutí tomuto pokušení nesmírně tragické.

I když, a to je třeba mít vždy na mysli: Ďáblovo lákání do tenat je vždycky svůdné a zdánlivě nevinné, vždy se nabízejí úžasné a světlé zítřky, ďábel neslibuje nikdy peklo, ale nebe -- ne nadarmo se Ďáblu říká Lucifer, tj. nositel světla. Nabízí spásu všech -- za nepatrňoučký prohřešek, jen píchnutí do prstu a podepsání vlastní krví.

Pokud se však výsměch -- výsměch slovy a zejména činy - těmto křesťanským postulátům stane sdílenou devizou celé naší společnosti natrvalo, pak nám skutečně již jen Pán Bůh buď milostiv. Plody ďábelských svodů si nese jako trest za porušení pravidel každá společnost -- ať si říká křesťanská, komunistická, či tržně-ekonomická. To je vážné varování.

Každé kázání by však mělo končit evangeliem, tj. dobrou, nadějeplnou zprávou a ne jen varováním. Připomeňme si proto nakonec, že každé zlo zatím vždy v dějinách nakonec dobru podlehlo. Ostatně to známe -- pravda vítězí. Jenom se nesmíme nechat zlem uhranout, nesmí nás fascinovat a zastrašit natolik, abychom se sami stali jeho konfidenty.

Budeme-li -- Ježíšovými slovy řečeno - jen Bohu se klanět a jen jemu sloužit, nemáme se čeho bát.

Vždyť Evangelium je nejen zpráva o Ježíšovi, narozeném před dvěma tisíci lety. Evangelium je také a zejména inspirací pro všechny ty, kteří chtějí pozitivně usilovat o to, aby život na tomto světě byl snesitelnější a laskavější, kteří chtějí být "kvasem a solí" světa, civilně řečeno: chtějí přispívat svými slovy a činy k spravedlivější lidské společnosti.